Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Ekologická pohádka z Ostravy

Ostravské Divadlo loutek poslední dobou nabírá do svých pomyslných divadelních plachet velmi svěží vítr. Jedním z důkazů je také ekologicky laděná pohádka Plasťáci útočí. Tu v únoru uvedl hostující režisér Pavel Gejguš, kterému se skvěle podařilo využít potenciál celého tvůrčího týmu a vytvořit mimořádně hravou inscenaci.

Scénář pohádky podle Gejgušova námětu napsal zkušený dramaturg a scenárista Marek Pivovar. Její děj je v podstatě velmi jednoduchý: zemi ovládl – společně se svou početnou plastovou armádou – Plastik Všemocný, kvůli kterému se začaly ztrácet zásoby čisté vody a půda zcela vyprahla. Zlý vládce se navíc chce zmocnit krásné princezny Rebarbory a jejího vodního krystalu, který je jedinou nadějí lidstva, protože umí vodu nejen čistit, ale i vracet tam, odkud zmizela... Do záchrany se zapojí vynalézavý a ve vztahu k přírodě ohleduplný mládenec Vavřinec, který se do princezny zamiloval. Cesta plná překážek ale naštěstí vede ke šťastnému konci…

Pivovar povedeně rozvíjí žánr moderní pohádky, kdy klasické schéma o překonávání překážek, boji se zlem a jeho potrestáním vtipně mísí s aktuálními ekologickými problémy. Zúročil rovněž svůj osobitý humor, se kterým se diváci setkali už v případě starších inscenací Divadla loutek, na nichž se podílel (Nastupovat! Děják z rychlíku, Šaryk vzpomíná či Z deníku Ostravaka). Zručně si pohrává se slovy a jejich mnohoznačnými významy, nechybějí parafráze fantasy literatury i filmových motivů. V druhém plánu dokonce nabízí značně aktuální podobenství o autoritáři toužícím ovládnout svět bez ohledu na to, že jej ničí.

Neméně šťastnou ruku měl Gejguš při volbě výtvarnice Ivy Bartošové, jejíž scénografické řešení se na úspěchu inscenace také výrazně podílí. Ta jako dominantu jeviště umístila do popředí vyvýšenou úzkou hrací plochu s realisticky zachycenou vyprahlou kopcovitou krajinou, kde se z otvorů vynořují postavy novodobých beduínů, kteří se musí skrývat před nedostatkem vláhy. Tato (s)poušť, na níž se odehrává i řada filmových honiček, ale v závěru opět šťastně ožije, když ji herci pokryjí různě zelenými látkami a pomocí jednoduchého triku promění v louku plnou barevných květin. Hra s iluzí diváka mile překvapuje, i když není záměrně zcela trikově zastírána. V zadním plánu se pak nachází několik objektů odlidštěné temné Plastikovy říše, inspirovaných obrazy průmyslových gigantů dominujících ostravským panoramatům. Ať již je to chladně šedá konstrukce Centrálního mozku plastů – tovární laboratoře na výrobu umělých hmot, dále plastostroj oživující armádu umělohmotných vojáků – velkých barevných PET lahví, či tajemné bludiště sloužící úniku sympatických hrdinů z vládcových spárů. Do hry je zapojena i surově betonová architektura prostoru alternativní scény divadla, konkrétně v pozadí odhalené dominantní vstupní schodiště a okolní zdi, na které – s jasným odkazem k expresionismu – tvůrci „vrhají“ obrovský varovný stín Plastika, který nešetří nikoho a dokáže z opotřebovaných vojáků surově recyklovat nové drsňáky.

Bartošová také vhodně pracuje s kontrastem přírodních materiálů, které zastupují svět dobra, a plastů, varujících před umělou zkázou a zánikem. Zejména PET lahve umožňují konstruovat různě deformované robotické postavy a vytvářet děsivou atmosféru apokalyptického strachu. Jediným sympatickým plastovým tvorem je Tlampač (Petr Sedláček), vzdáleně připomínajícího robota Sphero z Hvězdných válek. Ten se přidává na stranu Rebarbory a Vavřína a několikrát za ně dokonce nasadí vlastní umělý život. Působivost jednotlivých výjevů pak umocňuje také velkolepě komponovaná hudba Tomáše Rossiho, která dotváří různé atmosféry a výrazně filmově ovlivňuje celkové napětí inscenace.

Řada náročných změn a nutnost ovládat množství rekvizit sice mezi herci vyvolalo počáteční premiérovou nervozitu, logicky danou „nevyhraností“ titulu, který je konstruovaný jako přesný hodinový stroj. Pohotové improvizované reakce při nečekaném výpadku napětí zcela uvolnily a diváci si mohli vychutnat jejich plné nasazení. Herci navíc vedení loutek vhodně kombinovali se záměrně neskrývaným a velmi přirozeným činoherním projevem a díky této vyváženosti se jim dařilo vytvářet přiměřenou iluzi pohádkového světa, aniž by na sebe zbytečně strhávali pozornost.

Ač jsou „Plasťáci“ věkově zacíleny především na mladší školáky, díky svému humoru, poselství i nadhledu mají potenciál oslovit diváky napříč generacemi. Je zkrátka radost je sledovat!

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Ekologická pohádka z Ostravy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu