Patrik Eichler

Živý samet

„Listy nemají svou ideologii; jejich hlavním motivem je rozvoj demokracie, parlamentní, místní a samosprávné, výkonné a smíšené ekonomiky s aktivní účastí zaměstnanců a se sociální spravedlností, překonání provincialismu a nacionalismu a co nejužší spojení s Evropou – západní i východní,“ psal Jiří Pelikán v Listech č. 1/1991. Dva roky po listopadu 1989 se i na našich stránkách pilně diskutovalo o senzačních odhaleních událostí ze dnů sametové revoluce. Rehabilitace se v československé domácí debatě dostávalo i domácím osmašedesátníkům. Různí autoři plnili naše stránky texty nejen k ekonomické reformě.

Po třiceti letech se bez váhání podepíšeme pod úkol zadaný naším zakladatelem. Jen aktivní program totiž umožňuje časopisu téměř padesátiletému nevést minulé boje. Ty se na našich stránkách vedly, když byly v minulosti aktuální. A snad i díky tomu můžeme trochu z odstupu popisovat i dnešní debatu vztahující se k třicátému výročí listopadu 1989. Jakkoli bude výkladů a obrazů tehdejší změny přibývat, můžeme snad zaznamenat tři.

První je trvalý, plochý antikomunismus, který třeba ani v kondolenci k úmrtí Vlasty Chramostové nezapomene, že si po válce zadala s komunistickou stranou. Jde o postoj blízký české pravici a míjející se problémy dneška i možností jejich popisu. Jedna z cest, jak si budeme připomínat třicet let sametové revoluce, bude oslava morální nadřazenosti těch, kdo kdysi nepodlehli a dnes musejí cítit, že společnost jejich vzpomínky nežádá.

Druhý motiv bude snad vlastní lidem, kteří stále ještě postrádají nástroje a místa, kde by mohli o své zkušenosti prohry, zklamání a ztráty spojené především a nejen s hospodářskou a společenskou transformací, mluvit. 90. léta totiž nebyla časem, ve kterém by světla kamer vyhledávala chudého strýčka z pohraničí, který přišel o práci v dole, a proto pije. Anebo bratrance, kterému „Havel zavřel zbrojovky v Pováží,“ ať už to udělal anebo ne. Obdobnou zkušenost života bez možnosti debatovat o vlastní budoucnosti a vlastních potřebách ve veřejném prostoru dnes s sebou nesou lidé v exekucích a dluzích, ne náhodou žijící v oblastech nejsilněji poškozených v letech transformace.

Do této skupiny vzpomínajících budou pak patřit i lidé technických, uměleckých i akademických profesí a kariér rozběhlých v 80. letech, kterým sametová revoluce znemožnila další růst. Protože byli kádry KSČ, protože si zadali se Státní bezpečností anebo protože se v nové době neuměli najít. Svědectví svého druhu o těchto lidech přináší Eva Kantůrková v dvojknize Vy nám taky napsané dvacet let po sametové revoluci s jedním z takto postižených – spisovatelem Václavem Duškem.

Třetí motiv nebude vůbec spojen se vzpomínáním. Nesou ho v sobě lidé z dnes rostoucího hnutí za změnu – hospodářské a energetické politiky, abychom ustáli klimatickou změnu; politiky bydlení a veřejných služeb, aby přežili v časech dalších hospodářských krizí a realitních, burzovních a dalších bublin. Lidé, v časech sametové revoluce leckdy sami narození, dnes v sobě coby nejviditelnější skupina nesou tehdejší obsah. Nejde jim o stará vyznamenání, ale o budoucí život. Jako těm nejzajímavějším účastníkům tehdejšího dění.

Patrik Eichler (1984) je novinář, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Živý samet

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu