Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Veronika Šikulová o básni Ljubov Jakymčukové: Básníci a vykladači XVII
O takových se říká: nazí
Pro André Michauxe
sundal sis tričko
stáhla jsem si šaty
rozepnul sis pásek
rozepla jsem si podprsenku
nechal jsi klesnout kalhoty a odhodil
ponoky
vysvobodila jsem se z prádla – černého –
pojďme mu říkat černoprádlo
a tak leíme v posteli
jako dva prouky
jako dva bílé chleby obličeji k sobě
dotýkáš se rukou mé tváře
necháváš ji sklouznout ní, na šíji
prsty ohmatáváš klíční kosti:
– jak pěkně je to tu zařízeno! – vyslovuješ
a najednou
za tvými zády vykukuje tvoje máma
a říká: – Ondrášku, umyl sis ruce?
otáčíš se k ní, ukazuješ ruce
ptá se, zda si nedáme kompot a jde do
kuchyně
otáčíš se ke mně
pokládáš ruku tam, kde jsi skončil
z klíční kosti kloue na prsa
něně jak mořský písek
a já
cítím za zátylkem dech svého otce:
– malá, přemýšlej hlavou –
šeptá mi hlasitě
odvracím se od tebe a otáčím se k němu
vidím ten neholený obličej hned u mého
a odpovídám mu
e já vdycky přemýšlím jenom hlavou!
otáčím se k tobě
a u moje ruka kloue po tvé hrudi
a řídké chlupy se pod ní ohýbají
a najednou postel za tvými zády zavre:
Ondrášku, dej si kompot
odvracíš se ode mě
políbíš ji, a to mlaskne, a říkáš:
– mami, chci být chvíli sám!
a ona ti odpovídá dotčeně:
– to nevypadá, e jsi tu sám!
a zase někam odchází
a tak
jsi zase u mě
a tvoje ruka u je na mém břiše
postupně pokračuje ní
a se mi z toho dělá blízko a něně
a tak
a najednou
slyším krákorání mé babičky
říká nahlas za mými zády:
– já jsem to věděla, e u nejsi panna –
podívejme se, jak se ti změnil pohled!
a já
sundávám ze svého břicha tvou ruku
a napůl otočena k babičce
tvou rukou
jí upravuji její fialový šátek
a hlasitě říkám:
– jsem ještě panna, babi
a zůstanu takovou nadosmrti!
otáčím se k tobě
ale za tvými zády
kouká babička ve lutém šátku
tentokrát tvoje:
– které enské jméno končí na souhlásku,
jako by to bylo muské? – ptá se mě
odpověď jsem já, ale já mlčím
a dávám tvé ruce ze svých stehen
mezi námi padá sníh
a my leíme jako dva vojáčci
takhle a do rána
a ráno přichází uklízečka
odklízí závěje mezi námi
a já se dlouze dívám do tvých zelených očí
a ty se dlouze díváš na moje hnědé bradavky
a pak říkám:
– pojď, svlečeme se.
a já ze sebe postupně sundávám:
tátu
babičku
mámu
sestru
a ty ze sebe postupně sundáváš:
mámu
bratra
babičku přítele z dětství
instruktora svádění
a my zůstáváme úplně bez ničeho
o takových se říká: nazí
přeloil Alexej Sevruk.
Pred nedávnom som čítala báseň Sylvie Plathovej o posteliach. Tá báseň je pre deti a postel sa v nej mení na loď, balón, automat, cukráreň, vtáčie hniezdo, podľa toho, kto v nej zaspáva a o čom sníva... Čítala som z nej toť pred pár dňami deckám u nás v kninici.
A ani som si bielizeň neprevliekla a neustlala, rovno som sa strčila pod paplón do ďalšej literárnej postele... Aj tu ti je akosi plno! Podobne ako u tej Plathovej, hoci jej autorka postielala iba pre dvoch!
Ale kedy sú dvaja iba dvaja? A ktorí sú tí praví dvaja? Nie je to trochu tak, e cez naše ústa hovoria naši predkovia aj zadkovia, naše mamy, otcovia, babičky, tety, strýcovia, susedia? To z nich je predsa utkaný náš svet, naša reč, náš spôsob prehovoru, to oni všetci hovoria našimi ústami a človek je potom stále v akomsi tieni, tu a tam trochu ozelenie ako pod stromom... Pravdae, iba vtedy, ak sa na svet pozeráme cez báseň ako cez priesvitný papier, ak si básničkou prisvecujeme. Svetlo tým v posteli škodí! Poézia je svetlo. Poézia sa obyčajne nevyzúva, na dvere neklope a nenosí pyamo! Zavše hocikde vyšľahne iskra a roziari sa. Roziari sa a svieti, aj keď je ľuďom v básni povedzme smutno.
Závejom, ktorým sa treba prebrodiť medzi dvoma ľuďmi, zavše môu byť aj viečka. Alebo mrea úst, kuloáre hrdla, čosi jemné a tenké, povedzme neviditeľné ako plavý vlas
Báseň je ako milovanie, tí dvaja si v nej leia pod duchnami ako orech v koláči, v básničke leia ako v posteli, ako šaty v orechu!
Ljubov Jakymčuk (1985) je ukrajinská básnířka. Narodila se v Pervomajsku v Luhanské oblasti. Je členkou literární skupiny STAN. Publikovala dvě básnické sbírky: jak MODA (2009) a Meruňky Donbasu (2015), za které dostala řadu ocenění (např. Literární cenu Vasyle Symonenka 2010, Cenu amerického fondu Kovalevych v kategorii poezie 2017). Její básně se objevily v řadě antologií, naposledy v knize Poroda (Mateční hornina), antologii ukrajinských spisovatelů Donbasu.
Veronika Šikulová (1967) je slovenská prozaička a básnířka. Narodila se v Modre. Debutovala sbírkou krátkých próz Odtiene (1997), za kterou získala cenu Ivana Kraska. Publikovala přes deset románů, novel a próz pro děti. Za knihu Medzerový plod (2009), kterou do češtiny přeloila spisovatelka Kateřina Tučková, získala ocenění Anasoft litera a také ocenění Křišťálové křídlo za rok 2015 v kategorii publicistika a literatura.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.