Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Veronika Šikulová o básni Ljubov Jakymčukové: Básníci a vykladači XVII

Veronika Šikulová o básni Ljubov Jakymčukové

Básníci a vykladači XVII

Ljubov Jakymčuková

O takových se říká: nazí

Pro André Michauxe

sundal sis tričko
stáhla jsem si šaty
rozepnul sis pásek
rozepla jsem si podprsenku
nechal jsi klesnout kalhoty a odhodil
ponožky
vysvobodila jsem se z prádla – černého –
pojďme mu říkat černoprádlo
a tak ležíme v posteli
jako dva proužky
jako dva bílé chleby obličeji k sobě

dotýkáš se rukou mé tváře
necháváš ji sklouznout níž, na šíji
prsty ohmatáváš klíční kosti:
– jak pěkně je to tu zařízeno! – vyslovuješ
a najednou
za tvými zády vykukuje tvoje máma
a říká: – Ondrášku, umyl sis ruce?
otáčíš se k ní, ukazuješ ruce
ptá se, zda si nedáme kompot a jde do
kuchyně
otáčíš se ke mně
pokládáš ruku tam, kde jsi skončil
z klíční kosti klouže na prsa
něžně jak mořský písek
až já
cítím za zátylkem dech svého otce:
– malá, přemýšlej hlavou –
šeptá mi hlasitě
odvracím se od tebe a otáčím se k němu
vidím ten neholený obličej hned u mého
a odpovídám mu
že já vždycky přemýšlím jenom hlavou!
otáčím se k tobě
a už moje ruka klouže po tvé hrudi
a řídké chlupy se pod ní ohýbají
a najednou postel za tvými zády zavrže:
Ondrášku, dej si kompot
odvracíš se ode mě
políbíš ji, až to mlaskne, a říkáš:
– mami, chci být chvíli sám!
a ona ti odpovídá dotčeně:
– to nevypadá, že jsi tu sám!
a zase někam odchází
a tak
jsi zase u mě
a tvoje ruka už je na mém břiše
postupně pokračuje níž
až se mi z toho dělá blízko a něžně
až tak
a najednou
slyším krákorání mé babičky
říká nahlas za mými zády:
– já jsem to věděla, že už nejsi panna –
podívejme se, jak se ti změnil pohled!
a já
sundávám ze svého břicha tvou ruku
a napůl otočena k babičce
tvou rukou
jí upravuji její fialový šátek
a hlasitě říkám:
– jsem ještě panna, babi
a zůstanu takovou nadosmrti!
otáčím se k tobě
ale za tvými zády
kouká babička ve žlutém šátku
tentokrát tvoje:
– které ženské jméno končí na souhlásku,
jako by to bylo mužské? – ptá se mě
odpověď jsem já, ale já mlčím
a dávám tvé ruce ze svých stehen
mezi námi padá sníh
a my ležíme jako dva vojáčci
takhle až do rána

a ráno přichází uklízečka
odklízí závěje mezi námi
a já se dlouze dívám do tvých zelených očí
a ty se dlouze díváš na moje hnědé bradavky
a pak říkám:
– pojď, svlečeme se.
a já ze sebe postupně sundávám:
tátu
babičku
mámu
sestru
a ty ze sebe postupně sundáváš:
mámu
bratra
babičku přítele z dětství
instruktora svádění
a my zůstáváme úplně bez ničeho
o takových se říká: nazí

přeložil Alexej Sevruk.

Veronika Šikulová

Posuňte sa trochu všetci v tej posteli...

Pred nedávnom som čítala báseň Sylvie Plathovej o posteliach. Tá báseň je pre deti a postel sa v nej mení na loď, balón, automat, cukráreň, vtáčie hniezdo, podľa toho, kto v nej zaspáva a o čom sníva... Čítala som z nej toť pred pár dňami deckám u nás v knižnici.

A ani som si bielizeň neprevliekla a neustlala, rovno som sa strčila pod paplón do ďalšej literárnej postele... Aj tu ti je akosi plno! Podobne ako u tej Plathovej, hoci jej autorka postielala iba pre dvoch!

Ale kedy sú dvaja iba dvaja? A ktorí sú tí praví dvaja? Nie je to trochu tak, že cez naše ústa hovoria naši predkovia aj zadkovia, naše mamy, otcovia, babičky, tety, strýcovia, susedia? To z nich je predsa utkaný náš svet, naša reč, náš spôsob prehovoru, to oni všetci hovoria našimi ústami a človek je potom stále v akomsi tieni, tu a tam trochu ozelenie ako pod stromom... Pravdaže, iba vtedy, ak sa na svet pozeráme cez báseň ako cez priesvitný papier, ak si básničkou prisvecujeme. Svetlo tým v posteli škodí! Poézia je svetlo. Poézia sa obyčajne nevyzúva, na dvere neklope a nenosí pyžamo! Zavše hocikde vyšľahne iskra a rozžiari sa. Rozžiari sa a svieti, aj keď je ľuďom v básni povedzme smutno.

Závejom, ktorým sa treba prebrodiť medzi dvoma ľuďmi, zavše môžu byť aj viečka. Alebo mreža úst, kuloáre hrdla, čosi jemné a tenké, povedzme neviditeľné ako plavý vlas…

Báseň je ako milovanie, tí dvaja si v nej ležia pod duchnami ako orech v koláči, v básničke ležia ako v posteli, ako šaty v orechu!

Ljubov Jakymčuk (1985) je ukrajinská básnířka. Narodila se v Pervomajsku v Luhanské oblasti. Je členkou literární skupiny STAN. Publikovala dvě básnické sbírky: jak MODA (2009) a Meruňky Donbasu (2015), za které dostala řadu ocenění (např. Literární cenu Vasyle Symonenka 2010, Cenu amerického fondu Kovalevych v kategorii poezie 2017). Její básně se objevily v řadě antologií, naposledy v knize Poroda (Mateční hornina), antologii ukrajinských spisovatelů Donbasu.

Veronika Šikulová (1967) je slovenská prozaička a básnířka. Narodila se v Modre. Debutovala sbírkou krátkých próz Odtiene (1997), za kterou získala cenu Ivana Kraska. Publikovala přes deset románů, novel a próz pro děti. Za knihu Medzerový plod (2009), kterou do češtiny přeložila spisovatelka Kateřina Tučková, získala ocenění Anasoft litera a také ocenění Křišťálové křídlo za rok 2015 v kategorii publicistika a literatura.