Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Ondřej Vaculík: Další den se ukázal jako úplně nový

Ondřej Vaculík

Další den se ukázal jako úplně nový

Ačkoli s Magdou, prodavačkou v železářství, se měl v kavárně Na staré prachárně sejít až ve tři hodiny odpoledne, už od rána se nemohl na nic soustředit, jako by ani nestálo za to něco začít dělat. Pohlédl oknem ven, a uviděl tam den vskutku dušičkový: mrholení a mlhavé pošmourno takové, že nedohlédl ani ke starému ořešáku. Ostatně proč na něm nebyly žádné ořechy?

Mohl by zůstat v posteli a jen tak se válet a jen tak si přemýšlet, ale nad řádem dne bdí kocour Rour. Obcházeje svou misku ohlíží se po snídani. Rour je v té věci přesný jako hodiny. Tak dobře, ty můj kocouře, dostaneš papání. Tím se mu nahodil jeho obvyklý motor ranních činností; jde se ponořit, oživit do svých ledových lázní, tedy do vany v roklině, napouštěné titěrným potůčkem. V rámci rozcvičky chvíli venku řeže dřevo, suché větve.

A dál jako vždycky: Rozdělá v kamnech oheň, postaví konvici s vodou na kafe, zalije si instantní ovesné vločky. Pak vyndá ze skříně bílou košili, kterou včera žehlil, ale žádná sláva. Měl by znovu dřevěným uhlím rozehřát žehličku a pokusit se dílo zdokonalit, ale velice se mu nechce. Stejně jako se mu nechce dělat cokoli jiného, a tak nakonec žehlí. Výsledek není o mnoho lepší, ani to za to nestálo, a z jalového času mu mnoho neubylo, je sotva po desáté. Co dělat?

Mohl by si číst. Tedy vzal do rukou Bibli, vždyť jsou Dušičky. Hned se mu ale začalo chtít spát, jako by nastal večer. Tu si vzpomněl, že onehdy našel na autobusové zastávce odložený časopis Listy, očividně nečtené, protože kdo by je takové tlusté četl. Teď se mu docela hodí, proti Bibli jsou o cosi záživnější.

Začetl se. Četl hodinu, dvě, tři; nejvíce ho pobavil básník Václav Jamek svým zdánlivě prostým fejetonem Nedá se svítit. V něm píše hlavně o plevelu, který v nebývalé druhové pestrosti roste v okolí jeho městského domu, zvláště pak cestou s odpadky ke kontejneru. Skromný Jamek však odpadky příliš neoplývá, proto někdy vyrazí ke kontejnerům jen tak, na výlet: „Zpoza mříží na rohu školní zahrady přečníval do ulice bílými květy obsypaný tavolník, do něho vpletené plané bílé růže a keř červených růží pěstěných. To mě chvíli zdrželo: tavolník zvláštně voní, skoro páchne, svěže a jakoby minerálně, nevím, jak to nazvat: elektricky.“ – Ale to já tady někde v okolí mám taky! Tavolník vpletený do růží planých i pěstěných. Všecka další vesměs rumištní květena, kterou Jamek objevuje, se tu jistě vyskytuje také. Jen to musím nastudovat a objevit: rozrazil břečťanolistý, vesnovka obecná, sveřep měkký nebo řeřicha rumní. Roure, to jsou tak krásné názvy, nestvořil je sám Jamek?

S veselejší myslí se navlékl do vyžehlené košile a pádil na schůzku, málem by ji vinou Jamka zmeškal. Už ale ví, čím Magdu zaujme: vším tím rumištním plevelem a periferním býlím, šrucha zelná, vyrážející ze škvír kolem domovních zdí. Pobaví Magdu Jamkem, ale jako by jím byl on sám.

Oba přišli na minutu přesně. On udýchán, ona s úsměvem. Příjemně ošuntělá periferní kavárna byla poloprázdná. Stolky s nezničitelnou mramorovou deskou, u nich ošoupaná, ale pohodlná polokřesla z ohýbaného dřeva zn. Tonet. Možná originální zařízení ještě z třicátých let. Podobný Oldřichu Novému byl i číšník. Akorát rovněž velice ošuntělý a ošoupaný, se starou kasírtaškou umatlanou od svíčkové. Jeho pohled vždy mířil do prázdna, více než profesionálně.

Dali si dvakrát dvě deci frankovky, poněkud kyselé. Číšník k ní nabízel také minerálku, matonku. – Tu nechci, pravila Magda. – Nechutná vám? divil se. – Voda by mi chutnala, ale nesnáším tu její firmu. Číšník moudře pokývl hlavou a přinesl Magdě sklenici čisté vody. Poděkovala mu, a když neslyšně zmizel, podotkla, že je to sympaťák: „Nebojte se, tady se vám bude líbit.“ A tak začala jejich konverzace.

„Budeme si vykládat o světě,“ usmála se Magda, čímž vymezila rámec setkání, a to i do budoucna. Přijal to s úlevou, ano, jen nic osobního. Ještě že on má ty plevele. „Vy totiž kromě našeho železářství a samoobsluhy na protějším rohu nemáte žádné spojení se světem,“ usmála se. – „Otázka je, jestli je vůbec chci mít,“ usmál se také.

„Nebojte se, já taky zrovna neholduju televizi, ale přec jen jsou pořady, které stojí za to. Jako například dánský seriál Vláda.“ – Á jé. Tak my si budeme vykládat filmy, tak to úplně nesnáším: … a potom von přišel, a pak mu vona řekla, a mezitím bylo zemětřesení…, ach jo.

Jenže Magda začala seriál o dánské premiérce vykládat úplně jinak, jako obraz světa nejen dánského. Jaký může být úděl ženy ve vrcholné politice, je k přežití? Mluvila se zaujetím, jako by něco podobného sama zažila nebo byla spolutvůrcem scénáře. Za chvíli zjistil, že na ní visí očima a ani nedutá, jak se jí to napínavě rozvíjí.

Magda má poněkud větší a silnější ruce i hranatější ramena proti daleko jemnějšímu obličeji. To je asi tím železářstvím. Už ale věděl, že pokud mu to snad sama neřekne, nebude se jí ptát, proč tam pracuje a co dělala před tím.

Číšník nepozorovaně a neslyšně, aniž by se ptal, přistrčil před ně další dvě skleničky vína. Na televizním příběhu dánské premiérky Magda rozvíjela i své úvahy o současné podobě světa. Její postřehy však nebyly nijak tragické, spíše jen humorně trpké, což zlepšovalo nejen chuť nastoleného vína, ale i zdar tohoto odpoledne.

Po hodině a půl učinila jakési gesto k neviditelnému číšníkovi, a ten přinesl účet. – „Ne ne, já zaplatím, já vás pozvala, vy až příště,“ zarazila ho, když šátral po peněžence. – „Takže,“ zasmál se, „příští neděli zase ve tři?“ – „Ano, a děkuji vám za vaši pozornost.“

Podali si ruce. Vesele odcházel s tím, že mu ten pýr, svízel a různé plevelné býlí od Jamka zůstává pro Magdu na příště a nic nového nemusí studovat.

Nevěděl, ani nemohl tušit, že tím se začalo asi nejkrásnější období jeho bytí s kocourem Rourem v boudě na periferii velkoměsta; ale už věděl, že to zase dříve či později skončí, protože tak to vždycky bývá. A zase se více obával, než radoval, no jako vždycky.

S provinilým pocitem přidával do kroku, jako by schůzkou s Magdou zradil Roura. Když v úzkosti otevřel dveře do boudy, Rour jenom pozdvihl ve své postýlce hlavu, zívl, zjevně byl rád, že nikam nemusel, když mrholí. Ostatně Rour mu nikdy nic nevyčítal.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.