Ondřej Vaculík

Den, kdy málem zapomněl na Roura

S Magdou, prodavačkou v železářství, se začal v kavárně Na Staré prachárně pravidelně scházet každou neděli ve tři hodiny odpoledne. Dokonce si kvůli tomu pořídil i kalendář, vlastně už notně starý – listopad končil, zbýval prosinec. Kupodivu jako by se tím znovu vřadil do společnosti. Když dříve nevěděl, nejen kolikátého je, ale ani jestli je středa nebo neděle, cítil se příliš svobodně, možná i trochu provinile – není blázen? Kalendář na stole mu představoval jeho civilizační pokrok; dokonce se odhodlával, že si na vánoce koupí tranzistorové rádio.

Během listopadu si u své Boudy na periferii, kterou tak i nazval, stloukl přístřešek na palivové dřevo a každé ráno místo rozcvičky ruční pilou řezal všelijaké odpadní dřevo a suché větve, které sháněl po okolí. Chodil pro ně, i když pršelo. V pátek měl velké prádlo; pral v plastové vaničce, ba i něco v hrnci na kamnech vyvařoval, máchal ve své přírodní vaně, napájené sice velice tenoučkým, ale vytrvalým a spolehlivým pramínkem.

V sobotu žehlil košili nahřívací žehličkou a čistil si boty, aby na schůzce s Magdou byl jako ze škatulky. Magda mu během dvou jejich předchozích schůzek odvyprávěla skoro celý dánský televizní seriál Vláda, jehož hlavní postavou je dánská premiérka. Ta politiku své strany, svého volebního uskupení, musí umně proplétat v převážně mužském světě různých protivenství, obhajovat zájmy malého státu mezi mocnějšími a obhajovat se jako emancipovaná žena i mezi svými blízkými, dokonce před svým manželem, který vedle ní malomyslní, ba nesmyslně se s ní rozvede. Magda příběh vykládala tak zaujatě, jako by sama byla důvěrnou kamarádkou dánské premiérky a pravidelně se spolu každého týdne scházely někde v ústraní, v kavárně Na Staré dánské prachárně.

Na minulé schůzce Magda rozvyprávěla americký televizní seriál Dům z karet. Jeho hlavní postavou je kongresman Francis Underwood, vnuk konstruktéra stejnojmenného psacího stroje, jenž zneužije své pronikavé a podnikavé inteligence, již patrně zdědil po dědečkovi, a pomocí intrik a různých politických rošád, šachů, patů a matů se probojuje až na pozici viceprezidenta Spojených států, aby se nakonec stal i prezidentem. Za pomoci takového plešatého fámula nechá odstranit, ba usmrtit ty, na něž neplatí žádný způsob korupce ani zastrašování. Jednu oběť, investigativní novinářku Francis, zlikviduje dokonce vlastníma rukama, strčí ji v metru pod vlak, jen tak mimochodem.

Mimochodem ovšem musí řešit velmocenskou politiku s Čínou, jedná s Putinem, který se ale jmenuje jinak a hraje ho, asi aby se vyloučila podobnost i čistě náhodná, herec dvojnásobné výšky. Toho Putina prý ale hraje znamenitě. Underwoodovi na cestě za mocí docela oddaně pomáhá jeho manželka, která vědouc o hanebnostech svého manžela, využije jeho popularity a sama se chce stát prezidentkou. A aby jí v tom nepřekážel, odsune ho – v jeho zájmu! – z Bílého domu někam do ústraní, kde po něm dotěrní investigativní novináři už nebudou tak slídit.

Těšil se na Magdu velice! Zejména asi na to, jak to s tím Undewoodem bude dál. Osvědčil se jako pozorný posluchač, což mu vyhovovalo, protože co on by mohl Magdě tak zajímavého říkat. Má ovšem stále připraveno vyprávění o různé rumištní květeně, jejíž zvukomalebné názvy vyčetl z fejetonu básníka Václava Jamka a jež by se rovněž mohla hojně vyskytovat i kolem jeho boudy.

Do kavárny Na Staré prachárně vstoupili s Magdou téměř společně, což se jim děje už pravidelně, oba jsou přesní. „Představte si,“ hlaholila Magda dříve, než usedli ke svému mramorovému stolku, „my se konec toho Domu z karet nedozvíme. Protože Francise Underwooda hraje americký herec Kevin Spacey, na něhož se provalilo, že někdy před lety sexuálně obtěžoval nějakého dneska asi rovněž herce, když mu ale bylo patnáct let. A teď, když Spacey je populární málem jak sám prezident, tak to na něj prasklo. On se tomu muži za své vysoce nevhodné opilecké chování sice omluvil, ale co je mu to platné, na obrazovku a před kamery už nesmí. Co tomu říkáte?“ „No to je mi ale případ,“ hlesl jen.

„Podle mého,“ pokračovala Magda, „co když celý ten případ byl součástí rafinovaného scénáře. Spacey sice kvůli sexuálnímu obtěžování nemůže hrát, ale co to je proti tomu, že Underwood tak unikne trestu mnohem většímu, a to mnohaletému žaláři za to, že hodil tu novinářku pod vlak. Scenáristé se možná nechtěli k tomuto předpokládanému, a tudíž banálnímu konci dobrat, kdy spravedlnost prostě musí zvítězit nad zlem. A proto vymysleli a dobře zaplatili oběma za jakési sexuální obtěžování. Ostatně možná i pro samotného Kevina bylo přijatelnější jeho dávné harašení než to, že by jako Francis Underwood seděl v roli obžalovaného před soudem a miliony lidí by to sledovali na svých obrazovkách. Ten jeho sestup a pád už se Kevinovi nechtělo hrát.“ Magda se odmlčela a on toliko podotkl: „To je velice zvláštní prolnutí fiktivní postavy se skutečnou osobou.“

Číšník neslyšně před ně postavil druhé dvě skleničky červeného vína. Užasle na ni zíral – pouhá železářka! „Mám kamarádku,“ Magda navázala, „s níž se pravidelně každý týden scházím, abychom jen tak klábosily.“ – „Vím, dánskou premiérku,“ doplnil ji. – „A ta se mi teď svěřila, že před časem na jakémsi večírku se poněkud přiopila a vyjela po mladíkovi, který se jí v tu chvíli jevil naprosto neodolatelným, tuze líbezným. V nezadržitelném puzení se ho zmocnila, ba zajalo ho, a musela ho i ochutnat, tak líbezným prý byl. To se jí za padesát let nikdy nestalo. Ona ho znásilnila, přiznala, a teď se obává, že v téhle době všemožných sexuálních skandálů on s tím někde vyrukuje. Co si o tom myslíte?“

„Pokud vaše kamarádka není známou osobností, není dánskou premiérkou nebo herečkou, která ji ztvárňuje, ale je třeba jako vy prodavačkou, bát se asi nemusí.“

„Proto já nyní nikdy nepiji více než dvakrát dvě deci,“ zasmála se Magda, čímž naznačila, že jejich setkání se chýlí ke konci.

„A teď vy mně konečně něco povídejte, pořád mluvím jenom já, chudáčku.“ „To je ale dobře!“ rád přiznal. Nicméně nezbylo mu nic jiného než začít Magdě vyprávět o té květeně kolem jeho boudy, která sice už dávno uvadla, zhnědla, zmrzla, ba i shnila: „To byste nevěřila, ale krásně mi tam rostly a kvetly například rozrazil břečťanolistý, sveřep měkký a řeřicha rumní… a… a,“ a nemohl si vzpomenout. Zčervenaly mu uši, pokračovat však musí: „A pazdřivec mrákotný a vesnovka plazivá a trmice půchořovitá a květuše trnitá a…“ „A bětuše štíhlolistá,“ doplnila ho Magda a zasmála se. „Tak zase příští neděli ve tři hodiny,“ vstala a podala mu ruku.

Vracel se domů jako omámený, jako opilý. Co si o tom všem má myslet? A ta její kamarádka, existuje? Proto já nyní nikdy nepiji více než dvakrát dvě deci – tak to řekla? A nejhorší je, že za celý den si ani nevzpomněl na svého kocoura, na toho milého člověka jménem Rour. Dal mu dneska vůbec papání?

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Den, kdy málem zapomněl na Roura

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu