Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Václav Jamek: Kdo kritizuje Trumpa aneb Lék na to všechno

Václav Jamek

Kdo kritizuje Trumpa aneb Lék na to všechno

Ve svém projevu k svátku 4. července řekl prý Donald Trump, takto prezident Spojených států amerických a pán světa, že během americké války za nezávislost ke konci 18. století jednotky amerických bojovníků „ovládly všechna vojenská letiště“. Kampak se hrabe Miloš Zeman se svými lumíky. Amerika je prostě Amerika! My troškaři máme leda na breberky.

Proč ale původní zdroj této zprávy, Channel4News, považoval za nutné výslovně poučit své publikum také o tom, že „planes were not used in warfare until the 20th century“? O jaké úrovni vědomostí u běžného Američana to svědčí? Že by o stejné, jakou má i jejich prezident? Zvláštní logiku jeví ovšem i ti žurnalisté: pokud letadla, jak zní jejich informace, až do 20. století ve válce používána nebyla, máme si snad myslet, že k jiným účelům používána byla? Čili když se o tom už muselo mluvit, nemělo se americkému prezidentu i lidu spíš připomenout, kdy bylo provozu schopné letadlo (míněno to s křídly) vůbec sestrojeno a poprvé použito?

Pár dní nato: Kdo kritizuje Trumpa a jeho politiku v jakékoli oblasti, nenávidí Spojené státy, neřkuli celý kontinent zvaný Amerika. Říká Trump.

Totéž říká Babiš, když jde o jeho politiku, nebo dokonce o jeho soukromé aféry: kdo kritizuje Babiše, škodí České republice.

Divím se, že ho česká pravice, tak nakloněná americkým republikánům, za to neobdivuje a nepostaví si ho do svého čela.

Krátce poté přišel totiž do zpravodajského pořadu veřejnoprávní televize Trumpa obhajovat stále otřesnější Jefim Fištejn. Šlo o ten fakt, že jisté demokratické, víceméně barevné „kongresmanky“ (správně kongresuiminy) Trumpa svou kritikou popudily tak, že je chtěl odeslat „zpátky“ do zemí, odkud si představoval, že pocházejí. Fištejn prohlásil, že ony kongresuiminy Ameriku opravdu nenávidí a Trumpa obhajoval tím, že ony dámy prý často lžou. Doložil to jedním příkladem jedné z těch kongresuimin; jehož pravdivost nebylo možno doložit odjinud, a tudíž ani to, zda nelže sám Fištejn. Což přítomný žurnalista samozřejmě nepodotkl. Ale i kdyby Fištejn nelhal, obhajovat zrovna takhle Trumpa, který lže, jako dýchá, a jehož lži se počítají na desetitisíce, je vskutku troufalost.

Ale ještě hůř: Fištejn tvrdil, že Trumpovy útoky na čtyři poslankyně, zvolené jistě platnější občanskou většinou než on sám, nejsou rasistické, protože poslankyně, která pochází z Portorika, je běloška. Tím se dostal na úroveň onoho českého soudce nebo soudkyně, který/která před lety odmítl(a) uznat rasistickou motivaci u českého rasisty obviněného za prokazatelně spáchaný útok na Romy, s tím zdůvodněním, že Romové jsou Indové, tudíž stejné rasy jako my, a tudíž nemůže jít o rasistický útok. (V každém případě šlo o útok motivovaný nenávistí k jedné skupině obyvatelstva, což je rasismu ekvivalentní.)

A opět: televizní komentátor naprosto nic nenamítl. Například, drahý pane Fištejne, že rasismus je v hlavě toho, kdo nenávidí, a vůbec nezáleží na tom, zda ten nenáviděný opravdu odpovídá tomu, co si o něm rasista myslí. Židé ostatně jsou asi také běloši.

Trumpovy útoky jsou rasistické proto, že jde zjevně o poslankyně, v jejichž rodokmenu je (z hlediska bílého muže) přinejmenším něco „exotického“. Se stejným oprávněním by přece bylo možné posílat někoho zpátky do Itálie, do Řecka, do Irska, do Polska, do Československa nebo... do Anglie. Ale to by Trump určitě neudělal. Potom by se nejspíš našel někdo, kdo by poslal Trumpa zpátky do Německa a za ním pak do příslušných zemí původu všechny bílé i černé obyvatele Spojených států: podle původu tam nemá co pohledávat žádný z nich.

Z čehož plyne, že argument o „zemi původu“ na americkém kontinentě jaksi nelze vůbec vytahovat (natož v demokracii stojící na občanském principu). S výjimkou Evropy, která je tímto svým prokletím posedlá (a možná také arabských feudálních despocií), vlastně vůbec nikde jinde na světě. Trump se svým „americkým“ velikášstvím se vlastně neprojevuje jako Američan, ale jako ubohý bílý německý nacista.

Bravo, Fištejn.

A teď prosím lék na to všechno, jak ho vidím já:

Poté, co otěže moci ve světě převzali tvorové jako Donald Trump, dosazený jakýmsi dávno zapomenutým sborem volitelů proti vůli většiny Američanů, a řada dalších ponurých komiků jako kamarád Kim Čong-un, Miloš Zeman, Jaroslav Kaczyński, Rodrigo Duterte, Jair Bolsonaro, italský předseda vlády i tamní ministr vnitra, ukrajinský prezident atd., až po nejnovějšího ministerského předsedu té skvělé Velké Británie Borise Johnsona, usuzuji, že by se konečně dalo výhodně přejít na politický systém, který vymysleli v Austrálii.

Tam když padne vláda, ať už pro sešlost věkem nebo v důsledku jiného ujímání, odebéře se austrálská Rada Moudrých do posvátného eukalyptového háje za hlavním městem Kamamberou, rozhlédne se po stromech a z vačnatých medvídků koalů vybere podle pravidel, jež stanovili austrálští Otcové zakladatelé, novou vládní koalici.

Tato koalice potom v Austrálii vládne, dokud nepojde.

Tento způsob vlády má i tu výhodu, že vyjde celkem lacino.

Koalici zajímá jenom eukalyptové listí, a nedá se tudíž zkorumpovat. Vak má na mladé, ne aby si do něj něco cpala.¨

U nás ovšem eukalypty nerostou a možných koalic je tu jako šafránu. Nabízí se však řešení ryze české, vlastenecké: místo cizácké koalice ať u nás vládne skutečný vůl. Prostě – když vůl, tak vůl! To bych směle napsal i na prezidentskou vlajku.

Ustájit by se dal v Jízdárně Pražského hradu, aspoň by se kolem Hradu mohly zrušit všechny blbé kontroly, stačila by ta veterinární. A navíc! Byli bychom pro celý svět krásným genderovým příkladem. Chybí jen krůček.

Každý další stát by si mohl demokraticky vybrat svého vládnoucího tvorečka. Slováci řekněme sviště, nebo kamzíka, Maďaři tátoše vraného, Poláci klidně mrože, Francouzi třeba ústřici, proč ne! Američani samozřejmě krocana.

Jak rajský stav by to byl, málem už anarchie. Konečně!

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.