Libor Martinek

Kulturní mluvčí Mayů, emigrant, nobelovský laureát

Miguel Ángel Asturias (narozen 19. října 1899 v Guatemale, zemřel 9. června 1974 v Madridu) byl guatemalský spisovatel, novinář, opozičník, emigrant a diplomat. Laureát Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1967 za „vynikající tvůrčí úspěchy, v jejichž základu spočívá zájem o zvyky a tradice Indiánů v Latinské Americe“. Na počátku padesátých let působil jako velvyslanec Guatemaly v Salvadoru a v letech 1966 až 1970 ve funkci velvyslance Guatemaly ve Francii. Byl reprezentantem směru magického realismu, ve svých románech používal poetickou prózu. Tvorba je hluboce zakořeněná v mayské kultuře. Politicky se angažoval na straně levicových hnutí, stavěl se proti diktátorským vládám a vykořisťování velkými korporacemi.

Biografie Miguela Ángela Asturiase by nebyla úplná, kdybychom nezdůraznili, že byl mestic, indiánská matka, učitelka, ovlivnila vášeň svého syna pro vědecký výzkum v oblasti indiánského jazyka, literatury a kultury. Určité znalosti indiánských mýtů pocházejí u Asturiase od chůvy, mladé Indiánky, později si své vědomosti doplnil při studiích na pařížské Sorbonně. Rodinný život se mnohokrát projevil v Asturiasově životě a práci. Po příkladu otce právníka studoval právo na Univerzitě San Carlos v Guatemale. Tam se zajímal o sociální problémy indiánského obyvatelstva, o čemž napsal diplomovou práci. Její vysoká úroveň mu přinesla uznání. Není divu, že se rodiče rozhodli, aby dále studoval v Evropě. Nejprve se Asturias chystal studovat ekonomii v Londýně, ale po nějaké době přišel do Paříže, kde od roku 1923 po dobu pěti let studoval na Sorbonně etnologii, včetně mýtů a kultury mayských Indiánů. Spolu s Mexičanem Gonzalezem de Mendozou přeložil do francouzštiny pod dohledem profesora Georgesa Raynauda dvě posvátné knihy tohoto kmene: Popol Vuh a Chilam Balam.

Během studií v Paříži měl Asturias velkou příležitost dozvědět se více o původu svých rodičů: o otci z Asturie ve Španělsku a o matce z kmene Mayů. Své dojmy přelil na papír: v roce 1930 v Paříži vydal Leyendas de Guatemala (Guatemalské legendy), které jsou poetickou interpretací mayských mýtů. V té době spisovateli přišel na pomoc surrealismus, se kterým se seznámil v Paříži. Byly to právě Asturiasovy Guatemalské legendy, které byly v Latinské Americe považovány za první dílo magického realismu, a proto byl jejich autor od té doby považován za tvůrce magického realismu.

V návaznosti na Guatemalské legendy Asturias píše na počátku třicátých let román Pan prezident, který po mnoha letech mimochodem vydal za své peníze. Učinil tak až v roce 1946 kvůli politickým narážkám, které dílo obsahuje. V románu obratně spojil magický realismus se sociálními (rozuměj indiánskými) tématy. V roce 1928 odjel na Kubu a do Guatemaly s přednáškami, které později publikoval v knize Stvoření nového života. Od té doby žil s různým štěstím na politiky, nebo spíše na politiky a prezidenty...

Dá se říci, že Austuriasovy osudy reflektují dění v jeho rodné zemi a jsou poněkud typické pro úděl intelektuála s vlastním názorem na politiku, kulturu a svět ve 20. století, žijícího a pracujícího ve stínu latinskoamerických diktatur. Za vlády jednoho prezidenta se v roce 1933 vrátil do vlasti, kde působil jako novinář (hlavně rozhlasový); za vlády jiného prezidenta se ujal diplomatické služby jako kulturní atašé v Mexiku a Argentině, poté jako velvyslanec v Salvadoru, a když se k vládě dostal další prezident, byl Asturias zbaven občanství a vyhnán ze země.

Zpočátku žil v Chile, poté v Argentině, kde se znovu oženil (první manželství trvalo od roku 1939 do roku 1947), a když se v Argentině situace zhoršila, odešel (v roce 1962) do Janova v Itálii. V každém místě svého pobytu pokračoval v psaní literárních děl: v Buenos Aires napsal nejdůležitější ze svých knih Hombres de maíz (1949; Kukuřiční lidé). Pak v 50. letech takzvanou Banánovou trilogii, která zahrnuje romány Uragán (1950), Zelený papež (1954) a Oči pochovaných (1960). (V Buenos Aires byl korespondentem venezuelských novin Nacional a konzultantem nakladatelství.) V Janově napsal dva historické romány, ve kterých konfrontoval indiánskou a evropskou kulturu: Nějaká mulatka (1963) a Zlý zloděj (1969). V roce 1965 vyšla sbírka básní o životě Mayů Štědrý den Svátku jarního světla. V Asturiasově případě to může jasně a výrazně dokazovat poslání být spisovatelem, talentovaným, pracovitým a charakterizovaným tvůrčím neklidem.

V roce 1966 získal Asturias Leninovu cenu míru a brzy nato mu Julio Cesar Mendez Montenegro (civilní prezident Guatemaly v letech 1966–1970) obnovil občanství a svěřil funkci velvyslance ve Francii. V následujícím roce obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V přednášce u příležitosti jejího přijetí Asturias hovořil o rozdílu kultur: Zdá se, že naše romány jsou pro Evropany zbavené logiky a zdravého rozumu. Nejsou však hrozné, protože bychom čtenáře chtěli vyděsit. Jsou hrozné, protože se nám dějí strašné věci. V roce 1970 byl předsedou poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Ve stejném roce odstoupil z diplomatických služeb. Od té chvíle až do smrti se věnoval výhradně literatuře. Napsal několik knih obsahujících hlavně povídky a eseje. Zemřel v Madridu v roce 1974 ve věku 75 let.

Jaký je Asturiasův kulturní, politický a zejména literární odkaz pro dnešek? Ve všech jeho dílech, od prozaických vyprávění přes poezii až po divadelní hry, existuje jen jedna otázka záchrany budoucnosti jeho, tj. indiánského světa. Ve světle minulosti se přítomnost stává dočasným okamžikem ve smyslu nevyhnutelných důsledků, které nastanou. Asturias tak činí prostřednictvím umění, které je dáno zvenčí kontinentu pro své vnitřní vlastnosti, magický projekt a jeho poetickou hodnotu, pro prezentaci problémů, které každý považuje za své vlastní. Zvláště upřímnost, s níž Miguel Ángel Asturias ukazuje současnou situaci Latinské Ameriky a její podstatu, dává jedinečný smysl i dnes.

Velmi významný dopad na život a dílo Miguela Ángela Asturiase měly exil a ztráta guatemalského občanství, rozloučení se s rodnými kořeny na dlouho, možná navždy. Tato obava prozařuje slovy básníka v Litanii emigranta – uvádíme ji vůbec poprvé v českém překladu.

Použitá literatura: Danuta Mucha, Literatura w cieniu dyktatury, Akant, 2009, č. 2 (145)

Miguel Ángel Asturias

Litanie emigranta

A ty, vyhnanče
na cestě, pořád na cestě,
mít zemi za přístřeší,
pozorovat nebe, které není naše,
žít s lidmi, kteří k nám nepatří,
zpívat písně, které nejsou naše,
smát se smíchem, který není náš,
potřást si rukou, která není naše,
plakat slzy, které nejsou naše,
milovat láskou, která není naše,
ochutnat jídlo, které není naše,
modlit se k bohům, kteří nejsou našimi,
uslyšet jméno, které není naše,
přemýšlet o věcech, které nejsou naše,
používat peníze, které nejsou naše,
jít cestami, které nejsou našimi...

A ty, vyhnanče
na cestě, pořád na cestě,
mít vše půjčené,
políbit děti, které nejsou naše,
péct na ohni, který není náš,
poslouchat zvony, které nejsou naše,
zápasit za něco, co není naše,
plakat za zemřelé, kteří nejsou našimi,
žít život, který není náš,
hrát hry, které nejsou naše,
spát v posteli, která není naše,
vstupovat do věží, které nejsou naše,
číst všechny zprávy, kromě našich,
trpět za všechny i za to, co je naše,
slyšet, že prší, ale ne tak jak u nás
a pít vodu, která není naší...

A ty, vyhnanče
na cestě, pořád na cestě,
nemít stín, jen zavazadla,
pozvedat číše na oslavách, které nejsou naše,
sdílet lůžko a „chléb náš vezdejší“, které
nejsou naše,
vyprávět příběhy, které nejsou naše,
změnit věci, které nejsou naše,
dělat práci, která není naše,
chodit po městech, která nejsou naše,
a po nemocnicích, které nejsou naše,
léky na nemoci, na které jsou léčiva,
pomáhají na vše, ale ne na naši náladu,
kterou může vyléčit jen návrat zpět...
A ty, vyhnanče
na cestě, pořád na cestě,
možná zítra, zítra nebo nikdy...

Falešný čas na hodinkách,
neukazuje čas, pouze nepřítomnost,
zestárnout, když se končí roky,
které nejsou léty, pouze číslicemi
v kalendáři, který není náš,
umřít na zemi, která není naše,
slyšet, že pláčou, ale ne naši,
že jiná vlajka, která není naše,
zahaluje desky, které nejsou naše,
naší rakve, která není naše,
květiny a kříže, které nejsou naše,
odpočinek v hrobě, který není náš,
smíchat se s kostmi, které nejsou naše,
konec konců muž bez vlasti
je muž beze jména, člověk bez člověka...

A ty, vyhnanče
na cestě, pořád na cestě,
mít zemi za přístřeší,
mít všechno půjčené,

nemít stín, jen zavazadla,
možná zítra, zítra nebo nikdy...

Báseň pochází z výboru Homenaje a Miguel Ángel Asturias, ed. José de Pineda Ibarra, Guatemala, Ministerio de Educación, 1974. Přeložena byla z polského překladu Danuty Muchové a Karola Wilczewského, jenž byl zveřejněn v polském časopise Listy z Daleka v Ličge, Belgie 2014.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Kulturní mluvčí Mayů, emigrant, nobelovský laureát

Miguel Ángel Asturias

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu