Theatrum mundi
Nádraí Plzeň – Jiní předměstí kdysi chrlilo před šestou ranní do bran blízké Škodovky tisíce dojídějících po tratích od Domalic a od Chebu. Budova je starší ne plzeňské Hlavní nádraí, nejstarší trať Severozápadní dráhy, postavená v roce 1862, tam kdysi končila, ne se podařilo překlenout mostem řeku Radbuzu. Na Jiním předměstí bylo všechno, trafika, bufet, restaurace, čekárna, samozřejmě pokladny. Kolejiště tu dělá dojem řeky, je hluboko zaříznuté a lemované výstředními štíty historizujících domů, které vypadají jako kulisa z domácího loutkového divadla. Tato řada domů je opravená (pamatuji ji zcela zpustlou), zbytek čtvrti zvané Jiní předměstí, tvořené kdysi honosnými čináky, dnes moc reprezentativní není.
Po roce 1990 všechno výše popsané z nádraí zmizelo spolu s úpadkem a útlumem výroby ve Škodovce: Plzeň přestala měřit čas svého ivota střídáním směn ve své největší továrně. České dráhy opravily a nadále uívají jednu ze dvou nádraních budov, tu mladší, novorenesančně napodobující plzeňskou radnici, a ta druhá, starší a hodnotnější, byla původně zasquatována alternativní uměleckou scénou. Postupem času se podařilo mnohé vyjednat (jeden čas hrozilo, e tu bude nákupní centrum), opravit a dnes je nádraí Jiní předměstí sídlem alternativní komorní scény pro současné divadlo, tanec a mezioborové umělecké experimenty pojmenované Moving Station – Hemící se zastávka. Sídlí zde spolek Johan, který zajišťuje provoz a organizuje i amatérské divadelní přehlídky. Pořádá také umělecké rezidence, přičem výběr rezidentů se řídí tím, do jaké míry je ten který divadelník angaován i v sociálních tématech: koneckonců Moving Station je dnes sice docela exkluzivním prostorem s kavárnou, ale původně to byla dělnická štace.
Jednou z rezidentek se v roce 2019 stala i reisérka Zuzana Burianová, která soustavně pěstuje v praské Venuši ve Švehlovce divadlo s enami bez domova. Není tedy divu, e jejím tématem i zde bylo bydlení.
Inscenace, která byla součástí off programu Mezinárodního festivalu Divadlo 2019, se jmenuje A kde ty bydlíš?
Začíná na peróně, kde dvě holky stěhují skříň, jedna druhou ujišťuje, e je to jen na chvíli, e skříň nebude dlouho překáet. Zatím ji spolu nastěhují dovnitř a začne hra o tom, jak kdo (ne)bydlí. Textovými východisky je kníka Terezy Semotamové Ve skříni, jedna kapitola z knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině, uklízecí bestsellery Marie Kondo, dokumentární film Švédská teorie lásky a osobní zkušenosti aktérů a spolupracovníků.
V inscenaci exceluje Marie Černíková, slamerka, performerka a výtvarnice, známá pod jménem BioMasha. Ta hraje nejen bordelářskou Lídu, bydlící ve skříni, ale okouzlujícím tragikomickým způsobem i matku dcery, která je posedlá globálním cestovatelstvím. Sekunduje jí Martina Šindelářová, představitelka spořádané sestry elezničářky i globální cestovatelky. Třetí je záhadně působící Jonáš Špaček v roli osamělého mue na meteorologické stanici, podobajícího se zvířecími pohyby i strašidelnou bledostí bytosti, která z posledních sil potlačuje šílenství za pomoci poezie.
Inscenace je divácky velice přístupná, otázky klade bez mentorování, generace nesmiřuje, ale ani neuráí. Je projektovaná pro mladé publikum, kterému ukazuje monosti i úskalí různých forem (ne)bydlení, které je pravděpodobně čekají: od toho komfortního, ale poněkud nedůstojného v mama hotelu přes problémy spolubydlení příliš mnoha lidí různých sociálních i hygienických návyků a po monost levně ít v divočině – ovšem také v izolaci, kterou počítačové kontakty neprolomí, anebo stále na cestě. Dominantní metaforou inscenace je zoufalý pokus bydlet ve skříni a ít svůj nezávislý kreativní ivot, jeho odvrácenou stranou je bída s nouzí a samota uprostřed hemení lidstva. Součástí inscenace jsou i nádraní hlášení a průjezdy vlaků.
Představení nás na festivalu vidělo jen několik, bylo předem vyprodáno pro plzeňskou střední školu, take lístky nebyly. Nakonec škola odřekla, z neznámého a nepochopitelného důvodu, ke škodě své i studentů. Pedagogové asi netušili, co to bude za hru, brali to moná jako takové to představení doplňující povinnou četbu, cena za lístek (opravdu nízká) jim připadala příliš, těko říct. Škoda to byla na straně studentů zdravotní školy i festivalových diváků, byli bychom to opravdu rádi zaili v hledišti plném teenagerů, kteří jsou dnes ještě pod ochranou rodičů, ale za pár let je otázka bydlení čeká. A e to v ivotě člověka není ádná legrace, je vidět z inscenace právě proto, e je v jednotlivostech tak neodolatelně zábavná.
Zuzana Burianová a Johan(cz): A kde ty bydlíš? (Něco oelet, něco si přát.)
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.