Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Tady stávaly topoly

Teprve loni vyšel v nakladatelství Torst knižní rozhovor Karla Hvížďaly s Josefem Topolem Sezóny srdce, pořízený v letech 2002–2005. V ediční poznámce čteme: „Ač mě pan Topol celou dobu při práci podporoval a byl s textem spokojený, když jsem mu ho předal celý k autorizaci, zakázal ho publikovat. Byl světloplachý a bál se asi hlavně publicity a rozruchu, kterým by na sebe upozornil: chvílemi propadal až třeskuté panice z bulváru.“

Josef Topol zemřel v roce 2015, mladší syn Filip v roce 2013. Bulvárního v té knize není nic, Josef Topol mluví o lidech svého soukromí výhradně láskyplně, problémů se nedotýká. Čtenáře to až mrzí, nikoli z bažení po bulváru, ale proto, že by u tak senzitivního člověka jako Josef Topol chtěl alespoň tušit, jak prožíval události, s nimiž si nevíme rady, například sebedestrukci mladšího syna Filipa (kterého o dva roky přežil).

Rozhovor se dotýká především dětství v Poříčí nad Sázavou (a rodových kořenů), divadelních začátků u E. F. Buriana a spolupůsobení v Divadle Za branou. K tomu patří i portréty jeho zakladatelů Otomara Krejči a Karla Krause a herců Jana Třísky, Marie Tomášové a Leopoldy Dostalové. Trochu se dotkne i přátelství s Václavem Havlem, ale méně, než by čtenář čekal. Kapitoly o Divadle Za branou jsou překvapivě kritické, zejména vůči Otomaru Krejčovi a jeho diktátorské režijní metodě i dlouhému zkoušení, pochopíme, že mladý Josef Topol se cítil Krejčou v Národním divadle do značné míry lapen a tím předčasně vyřazen ze společenství divadelníků malých scén, které v Praze od počátku 60. let vytvářely „divadelní zázrak“, který zaujal tehdejší svobodný divadelní svět. Josef Topol ale nebyl světoobčan, v knize publikované dopisy ženě Jiřině z USA, kde pobýval na stipendiu Fordovy nadace, svědčí o plachosti a stesku po domově.

Důvěrným světem Josefa Topola bylo Poříčí nad Sázavou, které se otisklo do hry Konec masopustu a jež prosvítá i dějem románů Jáchyma Topola Noční práce a Citlivý člověk. Josef Topol mluví o rodičích a důležitých postavách svého dětství (právě v nich vidíme předobrazy postav v Konci masopustu). Ve vzpomínkách evokuje i důležité děje válečné doby i poválečných poměrů.

Výpovědi Josefa Topola jsou Karlem Hvížďalou citlivě přepsány, takže znějí podobným jazykem, jakým promlouvají postavy jeho her. Doplněny jsou dopisy, básněmi, promluvami k hercům a několikrát i texty jiných autorů (zejména filozofa Josefa Šafaříka, který měl na Topola mimořádný vliv). Celek knížky, která má podtitul Collage in adagio, je s pomocí editorovou vytvořený autoportrét, pouze však jeden z možných. Je na něm citlivý až přecitlivělý muž básnického nadání, mistr osobitého slovesného výrazu, pozorovatel, intuitivně se děsící jakéhokoli násilí (včetně reformního v roce 1968 a revolučního v roce 1989), s postavou poznamenanou fyzickou prací. Vyprávění je obestřeno tajemstvím nevysloveného, na otázku, kterou přijme, odpovídá Josef Topol otevřeně, anebo otázku (ohledně dramat svého soukromí) nepřipustí. Text – koláž se tedy čeří nad hlubinami, do nichž nevidíme.

Takhle přistoupili pražští generačně spříznění divadelníci, dnes už absolventi DAMU v různých angažmá, k inscenaci Tady stávaly topoly, kterou sehráli 18. července 2019 pouze jednou v Poříčí nad Sázavou. Představení mělo podobu obchůzky kolem řeky Sázavy, jejího náhonu, místa před rodným domem, hřbitova, mostu a lávky, končilo na louce. Vše potřebné se vezlo na bizarních kárách, postrkovaných maškarami, které různě zneklidňovaly účastníky dění. Herci byli víceméně v rolích postav z her Josefa a románů Jáchyma Topola, Marek Mikulášek s sebou stěhoval elektrické klávesy, na něž hrál skladby Filipa Topola. Publikum vedl a animoval Anděl, chvílemi je proměnil ve sbor maškar z Konce masopustu a donutil je odpovídat na otázky života a smrti. Neklid a trápení zosobňoval Mertek, Jáchymův blázen i divotvůrce, který chodil po hladině i po dně řeky (opravdu, vypadalo to tak), polohu obav a úzkostí představovala Matka, na jednom zastavení zavřená v kleci obecní studny, hudebník se na hřbitově proměnil ve Václava Klause, ješitně přednášejícího vlastní otřesnou recenzi na román Citlivý člověk, v níž bolševicky označuje autora Jáchyma Topola za pražskou kavárnu odcizenou obyčejným lidem. Nakonec Anděl odveze Mertka, který si zoufá nad tím, že v žádné hospodě se nedá s nikým mluvit, protože všude hraje televize, na motorce (podobně, jako Rafael vozí Marii v Konci masopustu a Polka vypravěče v Noční práci) a podvečerem zní klavír Filipa Topola, na který hraje muzikant chvílemi doslova rukama nohama (nohama kolegyně herečky, empaticky inklinující ke staršímu i mladšímu topolovskému výrazu, nejspíš v roli, přisouzené staršímu bratru Jáchymovi). Ti, kteří přijeli z Prahy, odcházejí na poslední večerní vlak, místní jdou domů, hlavu plnou mihotání odlesků na řece, postav, slov a neodbytných klavírních úhozů.

Josef Topol: Sezóny srdce. Collage in adagio. Rozhovor Karla Hvížďaly. TORST 2018.

Tady stávaly topoly. Plenérové divadelní setkání inspirované dílem a fantaziemi Josefa, Jáchyma a Filipa Topola. Vzniká na základě vzpomínek, básní, románů, her a písní tří výrazných uměleckých osobností, které v obci Poříčí nad Sázavou prožily část svého života. V díle všech tří Topolů zanechalo městečko, jeho obyvatelé a příběhy otisk. Přečetli, vybrali, vyposlechli, přetvořili a sehráli Kateřina Císařová, Martina Šindelářová, Marek Mikulášek, Vít Roleček, Bára Šupová, Vojtěch Bartoš, Pavel Kubín, režisérka Zuzana Burianová a dramaturgyně Marie Nováková.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Tady stávaly topoly

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu