Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Klimatická Ursula a české vize

Letošní podzim je pro Evropu průlomový. Nejen, že bude již poněkolikáté jasno, zda Velká Británie zůstává na palubě, nebo se spouští do bezbřehých vln globálního oceánu. Svých úřadů se v tomto dějepisotvorném období především ujme nová Evropská komise s Ursulou von der Leyenovou v čele. Program, který šéfka nového evropského kabinetu představila, i nový způsob řízení dávají tušit, že starý kontinent ani českou ekonomiku nečekají zrovna nejklidnější časy.

Někomu možná může připadat zlomové, že v komisi poprvé usedne stejný podíl žen a mužů. I sama Ursula von der Leyenová přikládá genderové vyváženosti ve svém mandátu velký význam a chce dosáhnout úplné rovnováhy mužů a žen ve vedoucích pozicích evropských úřadů do konce pětiletého mandátu. Své genderově vyvážené kolegy a kolegyně ale nová šéfka Evropské komise zaúkolovala podobně ambiciózními úkoly se stejnou nekompromisností.

Když příroda řídí peníze

Program nové komise je místy až nečekaně konkrétní. V prvních stech dnech mandátu – zhruba do února 2020 – doputuje na hlavní evropský stůl „New Green Deal“, zelený hospodářský plán, který by měl vést k tomu, že se Evropa v roce 2050 stane prvním klimaticky neutrálním kontinentem na celém světě. V praxi to znamená mimo jiné zrychlení tempa snižování emisí oxidu uhličitého, ale především zásadní technologickou, organizační a nejspíš i obchodní transformaci evropského průmyslu, dopravy, energetického i zemědělského sektoru.

Že to komise myslí se zelenou reformou vážně, dokazuje i další konkrétní závazek. Klimatické cíle chce Evropská komise postavit na roveň závazné legislativy. Bude tedy moci vymáhat po členských státech jejich plnění účinnějšími prostředky včetně žalob nebo i krácení prostředků ze společných evropských zdrojů.

V programovém dokumentu se ještě několikrát dá přímo či nepřímo dočíst, že se evropské peníze budou v nejbližších letech podřizovat udržitelným klimatickým cílům. Píše se tu třeba naprosto otevřeně, že se finanční prostředky v nadcházejícím finančním období použijí na naplňování cílů udržitelného rozvoje, jak je stanovuje OSN ve své Agendě 21. Ursula von der Leyenová ovšem – možná ve snaze vyjít naproti „ohrožené evropské demokracii“, o jejíž ochranu a rozvoj se chce také zasadit – nabídla jednoznačný důkaz i všem, kterým se nechce studovat rozsáhlé spisy a vize.

Stačí se totiž podívat na organizační schéma nového evropského kabinetu. Přípravu „New Green Deal“ dostal na starost místopředseda Frans Timmermans, ostřílený politik s respektem široce přesahujícím jeho rodné Nizozemí. Je jeden ze tří „výkonných místopředsedů“ Evropské komise, kteří mají na rozdíl od ostatních kromě titulu „vice-president“ na vizitce také svěřené rozsáhlé pravomoci koordinovat práci úředníků i politiků tak, aby splnili velké prioritní úkoly.

Úřad Franse Timmermanse bude nově složený nejen z jednotky, která se stará o ochranu klimatu. Přejdou pod něj i evropští úředníci, do jejichž pravomocí spadá část energetické politiky, cirkulární ekonomika, lokální produkce potravin, ale především daně navázané na energetiku a emise. Přeloženo do srozumitelného jazyka: Frans Timmermans bude mít pod sebou nejen úředníky, kteří píší strategie a koncepce nebo vyhodnocují environmentální dopady, ale také daňaře a další síly, díky kterým může pro svůj plán snadno zmobilizovat prostředky. Až ponese svůj zelený hospodářský plán kolegům, nebude je už při pozdravu muset prosit, aby na něj našli peníze ve svých rezortech.

Sedmnáct rozpočtů na reformy

Když už je řeč o penězích: žádný z hlavních místopředsedů by v novém modelu neměl zažít trapnou pozici českého ministra kultury, školství nebo práce a sociálních věcí, kteří na vládu chodí bojovat o každou korunu. Zatímco Frans Timmermans, Margrethe Vestagerová a Valdis Dombrovskis mají na svých bedrech velké úkoly ve svých agendách (kromě ochrany klimatu jde třeba o zdanění technologických gigantů nebo zavedení evropské minimální mzdy), hlavní evropský rozpočtář je oproti tomu jakoby schovaný za samotnou předsedkyní. Hádky o financování provázejí všechna velká rozhodnutí, tady ale budou probíhat spíš v užším kruhu než na širokých plénech. Pokud jste někdy zkoušeli prosadit něco na schůzi vlastníků bytových jednotek, určitě porozumíte rozdílu.

Aby ale nedošlo k nedorozumění, nový program neznamená deklaratorní rozhazování z fiktivních zdrojů. Evropští úředníci umějí počítat a Ursula von der Leyenová je dostatečně zkušená politička na to, aby věděla, že dekarbonizaci evropského průmyslu nebo útlum uhelného paliva a masivní rozvoj obnovitelných zdrojů energie nezaplatí z příjmů daňových poplatníků. Plán na rozšíření emisních povolenek tak, aby postupně postihl i leteckou nebo námořní dopravu či stavebnictví, je spíše signálem konce ohleduplných výjimek.

Hlavním zdrojem financování zelené reformy mají být dnešní investiční prostředky, doplněné ideálně o soukromé zdroje. Transformací části dnešní Evropské investiční banky na Evropskou klimatickou banku by komise Ursuly von der Leyenové měla získat kolem jednoho bilionu eur (což je asi sedmnáctkrát tolik, co veškeré příjmy českého státního rozpočtu v loňském roce) a stále podstatnější část z nich by měla směřovat právě k tomu, aby se naplnila vize klimatické neutrality do třiceti let.

Krize jako před deseti lety

Máme před sebou fázi velkých hospodářských reforem. Tam, kde se před deseti lety hledala udržitelná schémata veřejných rozpočtů a naděje se upínaly k novým finančním řešením velkých bank a pojišťoven, se dnes budou plácat přes ruku všichni, kteří nenahraditelně čerpají surovinové zdroje, znečišťují ovzduší, půdu a vodu. Klimatická krize je v očích nové Evropské komise realitou.

Naději dneška pro ni pak představují nové inovativní technologie, preference malých a středních podniků namísto velkých gigantů a také robustnější sociální schémata, která mají z evropské úrovně lidem garantovat třeba pomoc v nezaměstnanosti nebo zmíněnou minimální mzdu. Asi nepřekvapí, že finanční i jiné výhody budou směřované především do zemí eurozóny nebo ke státům, které společnou evropskou měnu v dohledné době chtějí přijmout. Což v případě České republiky tak nějak platí i neplatí.

I přesto se člověk nemůže zbavit dojmu, že už to celé někde slyšel. Některé evropské politické priority skutečně nejsou daleko od vládní inovační strategie, kterou se český premiér ohání, kde může. Mluvil o ní nakonec i ve svém příspěvku na nedávném Valném shromáždění OSN, ze kterého se na veřejnost dostalo hlavně to, že pochválil Gretu Thunbergovou. Pozornému čtenáři ale neunikne důležitý detail, okolo kterého státnické projevy prchají jako pára od horké kaše.

Evropské plány pro nejbližších pět let předpokládají, že se průmysl rapidně promění, a nevylučují, že v důsledku zavádění nových technologií zkrátka určitý typ provozů výroby zanikne. Premiér Babiš i jeho představa „České republiky – země pro budoucnost“ oproti tomu subtilně předpokládá, že inovativní firmy tu vyrostou jako doplněk a posílení tradičního průmyslu tak, jak ho známe.

Budoucnost je teď

Jistě to není debata, kvůli které by bylo potřeba svolávat mimořádné jednání vlády. Tam by se ministři stejně nedohodli. V některých zemích kolem nás k této diskusi slouží psaní strategických dokumentů a jejich konzultace. V Česku je o něco běžnější zakládat různé komise a jiné poradní orgány. Vzhledem k tomu, že se české parlamentní volby blíží mílovými kroky a evropská politika se zrovna neřídí českým volebním kalendářem, bylo by ale na místě do téhle debaty zapojit kromě úředníků, kteří jsou za správu věcí veřejných placení, taky lidi, co mají tendenci mít na hospodářský vývoj vlastní názor. Jinak se taky může stát, že budeme za rok a půl ve volbách zaskočení velikostí úkolu. I evropští úředníci totiž „makají“.

Ve světle zpřísněných emisních limitů, zákazu „vysídlování“ emisí za hranice EU a zákonem stanovených klimatických cílů mohou začít prohlášení o investičních plánech a inovačních strategiích rychle ztrácet na parádě. A Češi zase jednou budou žasnout, co si to v té Evropě na poslední chvíli „vymysleli za blbosti“.

P. S. pro zaujaté čtenáře: Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové hodlá od příštího roku vypsat dvouletou občanskou konzultaci o budoucnosti Evropy. Kdyby náhodou ty domácí debaty nestačily.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Klimatická Ursula a české vize

Když příroda řídí peníze

Sedmnáct rozpočtů na reformy

Krize jako před deseti lety

Budoucnost je teď

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu