Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
aneb Kapitoly na pomezí dvou paradigmat
„Co dělat? ozývá se už několik let z řad všech, kteří se z různých důvodů a z různých pozic hlásí k levici. Patřím mezi ně. Co dělat, ptám se sama sebe pokaždé, kdy tváří v tvář současným poryvům na chvíli ustrnu a úzkostně pozoruji, kam ten svět spěje. Zavřít oči, nemyslet. Co za sebou vůbec máme? Třicet let kapitalistického budování, střih, budoucnost, která kvůli klimatické krizi jako by už ani nebyla. Jako myši se pohybujeme v poli, které jsme si nevybrali. Je tohle ještě vůbec prostor pro sociální imaginaci a vyprávění vytoužených příběhů o lepším světě?
Tři dekády a jeden mantinel
„Nová doba! Nová doba!!! volá rozčileně uražený číšník brněnského hotelu Slavie v kultovním filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutentag. Jen tři roky po Sametové revoluci se režisérce v jejím prvním polistopadovém filmu podařilo předběhnout dobu. A tvrdě na to doplatila. Kritika její film tehdy nekompromisně odsoudila. Zato lid ho milovat. Porevoluční restituční kvas a překotné budování nového světa jsou tu zobrazeny se zdrcující ironií. Bylo to poprvé a možná taky naposled, kdy si v mainstreamové kultuře někdo tak otevřeně dovolil zpochybnit nový řád věcí. Zatímco „listopad se nesl ještě v soudržném a solidárním duchu, přerozdělování majetku umožnilo dokonat revoluci v tom pravém slova smyslu. Trpíme na to dodnes.
Hned dvacátého listopadu 1989 vydali vysokoškolští studenti Prohlášení dělníkům a rolníkům. Odsuzují v něm politické násilí a vybízejí dělníky a rolníky k solidaritě. V prohlášení se mimo jiné uvádí: „Myslíme na dělníky a dělnice pracující v hanebných podmínkách urážejících lidskou důstojnost.“ Ve výzvě jsou zmínky o špatném stavu školství, nedostupném bydlení, nekvalitním zdravotnictví, solidarizující pasáže se sociálně slabými i důchodci. „Myslíme na nezasloužená privilegia mocných.“ Těžko se zbavit dojmu, že na všechny tyto body se v rušných porevolučních časem tak nějak zapomnělo. I dnes, po třiceti letech, znějí exoticky. To souvisí především s nástupem antikomunismu jako normativní polistopadové ideologie v Česku.
Mluvit dnes o antikomunismu znamená tahat liberákům strašáka ze skříně. Tak dlouho se tu varovalo před návratem komunismu, až se objevil Andrej Babiš a udělil Česku dokonalé rozhřešení. V něm se havlistická smrt politiky jako disciplíny založené na souboji idejí a vizí mísí s kolektivním vykoupením z rukou člověka, který dost pravděpodobně byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Chtěli jsme apolitickou politiku, máme ji mít.
Antikomunistický příběh byl příběhem o antagonismu, naivním hledáním historického předělu, který s sebou přinese proměnu celého národa. A nejen to: byl globálním příběhem o ztracených dcerách a synech, kteří se po letech temna konečně obrátili na tu správnou stranu. Alternativa jako by přestala existovat. Jiná cesta než ta, za kterou padaly rány na Národní třídě, nebyla možná. Nový svět byl navzdory znovunabyté svobodě světem totálním, konečným a dokonaným. A v takovém, jak už to tak bývá, nezbývá prostoru na představivost. Levice se v tu ránu stala brzdou, synonymem pro staré časy a komunismus. Přispěla k tomu její paralýza, až příliš snaživé odpoutávání se od vlastních zásad – od analýzy socioekonomických vztahů ve společnosti přes artikulaci solidarity a důstojnosti až k představováním vizí, které by měly mířit za obzor dnešních uspořádání. Síla, která historicky stála na straně budoucnosti, se v našem prostoru po pádu železné opony zničehonic stala ideologií minulosti.
Nikdy jsme nebyli moderní
Porevoluční levice stála v Česku před nelehkým úkolem: jak se poučit z krizového vývoje a nalézt vlastní cestu z kolotoče společenských výčitek, které tak povšechně dopadly právě na tuto stranu ideologického spektra? Nabízelo se mnoho cest, dnes už víme, že žádná nebyla funkční. Mohla ale vůbec být?
Zatímco komunistické strany v jiných zemích se často uchýlily k radikální reformaci, ta naše zůstala věrná své reakcionářské, konzervativní tradici. Sociální demokracii odvál i s její podstatnou exilovou historií čas, a dokud se otěží nechopil „génius z prognosťáku, nikoho nezajímala. Časy, kdy Miloš Zeman školil Miroslava Sládka o tom, že voliči krajní pravice jsou jen zdivočelí voliči sociální demokracie, zmizely v prachu zapomnění. Dnes by se jim vysmál i samotný Zeman.
Držet sociální linii nebylo snadné a debaty o tom, komu má nově nabytá svoboda sloužit a jak, neprobíhaly. Nůžky mezi těmi, kteří rychlé tempo zvládali, a těmi, kteří z různých důvodů ne, se začaly rozevírat. Mluvit o devadesátých letech vždycky znamená pouštět se na tenký led. Pro někoho období největší životní svobody. Pro jiné zase počátek konce.
Byla to doba, kdy se zapomnělo na „ty druhé, protože jedinou odpovědí na neúspěch bylo: je to jen vaše vina. Zvykli jsme si na to, a dodnes tak upřednostňujeme konkurenci před pomocí, samotu před sounáležitostí a osobní odpovědnost před kritickým nahlédnutím systému. Participace parlamentní levice byla přímá: skrz vlády s pravicovými stranami, skrz inspiraci Blairovou „třetí cestou. Levice neparlamentní byla v té době součástí alterglobalizačního hnutí, jehož konec přišel s útoky 11. září. Pojmy jako identita jsme v té době ještě neznali. Občas mám sto chutí říct: bohudík.
Na počátku éry totálního individualismu to byl přitom Václav Klaus, který jako první pochopil, že držet se rovnostářské rétoriky a mluvit o pokroku, byť vykoupeném tvrdou dřinou a léty odříkání, bude tou nejfunkčnější cestou, jak na svou stranu získat ty voliče, kteří ještě donedávna neviděli a nemohli vidět za hranice komunismu.
Svou roli v tom hrála i kolektivní ztráta paměti, kterou nový systém přiživil a dodnes přiživuje. Že byla část signatářů Charty otevřeně nalevo? Ale kdeže, to jen soudruzi nepochopili, že je vězní jiní soudruzi. Však ono by jim to po dalších letech v lágru určitě došlo. Paměť národa zdegenerovala, paradoxně za to ale nemohl onen nenáviděný komunismus, spíš ti, co se ho přesně v souladu s diktátem doby jali vykládat po svém, protože k tomu nastaly historické podmínky. A na levici se tomu, bohužel, nikdo nebránil.
Každý průměrný myslitel ještě i dnes rád přispěchá s moudrem o mladých levičácích, co mají srdce, a starších pravičácích, co mají rozum. Žádný jiný zkomolený citát neukazuje na povahu recepce české levice tak přesně jako právě tento, žádný jiný v sobě neobsahuje tolik pohrdavého paternalismu, ageismu, výsměchu emocím a solidaritě. Zvlášť, když jej nejčastěji říkají lidé, kteří si na odporu k všemu levicovému vystavěli kariéry.
„Tyhle bolševické kecy já poslouchat nebudu, řekl prý jednou rázně Alexandr Vondra na jednom bytovém semináři, kde latinskoameričtí duchovní přednášeli o teologii osvobození, a práskl dveřmi. Co je a není bolševismus, nám tito lidé určují dodnes. Pravicové a levicové řízky a džínovina, bolševická kola a cyklostezky, rudá ideologie klimatické změny, totalitní rovnost všeho a všech. V očích těchto starých vizionářů je to ale paradoxně Západ, který nám sem zanáší to špatné a zvrácené, novoty, o které nikdo nestojí a kterým se usilovně musíme bránit. Zatímco dřív se ploty na hranicích slavnostně stříhaly, dnes by je mnozí rádi znovu stavěli.
Smrt postkomunismu
Pád železné opony s sebou mimo jiné přinesl jednu velmi křehkou, nucenou rovnováhu. Jakkoliv bylo tehdejší uspořádání neudržitelné, neslo v sobě zdání světa plného dvojích možností: nefunkční socialismus byl stále ještě alternativou k už tehdy nefunkčnímu neoliberalismu. To rázem padlo a globální kapitalismus získal nové a jednotné obzory a stal se globální silou. Najednou jsme v tom jeli všichni, i když každý trochu jinak.
Pod povrchem jednoty, rámované na jedné straně až budovatelským nadšením a na straně druhé paternalistickým přijetím, ale probublávaly staré křivdy. A byl to právě postkomunistický svět, který tak toužebně pomrkával po všem západním, i kdyby to měly být věci už dávno západem (nebo jeho částí) kriticky reflektované. Výdobytky, na kterých z popela povstala poválečná Evropa, dostaly v naší části Evropy tak trochu jiné konotace. Jako ozvěnou se při každém menším boji o sociální smír neslo to slovo: “komunismus, komunismus, totální komunismus, který neprosadila ani KSČ.
Část lidí se se západem identifikovala snadno, v tomto přijetí se ale ukrýval i strach: co když náš prokouknou a zjistí, že jsme ti obyčejní burani z Východu? Popření, negace, vytěsnění. Málokteré skupiny to znají tak dobře jako právě obyvatelé postkomunistického světa. Jejich identita jim byla vtisknuta zvenčí a svou vlastní nemají. Snaha být lepší nám čišela z obličejů, a zatímco ti lepší a schopnější dokázali integrovat zápaďáctví do každé části svého já, ti ostatní ho začali nenávidět. Ale najednou jsme se všichni probudili ve světě, ve kterém hoří. Koncept postkomunismu v něm už nedává vůbec žádný smysl.
Tak dlouho jsme se modlili k Západu, až nás předběhl. Někomu vadí snaha Berlína vyvlastnit majitele stovek bytů a právě to vnímají jako důkaz západní zhýralosti. Jiní zděšeně přihlížejí, jak tzv. populistická hnutí raketově rostou tam, kde ještě před lety byla námi opěvovaná demokracie. Jestliže ještě nedávno bylo možné bohorovně pronášet, že jsme ještě nedorostli do západních demokracií (jako bychom byli nějaké nedomrlé děti), dnes už to nejde. Naše lokální problémy mají svou globální podobu, symptomy této nemoci jsou všude stejné, liší se jen léčebné metody.
Český pacient si však ústy svých elit ještě odmítá přiznat, kde leží jádro celého problému, a z lenosti nebo alibismu svaluje vinu buď na komunismus minulosti, nebo na ten z přítomnosti. Vtipné přitom je, že konzervativní obrat, velebící všechno „východní, je typickou odpovědí na nekritické přijímání Západu. Svůj kořen přitom nemá v lidu, ale ve vládnoucí a mocenské třídě, které se dnes nejvíce ze všeho vyplatí investovat do hybridních statusových válek. Jedině tak lze totiž překrýt reálné problémy, které společnost trápí, a odklonit pozornost k margináliím, na kterých si buduje identitu jen zanedbatelná část společnosti.
Na úsvitu této krize se tak narýsoval spor mezi „novým a „starým. Le Penová, Orbán, PiS, Trump nebo brexit, náš Babiš a německá „alternativa. Používat pro ně slovo „populisté by bylo příliš zjednodušující. Přesto se k němu liberálové uchylují až pohodlně často, jako by se jedním slovem dala vysvětlit složitá síť frustrací, zklamání a strachů, které oni samotní po léta přehlíželi nebo se jim tiše smáli.
Tak bezstarostně jsme se skrz ty privilegované opájeli pocitem, že patříme na Západ (protože část elit si tam přála patřit), až nám pod rukama vyroslo tzv. Česko B a začalo se chovat autonomně. Zděšení z toho, že tu máme miliony lidí na hraně chudoby, se zakrývalo obviněními z „únavy demokracií v lepším případě a „nevděčností v tom horším.
Svůj podíl na vzestupu těchto skupin má ale i levice. Nedokázala včas podchytit narůstající problémy, ze zbabělosti pro ně nenašla odpovídající ekonomický jazyk a mnohdy dál přiživovala spory těch chudých s ještě chudšími. V takových debatách nezbylo místo pro otázky důstojnosti a rovnost, přinášející emancipaci, hlavní myšlenka levicového myšlení, z veřejného slovníku úplně vymizela.
Lid mezi nezájmem, solidaritou a instrumentalizací
V opozici k proklamované beztřídní společnosti komunismu nastala po roce 1989 renesance tříd. Přerozdělení majetku se ale neslo v duchu zamlčování nových skutečností. Mluvit o třídách jako společenských kategoriích bylo až donedávna zapovězené, a tak levice ztratila jeden z hlavních instrumentů na popisování společenských problémů. Jak tematizovat chudobu a společenské pnutí, a nepoužívat přitom termíny jako vykořisťování, kapitalismus, třída nebo soukromé vlastnictví? Ale nešlo jen o slova.
Kapitalistické uspořádání s sebou přineslo i proměnu trhu práce, nové vztahy, doposud nepoznané situace. V tomto systému se – vcelku pochopitelně – staly peníze a vlastnictví hnacím motorem. Horečka komodifikace a privatizace zachvátila i ty kategorie, které z ní pro svou důležitost byly dávno vyňaty. Vzdělání, zdravotnictví nebo třeba bydlení. Především na třetím sektoru by se dal dokonale rekonstruovat náš celý polistopadový vývoj. Teprve až nyní začínáme chápat, že házet základní sociální jistoty, bez kterých se naše životy jednoduše neobejdou, na oltář trhu, se nevyplácí. Jenže mezitím uplynulo hodně let a proteklo hodně nezájmu. A levice přišla o své stoupence. Podle posledních výzkumů kleslo během několika let procento lidí, kteří se identifikují s levicí. Dříve přitom byly síly vyrovnané. Co s tím? Kde hledat hlavní důvody tohoto propadu? Jak vrátit levici lid a lidu levici?
Studie, které se věnují otázkám společenských frustrací, často mluví o psychologickém aspektu krizí, jednoduše zvaném pocit přehlížení. Lidé, jejichž osobní příběh se neodvíjel po stejné trajektorii jako příběh ideologický, upadají do spirály vykořenění a vyčlenění z dobré společnosti. Paměť a historie se vydaly po svých vlastních osách.
Neoliberalistická kombinace tlaku na výkon a přemrštěné individualizace osobní odpovědnosti vytvořila v řadě lidí pocity společenské méněcennosti. V nich se pak koncept občanství staví na negaci, vymezení. Namísto toho, aby se levice tyto zjevné společenské tendence snažila podchytit, příkopy ve společnosti prohlubovala. Byla to hlavně absence kritiky ekonomické transformace a jasné postavení se na stranu těch, kteří skončili na okraji, co levici odcizilo. „Běžný člověk, jak ho dnes chápeme, se stal obecně vulgarizovanou figurou, bažící po levném pivu, párcích a klidu na práci.
Problém byl ale odjakživa jinde: postupné osekávání sociálního státu, na kterém se podílela i ČSSD, vždy vede k nutnosti další kontroly a další represe. Pokud se má udát nějaký další pohyb, musí být přesně opačný, jedině tak se do společnosti vrátí důvěra a sounáležitost.
Kvalitní sociální systémy jsou ty, které nejsou pouze pro ty ohrožené, ale fungují plošně a obecně. Teprve potom nevzniká pnutí a neustálé dotazování, kdo toho v systému dělá víc a zaslouží si jaké sociální dávky. S vlnou nespokojenosti souvisí potom i další věc: postupné osekávání veřejné infrastruktury. Dostupnost institucí, jejich kvalita, důvěryhodnost a funkčnost. Žije se mnohem líp, když víte, že máte v kraji nemocnici, blízko bydliště školu pro děti a ve veřejném prostoru dostatek bezpečí. Když cítíte, že se můžete skutečně svobodně rozhodnout, co v životě dělat, protože nemáte strach. O sebe, své blízké, svou pověst nebo budoucnost.
Jenže komplexní přemýšlení o propojenosti celého systému se na levici vůbec nedostává do středu debat. Jak se může cítit komfortně člověk, který kvůli marginální chybě skončí v několikamilionové exekuci? Jak si založit rodinu bez jistoty bydlení? Co dělat, když ani z každodenní práce nezaplatím své závazky? A jak to vlastně změnit?
Úkolem levicového myšlení musí být vždy kontextualizace. Teprve souvislosti dávají jednotlivostem význam. Motorem takové práce ale nesmí být laciná instrumentalizace lidu pro své vlastní potřeby. Teprve práce založená na kolektivním osvobození, emancipaci skrz vlastní sebeuvědomění a spolupráci, může vést k momentům znovunalezení třídního vědomí. Pokud skrz jasně artikulovanou nespravedlnost nerozeznáme, co je v našich životech špatně, a sami se nerozhodneme s tím něco dělat, nebude možné uspět s jakkoliv importovanými příběhy.
Tato strategie nemá být oslavou odpojenosti a individualismu, naopak: vědomí funguje lépe, je-li sdílené. Levice jednoduše musí apelovat na kolektivitu a vytvářet pro ni podmínky, zároveň musí být dostatečně otevřená a respektující, aby nedeterminovala intimní prostor a neohýbala ho pro své potřeby, nebo jím nepodmiňovala a nevynucovala loajalitu. Komunismus selhal, protože prostupoval ty nejosobnější patra našich životů. Něco takového už nesmíme dovolit, individální svoboda je důležitá, je ale podstatné pro ni najít ten správný solidární a spravedlivý rámec.
Radikalita jako performance
Debata o levici jako takové se často vede v mezích stranickosti. Jenže vedle struktur tu existují kontrakutlury. Neparlamentní, autonomní nebo radikální levice bude vždy podstatnou součástí našeho universa. V posledních letech se obecné vědomí rozmělnilo skrz identity. Každý správný „levičák projevuje ve veřejném i soukromém prostoru mnohem víc opatrnosti. Neurazit, nedoktnout se nebo jenom nezapomenout. Vážím si každého neprivilegovaného. Avšak politika identit udělala nejen z radikální levice partikulární subjekt. Naším cílem nemá být osvobození některých, ale všech těch, kteří dnes z různých důvodů nemají možnost žít kvalitní život. Radikalitu netvoří performativní momenty, které si víc než na komunikaci s vnějškem pěstují chráněné dílny. Pohyb dovnitř musí být doprovázený pohybem ven. Levici bychom měli spíš normalizovat, než uzavírat.
Na co jsou ghetta, ve kterých se dohadujeme o co nejradikálnější hesla, když nevíme, kdo má být jejich příjemcem? Na co jsou struktury nehierarchičnosti, kterým nerozumíme ani my sami a jitří staré frustrace? Jak chceme, aby náš jazyk chápali „ti druzí, když se v něm pro jeho složitost topíme také? Respekt, sounáležitost, kritická reflexe vlastních pozic, kterých jsme bezesporu schopní (někdy až hygienicky moc), se občas utápějí v systému procedur, bez nichž si svou práci neumíme představit. Estetika a soubor vnějších znaků, důraz na procedurální průběh akcí. Když tam nebude přímá akce, nebude to moje revoluce. Když tam nebudou co nejostřejší bannery, nebude to moje revoluce. Když alespoň jednou nezakřičíme „kapitalismus, špína, hnus! nebude to naše revoluce.
Radikalita by víc než cokoliv jiného měla být sdílenou praxí jinakosti. Silou, která právě proto, že na rozdíl od mnohých ideologií chápe, že každý člověk bez ohledu na gender, etnikum, věk nebo postavení má právo na stejná práva a stejně rovný přístup do společnosti, nakonec spojuje všechny identitární politiky v jednu dynamickou žitou alternativu. V ní není třeba se obsesivně zaměřovat na nové a nové podskupiny a ze strachu z vlastního selhání pro ně vymýšlet nové podmínky fungování. Všichni víme, jak hrozná genderová nerovnost je a že se špatně žije trans lidem, jak jsou Romové diskriminováni a zahraniční dělníci vykořisťováni. A proto, že to víme, že se podle toho chováme a že se na to snažíme v každodenní praxi myslet, je třeba hledat společné jmenovatele a rozdíly překračovat, ne zdůrazňovat. Lidstvo totiž už čeká mnohem víc: otázka základního přežití.
Planeta věc veřejná
Mluvit o budoucnosti levice v době, která sama svou budoucnost ztrácí, v sobě obnáší hodně ambivalence. Stojíme před nutností přehodnotit své chování, a to globálně a také co nejrychleji. Něčeho takového nikdy nebudeme schopní bez nastavení těch správných podmínek a pravidel. Klimatická změna nabízí ve své apokalyptičnosti i jednu specifickou příležitost: znovu začít mluvit třídním jazykem, rozplétat pletiva bazálních dějových souvislostí, skrz ně zviditelňovat viníky dnešních krizí. Za obrazem hořící Země se do hry vrací podstatná myšlenka univerzalismu a spolupráce.
Konkrétní svět je vždycky trochu vulgární. Jenže co naplat: politika, ať už jakákoliv, je vždy soubojem. Idejí, vizí, postupů i konfliktů. Na to poslední jako by se zapomnělo. Přitom v konfliktu se řada z nás narodila a v konfliktu také žije. Každodenní zápasy o bazální důstojnost nás dovedly až na okraj propasti. Není jednoduše možné žít ve smíru s těmi, kteří vydělávají na devastaci. Čekají nás kritické časy. Zvykli jsme si, že trh nemá podobu, a tudíž nemá ani svědomí. Uhlobaroni, majitelé a provozovatelé elektráren, znečišťujících naši krajinu a naše plíce, ničí půdu a zneužívají ji jen k individuálnímu bohatnutí. K těmto lidem se nemá smysl chovat jakkoliv kulantně, koneckonců oni se k nám tak nechovají také. Jenom poukazování ale nestačí.
Problémy spojené (nejen) s klimatickou změnou dopadají na různé skupiny s různou intenzitou. Dnes řešíme, že necelých deset procent lidí v Česku žije pod hranicí příjmové chudoby. Za dvacet let můžeme řešit, že nižší třídy nebudou mít přístup k takovým věcem, jako je voda. V enviromentálním kolapsu najednou vidíme úplně jasně, jak závažným strukturálním nerovnostem čelíme. Ti, kteří se na rozvratu planety a ekosystémů nejvíce podíleli, budou zároveň těmi, kdo bude patřit k vyvoleným, kteří jediní budou mít takový kapitál, aby se před důsledky vlastního chování dostatečně dlouho ukrývali. Klimatická spravedlnost na tyto nerovnosti poukazuje a upozorňuje, že externalizace negativ a privatizace zisků jsou jedněmi z nejzávažnějších momentů naší budoucnosti.
„Je potřeba jen zničit globální kapitalismus, začíná kdejaká debata o naší budoucnosti. Jak ale bojovat se silou, která nevykazuje lokální charakter? A co to vůbec znamená? Dichotomie levice se neodehrává jen mezi socialismem a kapitalismem, dnešní svět má mnohem jemnější struktury a myslet za jeho horizonty znamená nutně odmítnout to staré i to současné a vydat se cestou formování nových syntéz. Musíme se jednoduše smířit s tím, že porazit kapitalismus je nemožný cíl. To však neznamená, že se máme přestat snažit o společenskou transformaci. V době, která odpočítává poslední roky jakž takž klidného a známého světa, je nutností. A spolu s tím i přeměna chápání našeho globálního společenství: nekonečný růst, drancování přírody, pocit dominance. Člověk jako pán světa, poslední z generace holocénu. Jenže dívat se na dnešní problémy antropocentrickou optikou nadále nejde.
Člověk nemůže zůstat měřítkem všech věcí, solidaritu si zaslouží planeta. Přírodu nemáme disociovat od nás samotných, doba antropocénu staví naše jednání na jinou úroveň. Nová spojenectví hledejme i mimo lidské společenství, z přírody udělejme věc veřejnou a do vztahů vetkněme feministické principy. Péče je víc než soupeření, učí nás, že tu jsou a budou „slabší a že tato slabost je jen doposud nepoznanou silou. Lesy místo dolů, divokou městskou přírodu místo nákupních domů, komunitní zahrady místo uhelných elektráren.
Politika se dnes znovu stává nástrojem, jak formovat nutné požadavky do konkrétní praxe pro co nejvíce lidí. Ponechat klimatickou změnu napospas kapitalistům znamená smířit se se zánikem, přijmout porážku. Když dnes někteří burcují, že „ekologie není levicová, mají bezesporu pravdu. Stejně jako třeba technologie nemusí mít nutně svoji ideologickou identifikaci. Jenže obě tyto disciplíny je nutné politicky uchopit, jedině tak se dá předejít partikularizaci témat a dají se vytvářet komplexní analýzy krizí a východisek z ní. Miřme na správné cíle. V krajině nihilismu hledejme a praktikujme prefigurativní politiky, my jsme systém, který musíme změnit.
Jde to i jinak
Často se dnes mluví o prohrách. Neumíme nikoho oslovit. Neumíme zažehnout plamínek revoluce. Neumíme vítězit. Nihilismus, beznaděj a deprese namísto volnosti, rovnosti a sesterství. V úzkostech zapomínáme na to, jak často se daří rozrážet doposud zabetonované oblasti.
A tak:
Děkuji Autonomnímu a sociálnímu centru Klinika, že nás po několik let učilo, že jiný svět je možný. Jenom potřebuje zázemí v podobě fyzického prostoru a trochu společenské tolerance.
Děkuji Klimakempu, že trvale upozorňuje na ty, kteří z touhy po bohatství ničí náš svět. Na mrtvé planetě nejsou žádná pracovní místa. Limity jsme my.
Děkuji ProAltu, že v časech neoliberálního běsnění zformoval koalici, která šla napříč a na jeden krásný a silný okamžik vrátila levici její pravý význam. Intelektuální levice pro praxi.
Děkuji odborům, že v kampani Konec levné práce usilovně hledají cesty, jak vrátit práci její čest a zvládají to bez tendování k rasismu nebo xenofobii. Automatizace v kapitalismu znamená nezaměstnanost, ne osvobození od práce jako takové. Kromě nízkých mezd jsou tu špatné i pracovní podmínky. Boj za jejich zlepšení musí jít vždy ruku v ruce s apelem na lepší odměňování, jinak bude víc peněz synonymem pro víc vykořisťování.
Děkuji Iniciativě sester, že na malém prostoru Karlovarské nemocnice každodenní péčí o sama sebe i ty druhé ukazuje, že nejdůležitějším momentem pro změnu je ten, kdy se nespravedlnosti ukážou nám samotným. Neodcházíme, organizujeme se, je univerzální heslo do každé doby. „Přecvaknutí zase tím nejlepším termínem pro třídní vědomí.
Děkuji všem, kteří v roce 2013 odjeli do Ústí nad Labem a víc než týden blokovali jednu ubytovnu pro sociálně slabé. Černí, bílí, spojme síly. Levice jako solidarita v praxi sdíleného prostoru, strachu i nadějí.
Děkuji studentům a studentkám z Fridays for Future, kteří se rozhodli bojovat za právo na budoucnost a prokazují tím mnohem více jasnozřivosti než celá politická a společenská elita dohromady.
Děkuji regionálním kolektivům, které se usilovně stavějí na stranu těch, na něž dopadá vychýlená mantra o zásluhovosti takových věcí, jako je třeba bydlení. Místo, kde žijeme, není jen fyzickým prostorem. Jsou to vazby, paměť, bezpečí nebo budoucnost. Na to se nesmí zapomínat.
Díky ženám, které ve feminismu nevidí jen politiku pro nejvyšší třídy, ale spravedlnost jako takovou, pro všechny, ty vyloučené v první řadě. My jsme těch 99 procent!
Díky mužům, kteří se sebereflektivně obracejí k péči a chtějí měnit svět i přes vlastní osobní angažovanost v mikrokosmech, zvaných rodiny, nebo se zapojují do reprodukčních prací a pokorně bourají zažité a internalizované společenské systémy a hierarchie. Osobní je politické.
Moje milá generace
Na jedné oslavě s přáteli jsme zabředli do hovorů o vzdělávání. S překvapením jsem zjistila, že jsem ve svém širokém sociálním okruhu jediná, kdo dal dítě do spádové státní školy. Pohledy lidí přítomných na setkání mi dávaly tušit, že mě podezírají z experimentování s vlastními dětmi. Po krátké chvíli studu jsem se oklepala a naštvaně se zamyslela: opravdu jsem to já, kdo se má v téhle chvíli cítit provinile?
Často řešíme, jestli jednotlivec, nebo systém. Tato polarize stírá fakt, který by levice měla umět akcentovat: každý z nás je součástí společnosti, tvoříme ji, budujeme a měníme i naší každodenností. Rezignovat na to je nejen přezíravé, ale i ohrožující. Kdo jiný by se měl umět prát za lepší školství než ti, kteří disponují dostatkem sociálního a kulturního kapitálu? Kdo jiný by měl umět artikulovat požadavek na důstojnější ohodnocení práce než ti, kterým při její ztrátě nehrozí pád do dluhové pasti? Kdo jiný by měl budovat sítě, spojující lidi v bytové nouzi, než ti, kteří svůj nájem ještě jakž takž uplatit zvládnou? Začněme u sebe.
Levicová politika je politikou veřejnosti a politikou ohleduplnosti. Na tomto přístupu bychom se měli podílet i my, lidé, kterým přijde důležité, aby sociálních bariér ubývalo, ne přibývalo. Jak přesně chceme usilovat o lepší svět, když si při první příležitosti najdeme tisíc výmluv pro to, že zrovna my to potřebujeme nějak jinak a extra?
Obvyklá urážka, že se tím všechno zprůměruje, neobstojí: dostupnost neznamená rezignaci na kvalitu, jen jiné podmínky a jinou politiku, jiné přerozdělování financí. Řada z nás navíc patří z ekonomického hlediska k ohroženým skupinám. Pracujeme v prekarizovaných pracích, bydlíme v drahých nájmech, nemáme jistotu a s ní ani bezpečí. Jestliže je hlavním heslem klimatických pochodů „změňme systém, ne klima, je podstatné od systému – jakkoliv problematického – neutíkat, ale vstupovat do něj a vést s ním dialog. Protože když to neuděláme my, co teprve ti bezbrannější a ohroženější? Zůstanou napospas těm, kteří je instrumentálně zneužijí pro prosazování svých represivních cílů, aniž by jim skutečně šlo o jakékoliv zkvalitnění každodenního života?
Budoucnost jako taková je dílem naší odpovědnosti. Budoucnost levice pak dílem odpovědnosti těch, kteří věří, že kvalitní, dostupné veřejné služby – bydlení, vzdělání, zdravotnictví, sdílené prostory, příroda nebo třeba umění – jsou výchozí podmínkou pro společenskou soudržnost. Pokud na tato východiska rezignujeme i ve svém osobním životě, nedává smysl, abychom je prosazovali v tom veřejném. Osobní je totiž skutečně politické. V době, která s takovou rychlostí ztrácí tolik ze svých samozřejmostí, obzvlášť.
Apolena Rychlíková (1989) je filmová dokumentaristka, komentátorka serveru A2larm.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
