Ivan Pros

Okurková sezóna

Je tmavá nedělní noc 29. září 2019 a asi padesátka podivínů, žen i mužů, okusující násadky tužek, dopisuje poslední řádky svých textů pro další číslo dvouměsíčníku pro kulturu a dialog těsně před redakční uzávěrkou. V temné a zdánlivě klidné noci, všemu navzdory, se však souběžně děje ještě cosi tajemnějšího: venku zuří světová globalizace. Kontinenty se k sobě vesmírnou silou přibližují, milimetr se přidává k milimetru, dělají co mohou, lidé se už už natahují podat si ruce, Číňan s Japoncem, Američan s Rusem, Čech s Maďarem, když tu náhle... Velký blonďák, muž v červené čepici zasahuje.

Sewardova lednice, když se kupovala Aljaška, byla v podstatě prkotina proti nákupu, který teď chystá Moudrý panovník šestiny dnešního světa. Vojsko, námořnictvo, vstřícná děvčata, burziáni a geometři jsou připraveni, prachy na stole, ale najednou drobná komplikace: Dánové nejsou Rusové, kupodivu, prodávat se nebude. Jenže znáte to staré pravidlo: když něco nejde silou, tak to půjde větší silou. Vlítneme na ně pěkně virálně po twittru, fejsbuku, instagramu, Parlamentními listy, Barrandovem a čím ještě, a v příštích dánských parlamentních volbách budou kandidovat američtí, ruští a čínští trollové a trollky. To by bylo, aby jsme 52/48 nevyhráli. Úplně stejně, jako tady u nás na vsi. Jenže, až na sebe budou kdesi u Grónska narážet kontinenty, my už budeme dávno v posteli a budeme spát.

Zkuste si představit, že žijete v místě, kde se neděje vůbec nic. Není to virtuální pustina v komunitním prostoru, je to poctivé starodávné prázdno, pusté ulice, kde jen shluky jednobuněčných organizmů tiše chrastí a rotují kdesi pod povrchem. Nejste sice na úplné samotě, ale taky ne zrovna ve městě. Souseda od souseda přes cestu dělí dva ploty, nic se nikde neděje, co sami nedáte do pohybu se nehýbe.

Jestli se vám to podařilo, jste na vsi, kde právě minula sezóna okurek, je po žních, kde už nikdo živý nic nežne, jen vycvičená sklízecí technologická komanda prolétnou krajem a zanechají za sebou holá strniště. Začaly růst, podpořené asi zdejším radonem a uranem, houby, spousty hub. Kdo má nohy a velký koš je v lese. U nás doma se čistilo do rána a dva dny sušilo. Nic proti tomu, jedí se smažené, gulášové, na řízky, držková z kotrčů a nevím co ještě. Také poslední hospoda byla plná řečí o houbách. Hlavní témata posledních týdnů v lokále moudrosti: okurky, cukety, žně, abolice, houby s octem na kyselo. Taky o čem chcete psát, když se kousek vedle tříští kontinenty. Úplná okurková sezóna.

Není na tom nic divného: globalizace už tady na vsi jednou proběhla. V padesátých letech se tady nescelovaly kontinenty, ale polnosti a lidé se spolu spojovali jen někteří. Pak zavládlo globální zděšení. Nerado se na to dnes vzpomíná, už se také špatně rozlišuje. Dělení na jaro, po kterém následuje podzim, či listopadové naděje, tu nahrazuje cosi podstatnějšího: setba, zrání, sklizeň, orba, mráz a závěje. Teď zrovna přišel podzimní čas orby, jak řekl sochař a básník, jeden z největších: Orba – trest naší viny.

Venku dál zuří globalizace a my, kteří už víme, jak to dopadne, se na to půjdeme podívat, jestli to budou dávat na Primě. Dnes byl na globálním Kellnerovi zase fotbal.

Tak co ještě? Už jen obálku, dopsat adresu: Vážená redakce, Listy, Evropa, třicetikorunovou známku a honem na poštu.

Ivan Pros, Bednáreček

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Okurková sezóna

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu