Ačkoli s Magdou, prodavačkou v elezářství, se měl v kavárně Na staré prachárně sejít a ve tři hodiny odpoledne, u od rána se nemohl na nic soustředit, jako by ani nestálo za to něco začít dělat. Pohlédl oknem ven, a uviděl tam den vskutku dušičkový: mrholení a mlhavé pošmourno takové, e nedohlédl ani ke starému ořešáku. Ostatně proč na něm nebyly ádné ořechy?
Mohl by zůstat v posteli a jen tak se válet a jen tak si přemýšlet, ale nad řádem dne bdí kocour Rour. Obcházeje svou misku ohlíí se po snídani. Rour je v té věci přesný jako hodiny. Tak dobře, ty můj kocouře, dostaneš papání. Tím se mu nahodil jeho obvyklý motor ranních činností; jde se ponořit, oivit do svých ledových lázní, tedy do vany v roklině, napouštěné titěrným potůčkem. V rámci rozcvičky chvíli venku řee dřevo, suché větve.
A dál jako vdycky: Rozdělá v kamnech oheň, postaví konvici s vodou na kafe, zalije si instantní ovesné vločky. Pak vyndá ze skříně bílou košili, kterou včera ehlil, ale ádná sláva. Měl by znovu dřevěným uhlím rozehřát ehličku a pokusit se dílo zdokonalit, ale velice se mu nechce. Stejně jako se mu nechce dělat cokoli jiného, a tak nakonec ehlí. Výsledek není o mnoho lepší, ani to za to nestálo, a z jalového času mu mnoho neubylo, je sotva po desáté. Co dělat?
Mohl by si číst. Tedy vzal do rukou Bibli, vdyť jsou Dušičky. Hned se mu ale začalo chtít spát, jako by nastal večer. Tu si vzpomněl, e onehdy našel na autobusové zastávce odloený časopis Listy, očividně nečtené, protoe kdo by je takové tlusté četl. Teď se mu docela hodí, proti Bibli jsou o cosi záivnější.
Začetl se. Četl hodinu, dvě, tři; nejvíce ho pobavil básník Václav Jamek svým zdánlivě prostým fejetonem Nedá se svítit. V něm píše hlavně o plevelu, který v nebývalé druhové pestrosti roste v okolí jeho městského domu, zvláště pak cestou s odpadky ke kontejneru. Skromný Jamek však odpadky příliš neoplývá, proto někdy vyrazí ke kontejnerům jen tak, na výlet: Zpoza mříí na rohu školní zahrady přečníval do ulice bílými květy obsypaný tavolník, do něho vpletené plané bílé růe a keř červených růí pěstěných. To mě chvíli zdrelo: tavolník zvláštně voní, skoro páchne, svěe a jakoby minerálně, nevím, jak to nazvat: elektricky. – Ale to já tady někde v okolí mám taky! Tavolník vpletený do růí planých i pěstěných. Všecka další vesměs rumištní květena, kterou Jamek objevuje, se tu jistě vyskytuje také. Jen to musím nastudovat a objevit: rozrazil břečťanolistý, vesnovka obecná, sveřep měkký nebo řeřicha rumní. Roure, to jsou tak krásné názvy, nestvořil je sám Jamek?
S veselejší myslí se navlékl do vyehlené košile a pádil na schůzku, málem by ji vinou Jamka zmeškal. U ale ví, čím Magdu zaujme: vším tím rumištním plevelem a periferním býlím, šrucha zelná, vyráející ze škvír kolem domovních zdí. Pobaví Magdu Jamkem, ale jako by jím byl on sám.
Oba přišli na minutu přesně. On udýchán, ona s úsměvem. Příjemně ošuntělá periferní kavárna byla poloprázdná. Stolky s nezničitelnou mramorovou deskou, u nich ošoupaná, ale pohodlná polokřesla z ohýbaného dřeva zn. Tonet. Moná originální zařízení ještě z třicátých let. Podobný Oldřichu Novému byl i číšník. Akorát rovně velice ošuntělý a ošoupaný, se starou kasírtaškou umatlanou od svíčkové. Jeho pohled vdy mířil do prázdna, více ne profesionálně.
Dali si dvakrát dvě deci frankovky, poněkud kyselé. Číšník k ní nabízel také minerálku, matonku. – Tu nechci, pravila Magda. – Nechutná vám? divil se. – Voda by mi chutnala, ale nesnáším tu její firmu. Číšník moudře pokývl hlavou a přinesl Magdě sklenici čisté vody. Poděkovala mu, a kdy neslyšně zmizel, podotkla, e je to sympaťák: Nebojte se, tady se vám bude líbit. A tak začala jejich konverzace.
Budeme si vykládat o světě, usmála se Magda, čím vymezila rámec setkání, a to i do budoucna. Přijal to s úlevou, ano, jen nic osobního. Ještě e on má ty plevele. Vy toti kromě našeho elezářství a samoobsluhy na protějším rohu nemáte ádné spojení se světem, usmála se. – Otázka je, jestli je vůbec chci mít, usmál se také.
Nebojte se, já taky zrovna neholduju televizi, ale přec jen jsou pořady, které stojí za to. Jako například dánský seriál Vláda. – Á jé. Tak my si budeme vykládat filmy, tak to úplně nesnáším: a potom von přišel, a pak mu vona řekla, a mezitím bylo zemětřesení , ach jo.
Jene Magda začala seriál o dánské premiérce vykládat úplně jinak, jako obraz světa nejen dánského. Jaký můe být úděl eny ve vrcholné politice, je k přeití? Mluvila se zaujetím, jako by něco podobného sama zaila nebo byla spolutvůrcem scénáře. Za chvíli zjistil, e na ní visí očima a ani nedutá, jak se jí to napínavě rozvíjí.
Magda má poněkud větší a silnější ruce i hranatější ramena proti daleko jemnějšímu obličeji. To je asi tím elezářstvím. U ale věděl, e pokud mu to snad sama neřekne, nebude se jí ptát, proč tam pracuje a co dělala před tím.
Číšník nepozorovaně a neslyšně, ani by se ptal, přistrčil před ně další dvě skleničky vína. Na televizním příběhu dánské premiérky Magda rozvíjela i své úvahy o současné podobě světa. Její postřehy však nebyly nijak tragické, spíše jen humorně trpké, co zlepšovalo nejen chuť nastoleného vína, ale i zdar tohoto odpoledne.
Po hodině a půl učinila jakési gesto k neviditelnému číšníkovi, a ten přinesl účet. – Ne ne, já zaplatím, já vás pozvala, vy a příště, zarazila ho, kdy šátral po peněence. – Take, zasmál se, příští neděli zase ve tři? – Ano, a děkuji vám za vaši pozornost.
Podali si ruce. Vesele odcházel s tím, e mu ten pýr, svízel a různé plevelné býlí od Jamka zůstává pro Magdu na příště a nic nového nemusí studovat.
Nevěděl, ani nemohl tušit, e tím se začalo asi nejkrásnější období jeho bytí s kocourem Rourem v boudě na periferii velkoměsta; ale u věděl, e to zase dříve či později skončí, protoe tak to vdycky bývá. A zase se více obával, ne radoval, no jako vdycky.
S provinilým pocitem přidával do kroku, jako by schůzkou s Magdou zradil Roura. Kdy v úzkosti otevřel dveře do boudy, Rour jenom pozdvihl ve své postýlce hlavu, zívl, zjevně byl rád, e nikam nemusel, kdy mrholí. Ostatně Rour mu nikdy nic nevyčítal.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.