Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Hynek Skořepa: Božena Slančíková-Timrava a Maďarská republika rad
Co z toho, uplyne-li celý život tím, že bojujeme proti svému údělu? Člověk se bouří, prchá, chce si vytvořit osud nový. A k čemu dospěje?(…) Není jednodušší přijmout, co je dáno? A v tom ukázat,
jakou máme cenu?
László Németh: Hrůza (překlad Anna Rossová)
Slovenská spisovatelka Božena Slančíková (1867–1951), známější pod pseudonymem Timrava, prožila většinu svého života na zapadlém jihoslovanském venkově. Slovensko-maďarské prostředí Novohradu (bývalé uherské župy) ji formovalo nejen jako spisovatelku, ale také utvářelo autorčin národnostně tolerantní přístup v době, kdy takřka celá střední Evropa zažívala vyhrocený nacionalismus.
Konvenoval jej realizmus so svojimi možnosťami verne, miestami až drsne opisovať vonkajší svet a noriť sa do vnútorného sveta pocitov a vzťahov postáv, píše Daniela Kodajová ve studii věnované této známé spisovatelce, doplňující výbor Tri vojnové novely (Hrdinovia, V čas vojny, Záplava). Jeho vydání v roce 2015 se stalo chvályhodným počinem spolku, nesoucího jméno dalšího ze slovenských spisovatelů 20. století Martina Rázusa (1888–1937). Timraviny texty se vyznačují osobitým charakterem, odlišným od děl jejích současníků. Především se vymykají tomu, co tehdejší společnost očekávala od ženy spisovatelky. Timrava se totiž zaměřuje na vnútorné prežívanie postáv, otvára ich najintímnejšie sféry a často sprístupňuje autobiografické a autentické prežitky, postavy žijú v konfliktoch a konce príbehov nebývajú šťastné…
Osud spisovatelky a výjimečné ženy
Timrava prožila poměrně klidný život v rodném Polichně, pod ochranou rodiny, podporující její literární pokusy (literárně činní byli i někteří další ze šesti sourozenců). Na rozdíl od svých sourozenců neměla Božena štěstí na člověka, se kterým by kráčela společně životem. Po krátkom ľúbostnom vzplanutí tridsiatničky k mladšiemu mužovi a nevhodnému partnerovi (pozn. zamilovala se do učitele ze sousední vesnice) definitívne rezignovala na možnosť vydaja a teda i odchodu s manželom za novým životom. Od starých dievok sa očakávala skromnosť, utiahnutosť, pokora a vďačnosť voči tým, ktorí preberali na seba vyživovaciu povinnosť a tútorstvo namiesto manžela. V jej mentálnej výbave pritom nachádzame skôr hlavatosť a trucovitosť, túžbu po voľnosti ako pokoru…
V roce 1909 jí zemřel otec (evangelický farář, spoluzakladatel Matice slovenské), musela se i s matkou vystěhovat z fary i z vesnice. Dům, který si pořídily, ještě téhož roku vyhořel, přičemž byla kromě osobních věcí zničena také část rukopisů. Obě ženy našly útočiště v pronajatém obydlí, Timrava ještě k tomu musela podstoupit operaci pro nádorové onemocnění. A musela si hledat zaměstnání (předtím otec uživil rodinu ze svého platu duchovního). Pracovala jako správcová dětské školky, přesto všechno dále psala. Čítajúcej verejnosti bola predstavovaná ako autorka pôsobiaca mimo národného centra (pozn. tím byl tehdy pro Slováky Turčiansky Svätý Martin s okolím), žijúca utiahnuto v zastrčenej obci novohradského regiónu. Timrava sa dokonca bránila označeniu spisovatelka, tvrdiac, že píše pre vlastnú potrebu a že tie jej písačky ani nie sú literatúrou. Ale zároveň sa o nej vedelo, ako tvrdohlavo a neústupčivo bráni svoje „písačky“ voči redaktorským zásahom pri publikovaní…
Ovšem jak se stávala známější, byla kromě obdivu častěji vystavena také kritice. Jestliže původně tvořila hlavně pro radost, ona radost se postupně vytrácela a autorka se stále více mořila s texty, které se jí nedařilo dokončit. Naštěstí jí zůstávala opora v rodině, v sourozencích. Nakonec se přestěhovala do Ábelové, vesničky jen několik kilometrů vzdálené od rodného Polichna, kde si ji k sobě vzal bratr, také evangelický farář.
Dielo Timravy je nápadité, novátorské, uznávané kritikou. Život Boženy Slančíkovej sa zdá byť nenápadný, obyčajný, nezaujímavý, ako sa sama vyjadrila. Hoci sa to javí ako paradox, život a dielo sú v jej prípade akoby nezlučiteľné a zároveň sú od seba neoddělitelné… (D. Kodajová)
V křečích závěru Velké války se radikální levice v několika oblastech střední Evropy pokusila převzít moc. Koncem prosince 1918 byla do Berlína svolána Říšská konference Svazu spartakovců (hnutí vzniklo již v roce 1916), na které bylo rozhodnuto vystoupit ze sociální demokracie a založit vlastní stranu, Komunistickou stranu Německa. Začátkem ledna 1919, když vláda nařídila sesadit berlínského policejního prezidenta (sociálního demokrata), propukly v Berlíně demonstrace a stávky. Revoluční výbor vyzval ke svržení vlády (výzvu podepsal i Liebknecht, Luxemburgová nesouhlasila). Došlo k bojům mezi dělníky a bílými gardami, po čtyřech dnech byl dělnický odpor zlomen. Mnoho dělníků bylo popraveno (včetně vůdců KS Liebknechta a Luxemburgové), stávky a revoluční bouře však pokračovaly.
Ve stejné době proběhly volby do Národního shromáždění. To se sešlo v únoru ve Výmaru, Berlín byl příliš nebezpečný. Shromáždění vypracovalo ústavu, podle níž se Německo stalo demokratickou republikou (proto se období německých dějin v letech 1919 až 1933 nazývá obdobím Výmarské republiky). Ústava také proklamovala demokratické svobody (rovné volební právo, svobodu slova atd.). Revoluční vření se však nezastavilo, v březnu 1919 došlo k vytvoření Bavorské republiky rad. Pokus o vytvoření státu sovětského typu v Bavorsku byl zlikvidován až po dvou měsících.
Mnohem výrazněji proběhla revoluce v Maďarsku. V čele maďarské koaliční vlády po zhroucení Rakouska-Uherska stanul hrabě Mihály Károlyi (1875–1955), politicky orientovaný na Dohodu. Ve vládě byli též dva sociálně demokratičtí ministři. Vláda v listopadu 1918 přijala Dohodou stanovené podmínky příměří. Pokusila se uklidnit rozbouřené veřejné mínění uzákoněním osmihodinové pracovní doby a zrušením politických privilegií šlechty. Maďarsko bylo prohlášeno republikou. Země ale zápasila s obrovskými problémy. Spojenecká hospodářská blokáda (pozn. z válečných časů) ještě neskončila, hospodářské svazky s Rakouskem byly zpřetrhány a hospodářsky nejdůležitější oblasti na severu, východě a jihu Uher byly okupovány, nedostatek surovin a pohonných hmot plodil chaos ve výrobním sektoru a milionům lidí v zemi, zaplavené demobilizovanými vojáky, návrátivšími se válečnými zajatci a uprchlíky (…), se nedostávalo nejzákladnějších existenčních prostředků (László Kontler: Dějiny Maďarska, 2001).
Jedním z navrátilců z ruského zajetí byl také Béla Kun (1886 až 1938 nebo 1939), bývalý novinář a odborový předák, jeden z iniciátorů vzniku komunistické strany (v listopadu 1918). Původem byl ze sekulární sedmihradské židovské rodiny (rodným příjmením Kohn), po celý život však narážel na antisemitské předsudky. Studoval na klužské univerzitě, kde se mimo jiné zabýval dílem revolučního maďarského básníka Sándora Petöfiho (1823–1849). Studia však nedokončil a vrhl se do politiky. V práci o Petöfim mimo jiné napsal: V revolucích, o jejichž osudu a případném úspěchu rozhodují odvaha a odhodlání, není místo pro opatrnost a rozvážnost… Řídil se tím zřejmě celý život, protože ač se po emigraci do SSSR stal neochvějným stalinistou, byl nakonec zatčen a popraven. Dodnes nejsou zcela jasné datum ani místo jeho smrti.
Béla Kun byl brilantní řečník, který dokázal strhnout davy. Organizoval manifesty a stávky, pomocí telegrafu byl ve spojení s Leninem, se kterým souzněl v myšlence permanentní světové revoluce. Podobně jako mnoho jiných bývalých zajatců dospěl Kun k přesvědčení, že ruský systém sovětů je lepší než parlamentarismus a demokracie, a navíc komunistická propaganda slibovala rovnost všech… Během několika týdnů tato přitažlivá utopie podporovaná chytrou sociální demagogií získala komunistické straně (…) mnoho stoupenců… (L. Kontler).
Maďarská republika rad (21. březen až 1. srpen 2019) vznikla v situaci, kdy Károlyiho vláda padla, předala moc sociálním demokratům a ti se spojili s komunisty. Nová vláda se označovala jako rada lidových komisařů. Jejím předsedou byl sice formálně centrista Alexander Garbai, faktickou hlavou vlády i sloučené strany se však stal právě Kun. Pro Maďarskou republiku rad se angažoval také György Lukács (1885–1971), marxistický filozof a literární kritik židovsko-maďarského původu. V revoluční vládě působil jako lidový komisař vzdělání a kultury. Po porážce republiky rad uprchl do Vídně. Před vydáním do Maďarska, kde se v rámci účtování s komunisty rozhořel tzv. bílý teror, ho zachránila intervence řady významných světových spisovatelů, mimo jiné bratrů Mannových. Jeho další životní peripetie již přesahují rámec tohoto článku.
Maďarská republika rad byla vystavena nejdříve politickému a hospodářskému nátlaku mocností Dohody, s jejíž podporou nakonec došlo k intervenci rumunské a československé armády. Neutrální v konfliktu zůstalo pouze Rakousko, které s Maďarskou republikou rad udržovalo diplomatické styky. V dubnu na republiku zaútočila rumunská vojska a českoslovenští legionáři obsadili Miškolc. Štěstěna se střídavě přikláněla k oběma válčícím stranám. 24. 4. obsadila rumunská vojska Debrecín (hlavním cílem Spojenců bylo zajistit operační základnu pro intervenci v sovětském Rusku, L. Kontler). V Segedíně, okupovaném Francouzi, vznikla kolem admirála Horthyho kontrarevoluční vláda. 6. 6. naopak Rudá armáda dosáhla Košic a následně pronikla až do Prešova. 8. 6. francouzský premiér Clemenceau odeslal do Budapešti ultimativní nótu, požadující stažení bolševických vojsk na linii příměří, stanovenou Dohodou. Začalo vyjednávání, které však poskytlo republice jen krátký odklad před koncem. Vzpoury na venkově, stávka železničářů a rozklad na frontě se staly revoluční vládě osudnými.
Zajímavou osobou, spojenou s událostmi v Maďarsku, byl Antonín Janoušek (1877–1941). Tento někdejší člen Českoslovanské sociální demokracie (od r. 1895) a redaktor několika sociálně demokratických listů působil v letech 1918 až 1919 jako dopisovatel kladenské Svobody v Budapešti. Patřil mezi zakladatele Maďarské republiky rad a 16. června 1919 vyhlásil v Prešově, obsazeném maďarskou Rudou armádou, Slovenskou republiku rad. Stal se předsedou její revoluční vlády. Po porážce revoluce byl vězněn jak v Maďarsku, tak později v Československu. Zemřel v emigraci v SSSR.
Maďarský filozof a levicový myslitel Gaspár Miklós Tamás (český výbor K filosofii socialismu, Praha 2016) napsal, že první generace maďarských komunistů věřila, že vládnout by mělo proletářské společenství jako takové, a nikoliv elitářská spiklenecká skupina fanatických bojovníků. Odkazuje se přitom také na zmíněného marxistického estetika Györgyho Lukácse, jehož myšlenka proletářské strany prošla dvěma fázemi. V roce 1919, v období Socialistické a federativní maďarské republiky rad (jak zněl plný název), se na stranu díval coby na žebřík, na nějž lezete, abyste zdolali zeď, a jenž odhodíte, jakmile jste nahoře. Po uchopení moci „komunou“ byla strana prakticky rozpuštěna a její místo zaujaly dělnické rady. Dokonce i maďarská Rudá armáda byla organizována podle jednotlivých odborových sdružení: byla zde kovodělnická divize, obuvnická divize, sazečská divize atd. (…) Maďarská „komuna“ byla bezpochyby tvrdou diktaturou, nicméně diktaturou alespoň zčásti vykonávanou nezastupitelskými tělesy přímé demokracie…
Po pádu republiky rad se Lukácsovo myšlení proměnilo. Mělo podle něj dojít k vybudování revolučně-filozofické „církve“ – strany. K jiným závěrům snad ani v emigraci v sovětském Rusku nemohl dojít, když Lenin a Trocký považovali stranu za avantgardu dělnické třídy.
R. Luxemburgová (1871–1919) žila původně v ruském záboru (po trojím dělení Polska), pak v emigraci ve Švýcarsku a nakonec v Německu. Ve svých teoretických pracích polemizovala s Leninem. Proslavila se také brilantním útokem na Eduarda Bernsteina (1850–1932) svým Sozialreform oder Revolution? z let 1898 až 1899. Podle Tamáse však její teze stojí na vážném omylu, kritizovala totiž Bernsteinovu ideologii, místo aby zkoumala sociálnědemokratickou praxi, kterou přesněji vystihl Bernsteinův pragmatický rozbor (opuštění revolučních cílů a příklon k rovnostářské a participativní reformě, jíž má být dosaženo parlamentním vlivem a odborářským tlakem) než plamenná (a v případě Luxemburgové upřímná) rétorika… Sám Bernstein byl jedním z nejčestnějších socialistických politiků… (přeložil Pavel Siostrzonek).
Ruský spisovatel Andrej Platonov (1899–1959) ve svém antiutopickém románu Čevengur staví Luxemburgovou jako symbol lidové revoluce a bratrské pospolitost proti zkrocené a centrálně řízené revoluci, směřující k diktatuře (tedy reálnému výsledku revoluce v Rusku). Hrdinové Čevenguru očekávají od revoluce spásu. Román je propojen pohádkovým motivem putování za štěstím (poznáním), přičemž pravda se svým hledačům vtělila právě do revoluce. Platonovovi románoví hrdinové ovšem k cíli nedošli a autor zpochybnil nejen smysl revoluce, ale snad i smysl lidského usilování vůbec.
Jakýmsi věčným revolucionářem a bojovníkem za ideály je v Čevenguru Kopjonkin. Putuje na koni stepí, je vlastně novodobým Donem Quijotem. Jedním z jeho ideálů je nezpronevěřit se symbolickému obrazu Rosy Luxemburgové. Kopjonkinovo donkichotství promlouvá v románu touhou osekat mečem skutečnost (revoluci, život, svět) do ideální podoby Dulciney (Rózy Luxemburgové). Ta se mu nezjevila v žádném sakrálním svatostánku ani v živé lidské podobě, ale oslovila ho svou plakátovou tváří. Sestoupila k němu z dobového agitačního plakátu… (a stala se) „zjevením“ i „sdělením“ (pravdy, smyslu, cíle revoluce)… (K. Chlupáčová, M. Zadražilová: Texty a kontexty Andreje Platonova, 2005).
Beznadějnost jeho počínání vyjadřuje Platonov, když o svém hrdinovi říká, že za sedmdesát let se přesvědčil, že polovinu práce dělal nadarmo a tři čtvrtiny všech slov řekl zbytečně… (přeložila Anna Nováková).
Krajské múzeum v Prešově připravilo v loňském roce výstavu V osudových rokoch 1918 a 1968. Vidět na vlastní oči jsem ji neměl možnost, Prešov mám z Moravy přece jen poněkud z ruky. Jeden z autorů výstavy Jozef Kušnír však o ní informoval v článku Vznik Československej republiky a mesto Prešov (Múzeum, roč. LXIV, č. 4/2018). Mimo jiné se zmínil o Slovenské republice rad:
V posledný októbrový deň 1918 zmobilizovali správy o konci vojny vojakov z prešovských kasární, ktorí sa vo veľkom počte shromáždili v centre mesta. V záujme upokojenia situácie sa im prihovoril veliteľ major Viktor Issekutz a oznámil im, že vojna sa skončila a ich aktuálnou povinnosťou je udržať v meste poriadok. Vojaci si však jeho slová vysvetlili svojsky a ich eufória prerástla do výtržností, násilností, poškodzovania majetku a rabovania… Na druhý deň ráno do Prešova dorazil 30členný oddiel vojakov povolaný zo Spišskej Novej Vsi, ktorý viedol nadporučík Kopeczky. Spolu s asi 120člennou skupinou dôstojníkov a podôstojníkov zatkli a do župného väzenia eskortovali asi 300 ľudí…
Bylo vyhlášeno stanné právo (štatárium) a tři vojáci, kteří měli na svědomí znásilnění žen, byli na dvoře župního domu zastřeleni. Další k smrti odsouzení byli popraveni v prostoru mezi římskokatolickým a evangelickým kostelem. Prvního listopadu 1918 tak bylo v Prešově popraveno 41 vojáků a dva civilisté, převážně slovenské národnosti. Je třeba podotknout, že většina obyvatel města v té době sama sebe vnímala jako Maďary, oni popravení vojáci byli zřejmě venkované. Když v závěru roku 1918 obsadily Prešov jednotky rodící se čs. armády, město opustili mnozí intelektuálové (soudci, lékaři, advokáti, učitelé či úředníci) a odešli do vnitrozemí zmenšeného maďarského státu.
Budapešť se ještě (neúspěšně) pokusila oslabit slovenské národně emancipační hnutí prohlášením tzv. nezávislého státu východních Slováků (Slovjakov). V Prešově se také zformovala Ruská národní rada v čele s advokátem Antonem Beskydem (pozdějším prvorepublikovým guvernérem Podkarpatské Rusi). Vznikla zde i promaďarská Župní národní rada. Slovenská národní rada s čs. orientací se vytvořila v blízkém Solivaru (v jejím čele stál hudební skladatel M. Moyzes, otec slavnějšího A. Moyzesa). Čs. vládou jmenovaný šarišský župan se ujal úřadu 11. ledna 1919, po pár měsících však musel Prešov znovu opustit, když 8. června vstoupila do města maďarská Rudá armáda. Zakrátko byla z balkonu městského úřadu vyhlášena Slovenská republika rad (16. 6.), jejímž předsedou se stal Čech Antonín Janoušek. Český dělnický vůdce byl vybrán údajně proto, aby byla demonstrována skutečnost, že nejde o pokus restaurovat bývalé Uhersko pod zástěrkou proletářské revoluce. Republika rad měla silný prosociální program, který prezentovala především pomocí plakátů a letáků s jednoduchými hesly. Cíleny byly na proletariát, jehož příslušníci neměli možnost získat hlubší vzdělání.
Vraťme se ale k naší spisovatelce a jejímu konkrétnímu prožitku vpádu maďarských bolševiků na Slovensko. Božena Slančíková-Timrava se narodila v době rakousko-uherského vyrovnání, které zbrzdilo slibně začínající rozvoj slovenské kultury. Otec své dcery vyučoval sám, na to, aby je dal na studia, neměl. Iba na dovŕšenie výchovy dali nás po jednom roku do mestských škôl. Mňa do Banskej Bystrice na dievčenskú školu, vzpomínala později spisovatelka. Psát začala ve svých třiadvaceti letech, po čase (1893) své práce poslala Slovenským novinám, které vycházely v Pešti. V podstatě šlo o uherské vládní noviny pro Slováky. V Martině, centru slovenského národního života, její první publikovaná dílka vůbec nezaznamenali. Martinské Slovenské pohľady se o Timravu začaly zajímat až koncem století, když na ni redakci upozornil manžel její sestry Ireny Michal Laciak (Irena do nich přispívala od r. 1895 pod pseudonymem Poľanská). Redaktor Jozef Škultéty si od Timravy vyžádal prózy Pomocník a Ťažké položenie. V martinských literárně-národoveckých kruzích byla sice spisovatelka nakonec přijata, ale dosti rezervovaně. O místo kustodky v tamějším národním muzeu se ucházela neúspěšně. Větší pozornost se k Timravě obrátila až po první světové válce. Přispěla k tomu mimo jiné kniha českého literárního vědce Jana Menšíka Črty zo slovenskej dediny (1920), který označil její uchopení venkovských motivů za mistrné, neutápějící se pouze v nekritickém vyzdvihování vesnické idyly jako prostředí pro uchování slovenského národa. Začala se připravovat vydání sebraných spisů a autorčiny novely, rozptýlené po časopisech, se konečně objevily v knižní podobě.
Voľba pseudonymu, pod ktorým Božena Slančíková publikovala, nebola u nej len momentálnym rozhodnutím. Vyjadrovala spätosť s rodným krajom, so životným priestorom, s ľuďmi, kterých poznala. Zdôrazňovala tvrdú výslovnosť slabiky Ti vo svojom pseudonyme Timrava, lebo tak sa vyslovovala u nich doma… (D. Kodajová).
Za pseudonym vzala som si názov jednej studne v polichnianskom chotári, ktorá bola vo veľkej úcte, pretože v nej nikdy nechybela voda. Tak to aspoň napsala v životopise, který měl doprovázet vydání jejích sebraných spisů.
Posledním publikovaným dílem Boženy Slančíkové byla Záplava (1938). Tato novela má zvláštnu genézu a vlastný vydavateľský príbeh. Jestliže do mnoha textů promítala spisovatelka své osobní zážitky, v případě Záplavy jde o téměř věrné zachycení skutečnosti s minimálním užitím fabulace. Prevrat prebehol v Ábelovej podobne ako inde. Ábelovčania vyhnali miestných žandárov a pánov. Nahromadená frustrácia a vojnové strádanie obyčajných ľudí sa 3. novembra 1918 vyventilovali v rabovačkách. Notár, který utiekol, stihol však privolať oddiel lučeneckej vojenskej posádky… Československé vojská ako predstavitelia novej Československej republiky sa fyzicky dostavili do obce až začiatkom januára 1919… Sociálne napätie využili radikálne politické sily, ktoré vyhlásili Maďarskú republiku rád. V zložitej povojnovej situácii boli radikálne heslá o sociálnej spravodlivosti, o vytvorení sveta bez pánov príťažlivé… (D. Kodajová). Na celé dva měsíce obsadila maďarská Rudá armáda jižní Slovensko.
To, že by ráda napsala o bolševickém vpádu do Ábelové, avizovala spisovatelka již v roce 1930. O rok později začala psát, potýkala se s tématem několik let. Až v roce 1938 dala vědět, že novela je hotová. Spolupráce s redakcí (Slovenské pohľady) však skončila obrovským zklamáním. V doprovodném dopise k Záplavě požádala redakci, aby na jejím textu už nic neměnili. Zdůvodnila to tím, že jde o její poslední práci. Redaktor Andrej Mráz (nahradil Škultétyho) však její přání nerespektoval. Téma Velké války bylo delikátní, protože se již schylovalo k válce druhé. A Timrava na postavách novely přesvědčivě ukázala, že obyčejní lidé jsou většinou ochotní akceptovať akúkoľvek moc, len aby už nebola vojna (D. Kodajová). I chudí vesničané, jimž nejdříve imponovala hesla o životě bez pánů, poměrně rychle vystřízlivěli. Viděli totiž, že se bolševičtí vojáci v době, kdy je rolník plně zaměstnán polními pracemi, jen potulovali po vesnici, jedli, pili a agitovali. Timrava si k vyjádření svého postoje k bolševismu nevymyslela postavu, která by byla nějakým „vzdoroagitátorem“. Vybrala si osobu „nejhloupějšího“ rolníka z dědiny. I ten po čase pochopil, že takto svět nemůže fungovat, že se to příčí obyčejnému selskému rozumu. A to bola podľa nášho úsudku aj hlavná príčina, prečo po roku 1948 nebol tento text vydaný… Prototypy postáv autorka stretávala a pozorovala v uličkách Polichna a Ábelovej a potom ich majstrovským spôsobom oživila v texte… Hoci si je Timrava vedomá, že „nič to nepomôže, keď jeden prášok zeme sa búri,“ protivojnové poslostvo ich noviel je silné… (D. Kodajová).
Novelu Záplava uvedla Timrava těmito slovy:
Paľo Steklík, vysoký, mladý chlap, vzal kosu na plecia ráno v pondelok, že ide do poľa nakosit trochu ďateliny volom. Ako okúsili zelený krm, už seno nechcú žrať, čo by bolo voňavé ako majorán a tenké ako šafran.
Cestou sleduje, jak po dědině běhají lidé sem a tam, jako by hořelo.
Maďari idú. A Česi utekajú… Tak koniec je už slobody, zas má byť Slovák utláčaný buta büdös tót (hloupý smradlavý Slovák)…
Dedina hučí od vojska. Krik, smiech, spev, ozýva sa hromženie a zlorečenie. To aždaj ani nie je riadne vojsko, ale nazbieraná zberba z celého světa.
Niektorí vojaci rozišli sa po domácnostiach kupovať poživnosť, polepšiť si kuchyňu. Vstupujú do domu s rozkazmi, s hurtom a platia svojimi bielymi peniazmi papierovými, ktorými majú napchaté vrecká…
Hneď ráno na Turíce (pozn. česky Letnice) začalo sa valiť medzinárodné boľševické vojsko do dediny. Ľud povychádzal pred domy, prizerajúc a vyčkávajúc, čo sa stane. Vojsko je zle vystrojené a zle odiate. Ide ticho a pomaly, nerozchodí sa po dedine. Posedá po vŕškoch pri ceste. Niektorí si políhajú na pažiť a zaspia v okamžiku ako zabití. Sú ústatí. Idú po boji zo Šútovskej doliny… Zhovarajú sa cudzou, nevídanou rečou, len čo vše zaznie známe slovo; chovajú sa ticho. Na tvárach žiadna vyzývavosť, len ne-smierna ukonanosť. To nie sú maďarskí bolševici, ktorí s hurtom a pyšno prichodili.
„To sú vraj Rusi,“ vraveli si medzi sebou ľudia a nevedeli, ako myslieť o nich…
Po boľševickom vojsku – len čo ostalo z nich ako na stráže – prišli civili-súdruhovia, aby robili poriadok. Dali vybubnovať, aby sa ľud zhromaždil do dvora notariátu, kde sa bude řečniť, aby vypočuli a oboznámili sa s novými zákonmi a poriadky a podľa toho sa spravovali a žili…
„Občania – súdruhovia. Nebojte sa, len sa pridajte k nám, lebo my vám dobre chceme. Chceme vám pomáhať, vás pozdvihnúť a pánov zatlačiť. Boháčov, buržujov, grófov, barónov, kňazov nepotrebujeme…
Pred večerom vyšiel hlúčok pánov z kancelárie notárskej a zastal neďaleko kostola na vŕšku… Na tvárach pánov starosť a žiadne oduševnenie.
„Čakali sme Maďarov a prišla luza,“ rečie ticho notár…
V každom bola tajná túžba, aby prišli Česi a oslobodili kraj od tej „zberby“…
Minul rad dní. O maďarskom vojsku už ani chýru, iba delá dunia vzdálené a vzďaľujúce sa… Ľud chystá sa pomaly do práce…
Českí četníci idú… Celá denina víta českých četníkov ako zvestovateľov pokoja s potešením…
Štefan Janšák (1886–1972) byl slovenský historik, archeolog, muzejník a politik, koncem roku 1918 člen Revolučního národního shromáždění a v letech 1945 až 1948 náměstek pověřence (ministra) pro dopravu a veřejné práce ve slovenské vládě. Je autorem řady historických studií. Ve vzpomínkové knize Posledný suplikant. Dojmy a zážitky z ciest žobravého študenta (Bratislava 1973) popsal, jak během prázdnin v roce 1909 putoval po rodinách slovensky národně orientovaných intelektuálů a sbíral od nich dary na své další studium.
Suplikantské putovanie bola bežná prax s dlhou tradíciou. Využívali ju nemajetní študenti. Rozvoj nacionalizmu ale pridal tejto starej tradícii nový rozmer. Putovanie študentov sa zameralo na rodiny národne angažované a ich príspevok sa vnímal na obeť na podporu národného dorastu. Potvrdzuje to aj příběh Štefana Janšáka, katolíka zo západného Slovenska, kterého prijímali pod svoju strechu a prispievali mu aj v evanjelických rodinách a ďaleko od jeho rodného kraja. On sám svoje putovanie vnímal ako cestu, ktorá ho doviela k národnému prebudeniu a k uprímnému uvedomeniu si svojej spolupatričnosti s národným celkom, obsahu a zmyslu národovectva. Zavítal i do Novohradu, do kraja, ktorý sa na ostatnom území Slovenska vnímal ako maďarský. Aké bolo jeho prekvapenie, keď sa tu stretol so slovensky cítiacimi rodinami alebo národnostne premiešanými rodinami a priateľmi, ktorí voľne prechádzali z jedného jazyka do druhého, bez zjavného napätia nepriateľstva… (D. Kodajová). Na faře Timravina švagra (Horný Tisovník) při příležitosti Janšákova příchodu zorganizovali dokonce malé setkání místní honorace, na kterém se hovořilo o literatuře, hudbě a slovenských kulturních novinkách, a to slovensky, maďarsky i biblickou češtinou (tedy jazykem, který slovenští evangelíci užívali k bohoslužebným účelům až téměř do konce 20. století).
Janšák shrnul své dojmy ze setkání s Timravou takto: Iného by samota a odlúčenosť od sveta zabila, z Boženky Slančíkovej urobila najskvelejšieho filozofa, sociológa a súčasne maliara slovenskej dediny.
Božena Slančíková-Timrava v roce 1947 obdržela titul národní umělkyně. Zemřela roku 1951. Její dílo zůstává dosud živé. Nejen proto, že se vyučuje ve školách v rámci hodin slovenské literatury, nýbrž také kvůli tomu, že dokumentuje život jihoslovenského venkova v pohnutých okamžicích 20. století. Po více než půlstoletí opět vydaná novela Záplava je toho důkazem.
Hynek Skořepa (1975) je geograf.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
