Jan Vaněček

Regent

aneb Jak to vlastně s čerty bylo-nebylo

Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535–1604)
se uvedl Rožmberkům na Krumlově tím,
že přivedl do zámeckého pivovaru vodu
z Kletě (1561) a začal vařit bílé pšeničné pivo,
což vyneslo nemalé peníze.
(Říká se to)

Jakub Krčín se stal legendou a ty se o něm dodnes vyprávějí. Hlavně proto, že byl ve svém konání osobností své doby. Vymanil se z předchozího gotického způsobu myšlení a názorů, dokázal užívat světského života plnými doušky. Psát o něm je mi proto příjemné. Mám rád legendy o úspěšných lidech. Jsou tím, co po člověku zůstává na věky, jdou z úst do úst, z generací na generace. Vyskytují se v nich zázraky, nadpřirozenosti i smyšlené postavy. Dovolím si proto určitou volnost ve slovech a ději.

Kroniky praví, že Jakub Krčín byl člověk schopný, neobyčejně energický, obratný a důvtipný. Takových lidí je v každé době zapotřebí. Jsou hnací silou pokroku. Zakládal pivovary, stavěl ovčíny, mlýny, nové dvory a rybníky. Jeho život byl velmi plodný, vskutku renesanční, zajímal se také o alchymii a psal verše. V práci i v jednání se projevil jako neúnavný, houževnatý tvrďas k sobě i k lidem; poddanými milován nebyl. Vládl pevnou rukou, nemilosrdně odhaloval a trestal podvody. Takoví šéfové to mají vždycky těžké.

Mnozí mu proto nemohli přijít na jméno, rožmberský kronikář Václav Březan ho v oblibě rovněž příliš neměl, líčil ho spíše z té horší stránky. I to se někdy přihodí dnešním pisálkům, zejména těm, kteří se nechají ovlivnit politikou, lépe řečeno politiky. Ale v té době žádné politické strany neexistovaly, jen moudří či nemoudří vladaři. Ti nemoudří často válčili, zatímco chytráci pak z toho jejich bojování měli prospěch, vyznali se jak na tom vydělat.

U svého pána Viléma z Rožmberka (1535–1592) se Krčín těšil velké přízni. Asi proto, že mu jako regent (správce panství) věrně sloužil a vždy sehnal peníze na nákladný život a reprezentaci. Vilém byl tvůrčí a moudrý šlechtic, přestavěl krumlovský hrad na zámek. Hodně zainvestoval – v Krumlově i v celém dominiu. Tam, kde bylo mokro, budoval rybníky, kde bylo sucho zakládal vesnice. Jeho životní motto Festina lente (Spěchej pomalu) možná ovlivnilo i Krčína: vše napřed promyslel, než se pustil do díla. Nezapomínal však ani na sebe. Nebyl žádný tunelář nebo mafián, jak by se mohlo někomu zdát. A taky ne příštipkář, žádná dvojka. Od Viléma za své služby obdržel Sedlčany a Křepenice. Vyznal se; měl podnikatelského ducha, zkrátka manažer par excellence. Osobně přeměřoval pole, aby bylo poznat, zda někdo načerno nehospodaří na knížecím, a ověřoval, aby každý platil, kolik má. K tomu účelu zřídil na krumlovském zámku účtárnu. Chtěl o všem vědět, věřil číslům. A hlásal: Boží oko a mé vidí, jak někdo šidí.

Ve znaku měl papouška, štiku, kapra a pštrosí péra. Jeho rybníky překonaly staletí, povodně a přinesly mu věčnou slávu. První, který postavil, dostal jméno Počátek. Dal si tenkrát hodně záležet, aby dílo nemělo chybu. Pak stavěl další. Žádný z rybníků není po něm však pojmenován. Jen na hrázi Světa (dříve Nevděk, jméno Svět dostal až po Krčínově smrti) v Třeboni stojí jeho socha. Pohlíží odsud, zamyšlen, na své velkolepé dílo. Možná ho při tom napadá i to, že část Třeboně vzala za své, aby mohl tento rybník vzniknout (1570). Jedna z ulic v tomto jihočeském městě nese jeho jméno. Zaslouží si to. Za vlády posledních Rožmberků (Viléma a Petra Voka, pánů z Růže) a díky regentovi Krčínovi dosáhla Třeboň největšího rozkvětu. I nyní má velký věhlas, nejen historickými památkami, ale také lázeňstvím.

Šest kilometrů od Třeboně se nachází největší rybník z celé ČR, který vybudoval. Dostal jméno Rožmberk, udává se, že jeho plocha má velikost 647 hektarů. V roce 1589, po dokončení tohoto rybníka, odchází pan regent ze služeb pánů z Růže a usazuje se na svém sedlčanském panství, kde nezahálí a pokračuje v okolí ve stavbě rybníků. Prodává dům v Krumlově městské obci. Je bohatý, půjčuje peníze nejen okolním šlechticům, ale i městu Budějovicím.

Krčín se vždy dokázal obklopit skutečnými mistry rybníkáři, na které bylo spolehnutí. Dělníci pracovali v rotách a jejich předáci zodpovídali za dílo i za lidi. Kdo se provinil, s tím pak zatočil. Psáno jest, že mnohdy stál na hrázi i kat. Nejen pro výstrahu. Na rybníce postupoval tvrdě, někdy až krutě. Asi to bylo na místě, protože rybníkáři byli chasa zvijebená, jak se o nich povídalo, žádní andílci.

Kamarádil se prý s vodníky, kteří se u rožmberských rybníků usadili. Přestože neuměl plavat, nikdy je nenapadlo utopit ho, aby získali do hrnečku jeho duši a mohli se s ní vychloubat na výroční konferenci rožmberských hastrmanů. Tak si Krčína považovali. Vykonávali dobrovolně i rybniční strážní službu. Pokud někdo chodil ke knížecí vodě pytlačit, vystrašili ho, aby ho přešly choutky na kradené ryby. Také jednoho čerta nechal Krčín hastrmanem postrašit. Stalo se to na hrázi třeboňského rybníku Svět, když tam šel v převleku za švarného mládence randit s dcerou místního konšela Eliškou, které bylo Krčínovi líto, že mu takto, chuděrka, naletěla. Na smluvené místo proto tato čertovská imitace švarného mládence nedošla. Jakmile spatřil před sebou hastrmana, zalekl se a zbaběle utekl. Eliška na něj čekala u vrbiček marně. Našla pak v trávě jen jeho klobouček. Pan regent slečinku ochránil před zklamáním. A čertovi dal najevo, aby na podobné falešné intimity zapomněl a našel si sobě rovnou v pekle.

Krčínovým životním heslem bylo: Cokoli konáš, konej moudře a hleď na konec. Život, to jsou rozhodnutí, nikoliv slova, to bylo z jeho konání poznat. Povahou takový byl, sice nelítostný, zbytečně však neublížil, ale také zbytečně nekonal žádné dobrodiní. Vyznal se v lidech, dokázal rozeznat, co si kdo zaslouží a kým stojí za to se obklopit. A uměl se kolem sebe rozhlédnout, neboť, jak se říká, to nejdůležitější slyšíme očima.

Rád si dopřával dobrého pití. Někdy až nad míru, což mělo vliv na jeho zdraví. Když mu bylo už dost ouvej, požádal Petra Voka (1539–1611), který se také občas opájel bujnou rozmařilostí a účastnil různých pijatik, o zapůjčení osobního lékaře. Pan kníže mu odpověděl: Vážený pane, svého osobního lékaře Vám nepůjčím, ale dám Vám dobrou radu: Nikdy se neopíjejte a budete zcela zdráv!

S oblibou proháněl pan regent kdejakou sukni. Jeho techtle mechtle s dámami byly pověstné. Mnohé se o tom vyprávělo, někdy to byly ale jen pomluvy. I tenkrát platilo, že lidé nevěří ničemu s výjimkou pomluv. Toť naše česká vlastnost od pradávna. S chutí že poplácával ženské pozadí – to ale byla pravda. Pokud mu dala některá sukně košem, nezoufal. Zkusil poškádlit jinou, která by stála za hřích. Není známo, jaké procento úspěšnosti měl. Určitě dost vysoké. Se ženskými to uměl jako s rybníky.

V Krumlově bydlel Krčín šest let u náměstí – ve Vlašském dvoře v „podnikovém bytě“ od Rožmberků. Z okénka v podkroví viděl na zámek. Když mu mával komoří, bylo to znamení, že má všeho nechat a fofrem se dostavit ke knížeti pánu.

Ve věku 31 let se v Krumlově oženil s Dorotou Slepičkovou z Radkovic, která byla skoro o třicet let starší. Vyvolalo to ve městě údiv a otázku: co blbne, proč to udělal, jaký k tomu měl důvod? Lásku ponechme stranou, s tou to nic nemělo. Odpověď je nasnadě: co Slepičkové Pánbůh ubral na kráse, to jí přidal do kasy. Byl to sňatek z rozumu: Krčín si vzal za ženu její dům na Latránu a penězi naditou pokladnici. Tak svou Dorotku „miloval“. A dluhy, které měl (snad mu dokonce hrozilo vězení pro dlužníky?), ho nejspíš přiměly k tomu sňatku. V Krumlově na Latránu ten dům stojí, má číslo popisné 66 a na jeho fasádě jsou dvě sgrafita. Na prvním se rozhlíží elegantní gentleman, na druhém se jakoby v okně rozkládá opice.

Doma se Krčín moc nezdržoval, jak mohl, tak z baráku mizel. Nebavilo ho to tam. Kvůli tomu rád cestoval po rozsáhlém rožmberském panství v jižních, západních a středních Čechách. Na těchto služebních cestách se nechoval zrovna ctnostně. Hýřil. A kdyby jen to. Hřešil, hlavně proti přikázání o manželské věrnosti. Nicméně měl to manželství dobře promyšleno – počítal s tím, že tuhle stařenu si brzy Pánbůh k sobě povolá, pak si najde jako bohatý vdovec nevěstu podle svého gusta – mladou a hezkou jako obrázek, neboť toužil mít potomky. Především syna, aby mu předal svůj um a on pak pokračoval v jeho díle.

Takové měl plány. Ale tentokrát se přepočítal. Letitá manželka zemřela až po jednadvaceti letech. To mu už bylo padesát dva. Přesto si neváhal vzít rok poté Kateřinu, mladičkou dceru starého jindřichohradeckého hejtmana Jana Zelendara z Prošovic. Svatba se konala 6. listopadu 1588. Kateřina mu porodila šest děvčat. Kluka ne a ne. Dokud mohl, tak to zkoušel. Protože se nedočkal syna, tak o dcery se až tak nezajímá a ty se mu odcizují a přerušují s ním kontakty. Kateřina v roce 1601 zemřela. On za tři roky po ní. Jedna z legend praví, že zahynul cestou za jednou ze svých dcer do Sedlce-Prčice.

Již za života se o Krčínovi leccos mezi lidmi vyprávělo. Byla to doba, kdy ten, kdo něco velkého dokázal, byl podezírán ze spolčení s ďáblem. Tak třeba u Křepenic, kde se rozhodl vybudovat pro sebe tvrz, se prý upsal čertu, praví se v pověsti. Slíbil mu svou duši. Ovšem s podmínkou, že ďábel tvrz postaví za dvě noci a kolem ještě vodní příkop. A musí to stihnout, než kohout zakokrhá a ohlásí tak, že už je ráno, jak bylo v kraji zvykem. Plácli si. Krčín se už viděl, jak si lebedí v nové tvrzi, zve tam hosty, aby se jim tímto dílem pochlubil. První noci, kdy ďábel se stavbou začal, bylo počasí, že by ani psa nevyhnal. Vichřice, hromy a blesky, lilo jako z konve. Když pak kohout zakokrhal a oznámil tím ráno, stály zdi tvrze. Krčín byl překvapen, kolik toho ďábel stihl v tom nečasu postavit. Zbývala ještě jedna noc. Zdálo se, že dostavět tvrz bude už pro ďábla hračkou. V tu chvíli blesklo Krčínovi hlavou, jak na pekelníka vyzrát. Začala noc. Ďábel nelenil a znovu se s vervou pustil do práce. Měl naspěch, aby stavbu tvrze, než kohout zakokrhá, dokončil a získal tak Krčínovu duši. Počasí bylo opět na draka. Při práci ho Krčín nenápadně pozoroval. Chtěl, aby toho stihl postavit co nejvíce, na něj zbylo už co nejmíň práce stavbu dodělat, nemusel se lopotit, marnit čas a utrácet zbytečně své peníze. Když byl pekelník s tvrzí hotov a z poloviny vyhloubil i vodní příkop, ještě se nerozednívalo. Teď nastala pro Krčína ta pravá chvíle, jak ho přelstít. Rozsvítil svíci a tím probudil kohouta, kterého předtím zavřel venku do košíku. Kohout, když spatřil světlo, hlasitě zakokrhal, jak byl navyklý, a tím oznámil ráno. Ďábel to tedy nestihl. Vzteklý, že nezískal Krčínovu duši, odletěl k pekelné bráně. V pekle se mu posmívali, že se nechal tak hloupě napálit. Tuto novou tvrz pojmenoval pan regent Nový hrádek – Krčínov.

Krčín vládl městu Sedlčanům i mnoha dalším obcím, jež měl ve svém držení, bezmála čtvrt století (1580–1604). Jedna z lidových pověstí vypráví, jak Sedlčanští přišli o svá rožmberská privilegia v hospodě Na Zavadilce v Kňovicích. Krčín je tam sezval, aby mu privilegium předložili k nahlédnutí. Pilo se prý celé tři dny a tři noci. Krčín všechno vydržel, a když Sedlčanští padli zpiti pod stůl, odstřihl od privilegia pečetě, sedl na koně a odjel na svou tvrz.

Jižně od Sedlčan v nejkrásnější vsi Čertovy hrbatiny, v Obděnicích u Petrovic na Sedlčansku měl Krčín tvrz a vybudoval zde také rybník s názvem Svět. Ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie je na zdi vlevo u oltáře mramorová deska s dlouhým latinským nápisem (úryvek): Léta Páně... zemřel statečný a urozený muž, rytíř Jakub Krčín z Jelčan, města Sedlčan, Nového zámku Krčínského a hradu obděnického pán. Duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni vzkříšení, amen. Jak vidno, chybí v něm datum úmrtí. Patrně si tuto desku nechal zhotovit a umístit ji tam ještě za živa. Nad oltářem je namalován jeho erb. Říkalo se proto, že v kostelní kryptě nalezl místo svého posledního odpočinku. Když byla do ní před lety spuštěna otvorem kamera, zjistilo se, že je prázdná! Kde a kým byl tedy pohřben, se neví. Jedna z legend praví, že si ho odnesli čerti do pekla, aby tam pykal za své krutosti a hříchy.

Tak nevím, jak to vlastně bylo. A jsem i na rozpacích, zda mu takový život a osud závidět, či ho politovat. Čert ví... Nebo Bůh ví... Vlastně jen on, Jakub Krčín to ví.

Ví se však, že při velkých povodních se s vděkem na něj vzpomínalo. Jím vybudované hráze rybníků nápor vody vydržely a mnoho jí také zachytily díky jeho prozíravosti a rybníkařskému fortelu.

Fotografie: Jakub Krčín na dobové malbě a na pomníku u rybníka Rožmberk.

Jan Vaněček (1946) publikuje časopisecky i knižně povídky a fejetony. Žije v Českém Krumlově.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Vaněček

Regent

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu