Zdeněk Víšek

Před 120 lety vybuchly antisemitské vášně

Zatímco smutné životní osudy Anežky Hrůzové a Leopolda Hilsnera coby aktérů tzv. hilsneriády jsou stále součástí širšího českého společenského vědomí, zapomenutou kapitolou českých dějin na sklonku 19. století jsou naopak násilné protižidovské (i protiněmecké) demonstrace, které vypukly na mnoha místech Čech a Moravy po procesu v Kutné Hoře v září 1899, kdy byl Leopold Hilsner odsouzen k smrti jako údajný vrah Anežky Hrůzové.

Tyto demonstrace, kterých se celkově zúčastnilo několik desítek tisíc lidí, ovšem časem zapadly v zapomenutí, neboť je ve vzácné shodě – byť z jiných ideologických a politických důvodů – nepřipomínala ani historiografie první republiky ani historiografie marxistická. Například dosti objemná publikace Československé dějiny v datech z roku 1986, jež jinak podrobně vypočítávala případy střelby do demonstrantů v době Rakouska i po vzniku ČSR 1918, o těchto nepokojích neuvedla jedinou informaci, třebaže dalším deseti událostem z roku 1899 poměrně rozsáhlou pozornost věnovala.

Nepokoje ve Slaném jako předzvěst říjnových demonstrací 1899

Určitou předzvěstí říjnových událostí 1899 se staly neblahé události ve Slaném, kde byl 26. září 1899 zatčen žid Jošua Erbmann, který byl nešťastným Hilsnerem, jenž se v krajní tísni po vynesení kutnohorského rozsudku – ve snaze o odložení vykonání trestu smrti v důsledku obnoveného vyšetřování – „doznal“ k vraždě Hrůzové a jako spolupachatele zločinu jmenoval další dva židy – Salomona Wassermanna, který se poté četnictvu přihlásil v Litoměřicích, a Jošuu Erbmanna, jenž byl zatčen právě ve Slaném. Toto křivé obvinění krátce poté ale Hilsner odvolal.

O tehdejší společenské atmosféře v jinak poklidném středočeském městečku, kde tehdy žilo 9115 obyvatel, z nichž bylo 187 židů a 62 Němců, Národní listy 27. 9. 1899 referovaly takto:

Důvodně možno říci, že dnes dopoledne obyvatelstvo města Slaného bylo nesmírně vzrušeno faktem, že místní policii dostal se do rukou Jošua Erbmann, onen pajdavý žid, známý z procesu proti Hilsnerovi a popsaný tak zevrubně v zatykači krajského soudu v Hoře Kutné. Kdo by se byl nadál, že hledaný domnělý spolupachatel vraždy, na Anežce Hrůzové provedené, dlíti bude ve Slaném...

Zpravodaj Národních listů dále popisoval, jak byl Erbmann za nenávistných reakcí davu dopraven v doprovodu tří strážníků ze slánské radnice do budovy okresního soudu:

Transport ubíral se postranními ulicemi za radnicí. Měl se vyvarovat veřejné pozornosti, ale neubránil se. Ohlušující volání provázelo delikventa na této cestě. Mezi spílání, hubování a nadávání mísily se posměšky, ironické volání slávy, výkřiky „košerák“, „vrah“ apod. Erbmann zachovával zdánlivý klid. Chvílemi hodil hlavou v tu stranu, odkud hluk k jeho sluchu nejvíce dorážel, zkřivil zlostně ústa a prohodil ke svým průvodcům: „To jsem jaktěživ neviděl!“

A ryk byl čím dál tím mohutnější. Z dálky se zdálo, jako by se blížila bouřka. „Hurá, vedou žida vraha!“ burácelo. Zaťaté pěsti vztyčovaly se ve zlosti, ale za chvíli opět vztek ustoupil zmatené radosti... Stráž, která delikventa doprovázela, s největší námahou Erbmanna uchránila. Jen řídký respekt před ozbrojenou mocí zachránil jej před násilím. Jen s největším namáháním dostal se transport se zatčeným do budovy okresního soudu. V průjezdě převzal ho dozorce vězňů a odvedl Erbmanna do připravené již separace. Zanedlouho potom za stejného křiku provázena byla k soudu i žena Erbmanna, která se na celém těle třásla...

Erbmann i Wassermann byli již 3. října 1899 propuštěni z vazby jako nevinní, ale této skutečnosti věnovaly Národní listy pochopitelně již jen malou pozornost…

Nepokoje v souvislosti se zatčením J. Erbmanna nebyly bohužel jedinými projevy antisemitismu, k nimž ve Slaném na podzim 1899 došlo, neboť již o necelý měsíc později slánští občané – podobně jako jejich spoluobčané jinde – vyrazili do ulic svého města opět demonstrovat proti židům. Průběh těchto demonstrací popsal v ročence Slánský obzor 21/2014 regionální historik Milan Hes ve studii „Vlastenci“ z roku 1899:

Demonstrace ve městě nejprve proběhla 21. října. Dokumentován je průvod městem, skandování protižidovských hesel a vybíjení oken v nemovitostech, které patřily místním židům. Následujícího dne 22. října 1899 se situace ve Slaném opakovala. Opět se hlučící dav vedral do ulic města, opět se vyhrožovalo a ničilo. Po této v pořadí druhé demonstraci již byly strážci veřejného pořádku dokonce spočítány poničené okenní tabulky. V úředním hlášení se objevilo celkové číslo 136 rozbitých skleněných výplní. Bylo to na nevelký Slaný hodně, nebo málo?

Demonstrace v dalších městech

Napětí v české společnosti na podzim roku 1899 bylo eskalováno nejen Hilsnerovou aférou, ale i demisí vlády hraběte Thuna na počátku října 1899. Předseda vlády Předlitavska Franz Thun měl porozumění pro české národní aspirace a členem jeho vlády v letech 1898–1899 byl i ministr financí Josef Kaizl. To byla nejvyšší vládní funkce, jakou kdy český politik získal v rámci rakousko-uherského mocnářství.

Konec Thunova kabinetu vedl 14. 10. 1899 k odvolání některých jeho výnosů v česko-německé jazykové otázce, což čeští politici i česká veřejnost krajně nepříznivě přijali. Následné vlny demonstrací byly proto zaměřeny jak proti židům, tak Němcům.

K velkým demonstracím, během nichž se mísila nenávist vůči židům s nevraživostí proti Němcům, došlo 17. 10. 1899 v Praze, ale také v Českém Brodě, Mladé Boleslavi, Jaroměři a v Prostějově. Později se de-monstrace konaly v Čechách také v Kutné Hoře, Jičíně, Čáslavi a ve Strakonicích, na Moravě pak v Hodoníně a v Uherském Hradišti. K dalším demonstracím došlo 22. 10. 1899 například v Plzni, Rokycanech, Berouně, Pardubicích a v Klatovech. Demonstrovalo se také v Kladně a v Kralupech nad Vltavou.

K nejzávažnějším protižidovským nepokojům tehdy došlo v Holešově na střední Moravě, kdy z malicherných důvodů vzniklý konflikt přerostl v rozsáhlé napadání židovských obchodů a bytů. Při střetech s ozbrojenými silami byli 22. října 1899 usmrceni řezník Augustin Prusenovský, dělník v sodovkárně Alois Turna a manželka obchodníka s dobytkem Františka Halašková. Čtvrtá oběť, obuvnický pomocník Albín Kudlík, zemřela na následky bodnutí četnickým bajonetem 25. října při incidentu během pohřbu občanů zastřelených o tři dny dříve. Všichni čtyři mrtví z října 1899 byli katolíci, kteří se zúčastnili protižidovských výtržností.

Tragédie v Holešově nebyla tehdy jediným případem, kdy při násilných nepokojích v říjnu 1899 umírali lidé. O tragických událostech ve Vsetíně historik Jiří Kovtun v knize Tajuplná vražda (1994) napsal:

Dva dny po krvavé holešovské neděli se demonstrující Češi a nervózní strážci pořádku střetli ve Vsetíně a konfrontace opět dopadla tragicky. V úterý 24. října po šesté hodině večer se ve Vsetíně shluklo asi 600 lidí, kteří procházeli městem a provolávali protivládní hesla. V židovském templu vytloukli všechna okna a právě tak kameny a klacky vybili okna mnoha židovských bytů. Někteří demonstranti vnikli do židovských obchodů a začali v nich plenit. Kolem osmé hodiny večer zaútočila skupina demonstrantů na vinopalnu a hostinec Josefa Glesingera. Také ve Vsetíně se pokoušeli četníci demonstranty rozprášit a přišla chvíle, kdy dostali rozkaz zahájit palbu. Tři lidé byli zabiti, postřeleno bylo 14 lidí, z nichž dva utrpěli životu nebezpečná zranění.

Důsledky nepokojů

Během říjnových demonstrací 1899 si mnozí demonstranti počínali velmi agresivně a rabovali či poškozovali cizí majetky, oběti na životech ale byly výlučně na jejich straně. Podle zprávy rakouského ministerstva vnitra zemřelo tehdy sedm osob, podle časopisu Čas bylo zabito 11 lidí a na 70 zraněno. Historičky Helena Krejčová a Alena Míšková ve studii Poznámky k antisemitismu v českých zemích na konci 19. století (1999) uvádějí dokonce více než dvacet obětí tehdejších nepokojů.

Výbušná politická situace v Čechách a na Moravě se na sklonku října 1899 na krátký čas uklidnila, ale jen do té doby, kdy byly uprostřed listopadu zveřejněny texty T. G. Masaryka o nutnosti revize polenského procesu. Tehdy se proti Masarykovi postavily nejen mladočeské a katolické listy, ale i jeho vlastní studenti, kteří jej na přednáškách opakovaně uráželi a znemožňovali mu tak pedagogickou činnost. Antisemitismus se tak stal záležitostí nejen „ulice“, ale i akademické sféry…

Společenskou atmosféru v Čechách a na Moravě na podzim 1899 výstižně zhodnotil již citovaný historik Milan Hes takto:

Židé, kteří se po dlouhá staletí středověku nacházeli na samém okraji tehdejší společnosti, se v čase josefínských reforem a následně v roce 1848 dočkali skutečného zrovnoprávnění s většinovou populací. V roce 1899 se ovšem našlo v českých zemích dost lidí na to, aby svým neurvalým chováním dokázali, že česko-židovsko-německá asimilace je projektem, který má nemalé trhliny a do budoucna přinese ještě mnoho vážných problémů. Smutné je na událostech kolem hilsneriády zejména to, že k narušení trpělivě budované sociální komunikace byly využity pověry nejhrubšího zrna. Kolik se toho vlastně změnilo od časů první křížové výpravy? Již tehdy v samotném závěru 11. století, když křižáci procházeli evropskou krajinou, se začaly hromadně objevovat obžaloby, které dávaly židům za vinu, že rituálně zabíjejí děti křesťanů...

Zdeněk Víšek(1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Před 120 lety vybuchly antisemitské vášně

Nepokoje ve Slaném jako předzvěst říjnových demonstrací 1899

Demonstrace v dalších městech

Důsledky nepokojů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu