Asi kadý, kdo Listopad zail, jej má spojený s nějakou jednou konkrétní vzpomínkou z doby, kdy ještě nebylo jisté, jak všechno dopadne...
To je přesně ten okamik, zachycený na první fotografii: 20. listopadu 1989 vystupuje na náměstí Míru, dnes Horním, obklíčeném ještě příslušníky VB, Mikuláš Pánek. Tu fotku, která myslím vychází poprvé, jsem udělal kompaktním fotoaparátem schovaným v bundě.
Další snímky jsou ale převáně ze studentského prostředí a studentských akcí.
Měl jsem mezi studenty kamarády, pohyboval jsem se v tom prostředí, a tak mě hned na začátku napadlo pokusit se o jakousi hloubkovou sondu do ivota ve stávkovém výboru.
Říká se, e náhoda přeje připraveným. To asi před 30 lety plně platilo...
Ano, fotografoval jsem do té doby koncerty, divadlo, vernisáe a zrovna jsem skončil studium na Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů v Praze.
V kariéře dokumentaristy znamenal Listopad asi zásadní zlom...
V těch dnech jsem měl pocit, jako bych fotografováním dýchal. Kam jsem se podíval, byly obrazy – Vidím jen výjevy, říká Cimrmanův Vizionář. Ale pak byl náhle konec. Úplná deprese na mne padla v okamiku, kdy se fakulta po stávce uklidila. Uvědomil jsem si, e co nemám na negativech, u nikdy nebude. Bylo to úasné, bezprostřední, opravdové. Pak ale jako kdy odněkud odejdeš, zavřou se dveře, a ocitáš se na ulici. Měl jsem potom problém fotografovat dál dokument. Nemohl jsem najít témata, která by mně zaujala. Měl jsem práh citlivosti nastaven tak vysoko, e mne skoro nic nezajímalo. To je efekt známý i u jiných fotografů. Ani během povodní v roce 1997 jsem moc fotek neudělal.
Take revoluce byla pro fotografa štěstí, a zároveň prokletí?
Časem jsem se k dokumentu trochu vrátil. Fotografuji rád lidi, ale našel jsem si ivotní téma, které u se objevuje i v Gaudeamu, řekněme v nalezeném zátiší – v hledání významů náhodných věcí. To se později ještě posunulo do figurální tvorby v cyklu Příběh ulice.
Tvými tématy jsou ale také tváře, kdysi Tváře Ameriky, tedy obličeje aut, teď i ty lidské...
Cyklus se jmenuje Teens 2018 a vznikl vlastně při vytváření tabla třídy mé dcery.
Jako by letos byla potřeba slavit výročí Listopadu intenzivnější ne dřív...
Myslím, e ti, kdo to zaili, stárnou a cítí čím dál větší nutnost to zaznamenat a připomenout. A taky se nějak rozevírají nůky mezi tím, za co se tehdy stávkovalo a demonstrovalo, a dnešní realitou. Ta snaha je jaksi zoufalá, ale současně vznešená. A netýká se jen pamětníků, ale i mladých, kteří třeba organizují výstavy. Moná je ta potřeba silná i proto, e ve společnosti z druhé strany sílí vrstva, kterou to téma u vůbec nezajímá.
-tt-
Petr Zatloukal (1956) vystudoval elektrotechnickou fakultu VUT v Brně. Pracoval jako projektant, učil na průmyslovce. V 80. letech se věnoval ivé dokumentární fotografii. To vyvrcholilo obrazovou publikací Gaudeamus ze zákulisí okupační stávky studentů. Nyní pracuje jako volný fotograf a výtvarný pedagog na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Samostatně vystavoval mnohokrát v ČR i v zahraničí. Jeho snímky byly té na velké výstavě 1989: Pád elezné opony, která probíhala do 30. 11. 2019 na Praském hradě.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.