Theatrum mundi

Alerna Zemančíková

A kde ty bydlíš?

Nádraží Plzeň – Jižní předměstí kdysi chrlilo před šestou ranní do bran blízké Škodovky tisíce dojíždějících po tratích od Domažlic a od Chebu. Budova je starší než plzeňské Hlavní nádraží, nejstarší trať Severozápadní dráhy, postavená v roce 1862, tam kdysi končila, než se podařilo překlenout mostem řeku Radbuzu. Na Jižním předměstí bylo všechno, trafika, bufet, restaurace, čekárna, samozřejmě pokladny. Kolejiště tu dělá dojem řeky, je hluboko zaříznuté a lemované výstředními štíty historizujících domů, které vypadají jako kulisa z domácího loutkového divadla. Tato řada domů je opravená (pamatuji ji zcela zpustlou), zbytek čtvrti zvané Jižní předměstí, tvořené kdysi honosnými činžáky, dnes moc reprezentativní není.

Po roce 1990 všechno výše popsané z nádraží zmizelo spolu s úpadkem a útlumem výroby ve Škodovce: Plzeň přestala měřit čas svého života střídáním směn ve své největší továrně. České dráhy opravily a nadále užívají jednu ze dvou nádražních budov, tu mladší, novorenesančně napodobující plzeňskou radnici, a ta druhá, starší a hodnotnější, byla původně zasquatována alternativní uměleckou scénou. Postupem času se podařilo mnohé vyjednat (jeden čas hrozilo, že tu bude nákupní centrum), opravit a dnes je nádraží Jižní předměstí sídlem alternativní komorní scény pro současné divadlo, tanec a mezioborové umělecké experimenty pojmenované Moving Station – Hemžící se zastávka. Sídlí zde spolek Johan, který zajišťuje provoz a organizuje i amatérské divadelní přehlídky. Pořádá také umělecké rezidence, přičemž výběr rezidentů se řídí tím, do jaké míry je ten který divadelník angažován i v sociálních tématech: koneckonců Moving Station je dnes sice docela exkluzivním prostorem s kavárnou, ale původně to byla dělnická štace.

Jednou z rezidentek se v roce 2019 stala i režisérka Zuzana Burianová, která soustavně pěstuje v pražské Venuši ve Švehlovce divadlo s ženami bez domova. Není tedy divu, že jejím tématem i zde bylo bydlení.

Inscenace, která byla součástí off programu Mezinárodního festivalu Divadlo 2019, se jmenuje A kde ty bydlíš?

Začíná na peróně, kde dvě holky stěhují skříň, jedna druhou ujišťuje, že je to jen na chvíli, že skříň nebude dlouho překážet. Zatím ji spolu nastěhují dovnitř a začne hra o tom, jak kdo (ne)bydlí. Textovými východisky je knížka Terezy Semotamové Ve skříni, jedna kapitola z knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině, uklízecí bestsellery Marie Kondo, dokumentární film Švédská teorie lásky a osobní zkušenosti aktérů a spolupracovníků.

V inscenaci exceluje Marie Černíková, slamerka, performerka a výtvarnice, známá pod jménem BioMasha. Ta hraje nejen „bordelářskou“ Lídu, bydlící ve skříni, ale okouzlujícím tragikomickým způsobem i matku dcery, která je posedlá globálním cestovatelstvím. Sekunduje jí Martina Šindelářová, představitelka spořádané sestry železničářky i globální cestovatelky. Třetí je záhadně působící Jonáš Špaček v roli osamělého muže na meteorologické stanici, podobajícího se zvířecími pohyby i strašidelnou bledostí bytosti, která z posledních sil potlačuje šílenství za pomoci poezie.

Inscenace je divácky velice přístupná, otázky klade bez mentorování, generace nesmiřuje, ale ani neuráží. Je projektovaná pro mladé publikum, kterému ukazuje možnosti i úskalí různých forem (ne)bydlení, které je pravděpodobně čekají: od toho komfortního, ale poněkud nedůstojného v „mama hotelu“ přes problémy spolubydlení příliš mnoha lidí různých sociálních i hygienických návyků až po možnost levně žít v divočině – ovšem také v izolaci, kterou počítačové kontakty neprolomí, anebo stále na cestě. Dominantní metaforou inscenace je zoufalý pokus bydlet ve skříni a žít svůj nezávislý kreativní život, jehož odvrácenou stranou je bída s nouzí a samota uprostřed hemžení lidstva. Součástí inscenace jsou i nádražní hlášení a průjezdy vlaků.

Představení nás na festivalu vidělo jen několik, bylo předem vyprodáno pro plzeňskou střední školu, takže lístky nebyly. Nakonec škola odřekla, z neznámého a nepochopitelného důvodu, ke škodě své i studentů. Pedagogové asi netušili, co to bude za hru, brali to možná jako takové to představení doplňující povinnou četbu, cena za lístek (opravdu nízká) jim připadala příliš, těžko říct. Škoda to byla na straně studentů zdravotní školy i festivalových diváků, byli bychom to opravdu rádi zažili v hledišti plném teenagerů, kteří jsou dnes ještě pod ochranou rodičů, ale za pár let je otázka bydlení čeká. A že to v životě člověka není žádná legrace, je vidět z inscenace právě proto, že je v jednotlivostech tak neodolatelně zábavná.

Zuzana Burianová a Johan(cz): A kde ty bydlíš? (Něco oželet, něco si přát.)

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alerna Zemančíková

A kde ty bydlíš?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu