Radek Holcepl

Národ není sprosté slovo

Je proto nanejvýš obtížné hájit význam národní identity a neupadnout u řady přesvědčených liberálů v podezření z přípravy páchání genocidy nebo jiných zločinů proti lidskosti. Bez bližšího vymezení pojmu nacionalismus se tudíž nelze obejít, protože není radno konfrontovat předsudky establishmentu bez řádné přípravy nutné k vystavení mostů směrem k zatvrzelým odpůrcům hájení národních zájmů v politické praxi českého 21. století.

Především je třeba ujasnit si a otevřeně přiznat, že pojmy používané v politické praxi i teorii plní úlohu nástroje nebo zbraně, a nelze jim tudíž rozumět správně bez pochopení toho, za jakým účelem jsou nástroje vyráběny a dále proti jakým nepřátelům jsou zbraně namířeny.

Slova se ovšem ráda mění z pouhých pojmů na posvátné modly, kterým lidé slouží a klaní se jim, protože způsobuje nesnesitelnou lehkost bytí, pokud se někdo veden ideály volnomyšlenkářské tolerance pokusí vidět ve všech slovech jen lidské nálezky a pomůcky k přibližnému dorozumění mezi světaznalými lidmi, kteří jsou sami sobě ve všem měřítkem. Ironie, hravost a nevážnost některým slovům nesluší, a proto se silou své vlastní poetické působivosti vydávají na cestu dokonalé proměny z odpudivé housenky v nepolapitelného motýla oslnivé krásy. Začínají jako nomina a končí jako numena povýšená nad přízemnost, aby se v ovzduší vznášela nad hlavami svých stoupenců, kteří touží k něčemu vzhlížet.

Politika jako sféra kolektivního vynucování

Touha po bytostné jistotě a životním zakotvení je vydávána velmi často za ušlechtilou duchovnost, která může být jen pokažena svým průnikem do světa politiky. To všechny přemýšlivé staví před otázku, jaké touhy jsou vlastním pohonem politického jednání. Musí být odlišná od těch ideálů, které lze politicky jen hájit či prosazovat, ale nikdy přímo politickou činností uskutečňovat. Dejme tomu buddhistická politika v Barmě není praktikováním osmidílné stezky, ale likvidací všech, kteří nechtějí v Barmě praktikovat osmidílnou stezku dobrovolně, či dokonce tradičně podle kritéria rasy a národa. Odříkání smyslových potěšení a přání štěstí všem bytostem se neslučuje s etnickými čistkami namířenými proti Rohingům, ale ty jsou důsledkem politických akcí, které se zaštiťují buddhistickou tradicí jako neodmyslitelnou součástí národní a rasové identity Barmánců. Buddhistická politika má tedy co dělat spíše s kolektivní identitou a mocenským vymáháním úcty vůči právě těm hodnotám, které dané politické společenství považuje za svůj úkol chránit, rozvíjet a předávat dalším generacím.

Je tedy politika jako sféra kolektivního vynucování respektu veskrze odsouzeníhodná záležitost? Z pozice duchovních tradic, které odmítají násilí jako prostředek ukázňování společnosti, to je jistě možné. Důslední pacifisté dovádějí do nejzazších krajností odmítání státních donucovacích prostředků. Petr Chelčický odmítal nejen válku a trest smrti, ale také jakékoliv přísahy a zastávání městských úřadů. Dožadoval se tedy úplného zrušení politické dimenze života, veřejného působení a vynucování práva. Ježíšova přikázání lásky k Bohu a k bližnímu byla takto pochopena jako neslučitelná s konstantinovským obratem k alianci mezi římským impériem a křesťanskou církví. Křesťanství jako misionářské náboženství, které se odpoutalo od svého židovského původu, stálo před obtížnou volbou mezi zaujetím prekérní pozice disidentů pronásledovaných pohanským impériem a nebezpečím ochočení ze strany oficiálně křesťanského impéria.

Nebezpečí postátnění církve a přeměny ve služebnou organizaci politické moci není ovšem výrazem zvrácenosti státní logiky, ale naopak projevem potlačované a zcela oprávněné touhy po vědomí unikátní identity vlastního osudového společenství. Nebýt přísně monoteistického odporu vůči pluralitě uctívaných posvátných hodnot, bylo by nad slunce jasnější, že vedle metafyzických patronů různých přírodních jevů nebo profesí existují také patroni politicky organizovaných společenství. Uspokojování této potřeby na sebe bere mnoho podob, ale zhruba řečeno se v polyteistickém starověku jednalo o privilegované bohy panteonu (např. Jupiter, Mars, Sol Invictus), v monoteistickém středověku o privilegované světce (např. sv. Marek v Benátkách, sv. Václav v Praze a sv. Jiří v Londýně) a ve více méně sekularizovaném novověku nejčastěji o privilegované jazyky (např. francouzštinu, němčinu nebo češtinu). Zatímco každá božská nebo světecká postava mohla vcelku přirozeně a nenápadně hrát celou řadu úloh, obstarávat patronát různým dimenzím života a dokonce i různým státům, v případě neosobních systému komunikace v národním jazyce byl partikularismus značně vyhrocen. Podobným vyhrocením prošla v novověku ovšem i univer-zalistická myšlenka, která jednoho Boha nahradila jedním lidstvem. Univerzální doktrína přirozených politických práv člověka zatlačila křesťanství do soukromé sféry, kam patřilo i podle Ježíšova rozlišování mezi povinnostmi vůči Bohu a vůči císaři.

Klaus versus Pithart

Pohybujeme se tedy na několika různých souřadnicích, jejichž rozlišování ovšem bývá pro mnoho politiků a publicistů mimo jejich vědomý duševní obzor. Osa soukromé a veřejné není automaticky totožná s osou unikátní a univerzální nebo s osou náboženské a sekulární, případně láska a práva či lidstvo a národy. Všechny myslitelné kombinace není možné uskutečnit, a proto se ty úspěšné, které se reálně zapsaly do historie, stávají do jisté míry ztělesněním celistvosti a integrity, kterou tak oceňují konzervativní -strážci tradice. Ne každý jednotlivec ani každá společenská skupina se může ztotožňovat se stavem, který právě v důsledku historických zápasů panuje, a tak se nabízí možnost zvolit přístup liberálů, kteří osvobozují z příliš těsného sevření nepadnoucího krunýře tradice. Proto nelíčí, jak se dějiny odehrály, ale rozebírají, jak by to mělo dopadnout pod zorným úhlem jejich světonázoru. Takto vysvětloval Karl Mannheim rozdíl mezi konzervativci, kteří žehnají uskutečněné výslednici historie, a liberály, kteří analyzují dílčí prvky současného stavu a projikují do budoucnosti správnou rekonfiguraci jednotlivých elementů. Jde tedy o jinou souřadnici ideologických bojů, než jakou nabízel souboj mezi centrálně plánovaným hospodářstvím sovětského bloku a ekonomickým liberalismem kapitalistického Západu, který v osmdesátých letech přispěl k pádu komunismu v Evropě.

Babylonské zmatení pojmů a souřadnic reality je vhodné demonstrovat na konkrétním případu ideologického útoku proti nacionalismu. V článku Třicet letů bojů proti nacionalismu (Listy, 2019/3) se kriticky vyjádřil Petr Pithart především na adresu Václava Klause a jeho lvího podílu na nacionalistickém směřování polistopadového vývoje. Klaus je obviňován z politického prospěchářství, podvedl totiž naivní spoluobčany tím, že jim sliboval nemožné – privatizaci bez silných zahraničních partnerů a navíc přes kupónové knížky, o které byl masový zájem jen kvůli podvodným nabídkám jistoty desetinásobku od Viktora Koženého. Klaus svou vinu ještě horšil národoveckou argumentací, že totiž „nevyprodáme zemi cizincům“, tudíž vyvoláváním xenofobie a ducha mnichovské zrady a s ní spojených pocitů bezmoci při jednání se silnými partnery.

Petr Pithart tvrdí, že „xenofobie a kmenový nacionalismus byly ve vzduchu od samého počátku polistopadových změn a byly politiky zneužívány“. Asi tím myslí především český kmenový nacionalismus, protože to byl podle jeho článku Václav Klaus, který osobně způsobil rozpad federace. „Československo bylo pod jeho vedením překotně, bez referenda, rozděleno se skandální argumentací, že na méně rozvinuté Slovensko tečou penězovodem peníze z Čech.“ Pomlčkovou válku a volební vítězství Vladimíra Mečiara autor článku taktně přešel mlčením. Slovenská touha po samostatném státě byla podle Petra Pitharta nicotná ve srovnání s úlohou Klause a české lakoty. Vlastně ani nestojí za zmínku – ostatně není třeba vůbec připomínat jiné než české poklesky, protože Slováci byli zřejmě pouhou trpnou obětí Klausových Čechů i v okamžiku, kdy si na nich vymohli právo na sebeurčení a samostatný stát.

Je vlastně docela úsměvné, že je Klaus obviňován v případě ekonomického rozhodnutí o kupónové privatizaci z nacionalistické motivace a v případě rozdělení federace podle národního klíče je zase skandálním argumentem ekonomická logika přerozdělování státních prostředků. Jakou logiku ale bylo možné uplatnit v okamžiku, kdy Češi po samostatnosti netoužili, ale Slováci – mj. pod dojem odtržení pobaltských zemí od opravdu velkého Velkého bratra SSSR – na ní trvali? Logika bratrství a osudové sounáležitosti by byla vnímána jako výsměch oběma stranami, jak horlivými Slováky, tak víceméně lhostejnými Čechy, kteří se od roku 1938 museli smířit s tolika pokořujícími porážkami své vůle k svrchované státní moci, že odpadnutí periferie dosud ovládané z Prahy, přijali už ze zvyku dosti odevzdaně, ale nechtěli při tom úplně ztratit tvář. Tak mávli rukou nad „příživníky“. Tahle Klausova údajně skandální argumentace byla důležitou artikulací postoje většiny Čechů, protože obvykle v případě pokusu o secesi vládci neargumentují ekonomikou, ale právem a to je vynutitelné ozbrojenými složkami státu, jak jsme mohli nedávno sledovat třeba i v Katalánsku. Ještě že Bratislava nebyla tak bohatá jako Barcelona!

Současnost a kolektivní vzpomínky

Psycholog Alfred Adler považoval vedle snů za důležité signály to, jaké je naše základní ladění i např. poloha při usínání nebo nejranější vzpomínka, kterou si vybavujeme. Tvrdil, že nejde nezbytně o dokumentárně věrný záznam, ale mnohem spíše o základní kámen našeho současného sebepojetí promítnutý do podoby duševního prvopočátku. Když se změní současnost, změní se i naše první vzpomínka. Nejedná se o objektivní minulost, ale o subjektivně smysluplné osobní dějiny. Ale ani velké dějiny států a národů neplní úlohu dokumentárního záznamu, nýbrž velkolepého zakladatelského mýtu. Dějiny jsou z látky minulosti formovány jménem životních potřeb přítomnosti. Jako je mramorová socha formována za velkých ztrát na materiálu, tak i minulost musí být otesána do tvaru životaschopných příběhů a smysluplných dějin. Jak se změnily kolektivní vzpomínky, když došlo k sametové revoluci?

Dnes již platí za veřejné tajemství, že disidentský antikomunismus posvětil nový režim jako pravý opak překonaného zla. Pravda a láska vítězila nad lží a nenávistí. „Oni“ měli obušky, „my“ jen holé ruce. Náhle si mohli „všichni“ na veřejnosti úlevně říct „nejsme jako oni“. Antikomunismus zvítězil a stal se postkomunismem. Kosmická válka dobra se zlem byla završena triumfem revolučního dobra chápaného jako dokonalý opak komunistického zla. Celé období let 1948 až 1989 bylo přeznačeno ve vzpomínkách na dobu morbidní, na jakousi chorobu, z které jsme se dokázali vyléčit, a jsme znovu zdraví. Byla to poskvrna, kterou ze sebe smýváme, a jsme zas čistí. Nebo snad záchvat šílenství, ze kterého se vracíme zpátky ke zdravému rozumu, zpátky do Evropy, z které nás unesl zlý Sovětský svaz proti naší vůli. Jsme nejen jiní, jsme dokonce zcela nevinní.

Nově nalezená nevinnost dala vzniknout novým dějinám. Rok 1938 byl odsunut z piedestalu národní tragédie rokem 1948. Posledním éru zakládajícím triumfem už nebyl rok 1945, ale 1989, takže se Mnichov a Únor střetly v nerovném boji, protože obraz minulosti je při tvoření životaschopných dějin vždy malován neviditelnou rukou těch, kteří vládnou přítomnosti. To, co je samozřejmé, to je zároveň neviditelné. Co se rozumí samo sebou, nestojí ani za řeč. Historické vítězství bylo v roce 1989 vybojováno nad ruským komunismem a vzpomínka na vítězství nad německým fašismem vybledla, protože byla až příliš spojená s komunistickým režimem a jeho verzí dějin. Připomínalo se a odsuzovalo spíše komunistické cenzurování amerických zásluh na osvobození, než aby byli odsuzováni samotní poražení nacisté!

Co tedy znamenala sametová revoluce pro dějiny českého národa a české státnosti? Stydlivé zapomnění a neurotické potlačování byť jen zmínek o důvodech, proč vlastně byl Mnichov traumatem. Proč? George Orwell napsal, že „kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“. A dodával, že „kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“. Sametová revoluce byla vykládána jako vítězství osobní svobody nad stranickým spolčením a občanského fóra nad státním aparátem. Tehdejší vítězové ovládli scénu pomocí zarámování revolučních událostí do příběhu o osvobození od útlaku. Prototypem hrdiny se stal disident Václav Havel, který trpěl pronásledováním a vězněním za to, že říkal pravdu o zločinné podstatě komunistického režimu. Havlovi disidenti nahradili v roli hrdinů-zakladatelů Masarykovy legionáře. Nešlo při tom jen o rozdíl mezi bojem duchovním a vojenským. Mnohem spíše šlo o rozdíl mezi zápasem vedeným ve jménu rozdílné svobody – svobody občana od státu a svobody národa ke státu. Disidenti a legionáři neprokazovali odvahu jen jiným způsobem, ale také ve jménu jiných hodnot. Opojení sametovou svobodou bylo o to slastnější, že dávalo také zapomenout na národní hanbu.

V roce 1989 neodstranil převrat jen komunistickou diktaturu, ale také zdiskreditoval komunistický důraz na pracující lid a národní tradice. Národ se stal v české části federace podezřelým slovem, ovšem otevřeně odsuzovat vlastní národ je téměř nemyslitelné, a tak se v českých zemích alespoň zapomínalo na historická selhání, z nichž pramenilo zklamání a zahanbení. Není nakonec hanebné, že více než stoletý rozvoj moderního národního společenství byl přerván v roce 1938 bez skutečného odporu? Neselhali Češi jako národ stejně i v roce 1948, kdy také před hrozbou vojenského střetu o podobu svého národního státu přistoupili na zdánlivě bezbolestnou „rekonstrukci vlády“? Ponížení roku 1968 odvracel český národ přimknutím se k hokejovému vítězství nebo k Palachovu sebeupálení...

Předchozí řádky nejsou lacině provokativním odsouzením lidí jednajících za nepředstavitelně těžkých okolností, jedná se jen o konstatování toho faktu, že na úrovni státoprávní svrchovanosti český národ podlehl vnějšímu tlaku hned třikrát během pouhých třiceti let. K završení národního ponížení jistě přispělo veřejné tajemství, že „naše“ sametová revoluce byla důsledkem Gorbačovovy zahraniční politiky, nikoliv vlastními silami vydobytým právem. Proto se českým heslem dne v r. 1989 stala svoboda (nikoliv svrchovanost) a občan (nikoliv národ).

Z hlediska vytváření životaschopného sebepojetí polistopadového režimu bylo nutné vytěsnit do společenského podvědomí hodnotu národní svrchovanosti, tedy nacionalismu. Tak se to aspoň jevilo samozřejmé mnohým reprezentantům české části federace. Pro Slováky bylo mnohem snazší považovat všechno nepovedené za opakovaná selhání a prohry Prahy, nikoliv Bratislavy. Tento psychologický moment lze oprávněně vnímat jako důležitou složku vysvětlení pro odlišné sebepojetí českého a slovenského státu. Zatímco Slovenská republika byla od počátku vnímána jako splnění dávného snu o vlastním národním státu, tak v případě České republiky se hovořilo otevřeně jako o státu „nechtěném“ či „zbytkovém“.

Psychologické obranné mechanismy sloužící k zachování pozitivního sebepojetí se v příslušně upraveném rámci veřejného českého sebeobrazu projevily zejména rozpačitým vytvářením občanské ctnosti kosmopolitismu z aktuální nouze státní suverenity národa. Lpět konzervativně na tomto neuroticky liberálním konsenzu je marným potlačováním legitimního nároku na mannheimovsky liberální rekonfiguraci světonázoru tak, aby byl v souladu se změněnými požadavky doby, která už nemůže žít z dávné ozvěny roku 1989. Národ není sprosté slovo a je nezbytné o něj pečovat. Zmizet nemůže, jen ještě více zplanět.

Radek Holcepl (1983) je učitelem dějepisu a základů společenských věd na gymnáziu EDUCAnet České Budějovice.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Radek Holcepl

Národ není sprosté slovo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu