Patrik Eichler

Životopis, jaký nám chybí

Dlouho očekáváný – a koncem loňského roku v Polsku vydaný – životopis Jacka Kuroně si překlad do češtiny zaslouží, přestože by si především ve výkladu o devadesátých letech žádal četné vysvětlivky. Výjimečná je ale jeho reportážní forma a množství různých hlasů, které Kurońův obrázek na dalších a dalších stranách postupně skládají.

Jacek Kuroń je v českém i slovenském prostředí postava méně známá. Intelektuálního a politického protějška Petra Uhla či Jaroslava Šabaty a člověka havlovské popularity najdeme ve zdejších knihovnách jen v překladu Otevřeného dopisu polské komunistické straně ze šedesátých let a v překladech mála jeho novinových a časopiseckých článků. Pár úryvků takto v minulosti vyšlo i na stránkách Listů.

Autorkami rozsáhlého Kurońova životopisu Jacek (Warszawa, Wołowiec 2018) jsou Anna Bikontová a Helena Łuczywová – dvě novinářky starší generace, obě spojené s hnutím Solidarity v osmdesátých letech a od let devadesátých působící v okruhu varšavského deníku Gazeta Wyborcza. Anna Bikontová je také autorkou řady dalších knih, v češtině vyšla její práce My z Jedwabneho (Praha 2008). Helena Łuczywová v sedmdesátých letech spolupracovala s disidentským Výborem na obranu dělníků (KOR). Jde tedy o ženy Kurońovi prostředím a zkušeností blízké; obě coby novinářky také zvyklé psát lehkým, strukturovaným, reportážním jazykem.

Kniha je složena z pětatřiceti kapitol, z nich už v minulosti vyšly právě na stránkách Gazety Wyborzcy. Vyprávění o Kurońově životě postupuje chronologicky od dělnického života jeho rodiny v hornickém Slezsku přes válečná a poválečná léta po jeho opoziční práci od poloviny šedesátých do konce osmdesátých let. Nechybějí ani pasáže věnované jeho ministerskému angažmá na počátku let devadesátých a ty popisující Kurońovu neúspěšnou prezidentskou kandidaturu v roce 1995 i léta pokusů o návrat k veřejnému angažmá nebo osvětové a vzdělávací práci a série nemocí a operací na sklonku jeho života. Strukturně i tematicky jde tedy o text předvídatelný, což je škoda třeba v pasážích o devadesátých letech, kde jsou motivy Kuroňových posunů po polské politické šachovnici popisovány jen okrajově.

Autorky jako kostru vyprávění využívají pasáže z Kurońova vlastního životopisu Víra a vina. Z něj vybírají jednotlivé příběhy a události z života Kurońovy rodiny i jeho samotného, konfrontují je s materiály z archivů i svědectvími dalších účastníků. Leckde – v případě rodinného vyprávění o dělnických bojích přelomu 19. a 20. století – usvědčují Kuroně, či spíše rodinné vyprávění z přibarvování událostí nebo omylů. Právě schopnost oslovit lidi, se kterými se – přátelsky i nepřátelsky – Jacek Kuroń setkával, je ale zásadním přínosem knihy a vkladem obou autorek coby novinářek.

Na stránkách knihy tak o Kurońovi hovoří lidé jemu nejbližší jako Adam Michnik i jeho oponenti z Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) jako Leszek Miller: „Až do jednání u kulatého stolu jsem je nikdy živé neviděl. Všichni jsme se rozhlíželi – kde je Kuroń a kde je Michnik – dva antikristé.“

Nebo Aleksander Kwašniewski: „Kurońova úloha byla velmi důležitá. Pro nás byl objev, že jsme žili v zajetí falešných stereotypů opakovaných tajnými službami. Ani Kuroń ani Michnik nebyli vůbec povolní, přehnaně -konciliantní, ale nestavěli hradby a bylo možné se posouvat dopředu. Jacek byl neobyčejně pragmatický a stavěl mosty, tak jako já.“

Cestou socialismu

„Přesně v jedenáct hodin 1. února 1905 zahoukaly v Sosnovci sirény továrny na kotle W. Fitzner a K. Gamper. Dělníci zastavili stroje a vyrazili vyzývat ke generální stávce,“ píší autorky první větu knihy a uvádějí čtenáře do života Kurońovy rodiny od jeho dědy Františka a jeho účasti na dělnických stávkách a životě v hornoslezské černouhelné pánvi. Kuroń sám se ale narodil v tehdy polském Lvově v roce 1934, až koncem války odtud s rodiči odchází do Krakova a následně Varšavy, aby se do svého rodného města vrátil až jako ministr polské vlády v roce 1992.

Krátká zpráva o knize není místem pro rekapitulaci celého Kurońova života. Je ale na místě zdůraznit, že zachycení osobního života a vztahů v rodině Jacka Kuroně patří k nejsilnějším pasážím knihy. Opět zde autorky těží ze schopnosti naslouchat a sestavovat obraz člověka a vztahů, ať už jde o ty v generaci Kurońových rodičů, anebo jeho vztah a život s první ženou Gajou a jejich synem Maciejem.

Nesmírně silná je scéna posledního setkání Kuroně – toho času internovaného během výjimečného stavu v Polsku – s jeho umírající ženou: „Cítil jsem se podvedený. Přeci všechno, co jsem dělal, jsem dělal pro ni. Vězení, Solidarita – také pro ni.“

Kurońův politický život ale začíná s polskými padesátými lety. Autorky popisují jeho účast na rozbití polské skautské organizace. Citují protokoly z jednání i jejich tehdejší oponenty. Uznávají ale i Kurońův upřímný zájem na vzdělávání a výchově mladých lidí, rekonstruují jeho úvahy o věci a samozřejmě se obsáhleji věnují i jeho výchovné práci ve varšavské skautské skupině Walterovců, ze které pak někteří členové přešli v pozdějších desetiletích i do řad politické opozice.

Ústřední místo zde má Výbor na obranu dělníků (KOR), mezi jehož hybatele Kuroń patřil. Autorky tu kreslí jeho obraz jako člověka, který si snadno získává náklonnost druhých, je vůči lidem – sebe nevyjímaje – nemilosrdně náročný, pracuje ve velkém tempu a nebere na vědomí, když mu druzí nestačí. Tehdy i později je Kuroń také ten, kdo neumí hospodařit s penězi, libovolně je půjčuje, rozdává i utrácí.

Aktivity KORu – návštěvy soudních jednání s účastníky stávek a protestů po vlně zdražování z června 1976, finanční a další podpora rodin odsouzených nebo informování zahraničních stanic o politických procesech v Polsku – dávají dohromady různorodou síť. Autorky Jacka ale také dokládají, že samotná struktura KORu (založeného formálně 22. září 1976) dokázala spojovat aktivisty narozené ve třicátých nebo čtyřicátých letech dvacátého století (jako byli Jacek Kuroń, Jan Lytiński, Adam Michnik, nebo Zbigniew Romaszewski) s uznávanými osobnostmi různých oborů polského společenského života narozenými ještě v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století. Zmiňme jen ekonoma Edwarda Lipińského, právníka a odbojáře Antoni Pajdaka nebo právničku Anielu Steinsbergowou.

Šlo často o lidi spojené ještě s předprvoválečnými dějinami dělnické Polské socialistické strany (mezi jejíž členy opakovaně patřil i Kurońův otec). Do okruhu KOR-u a posléze Solidarity ale patřil třeba i světoznámý Marek Edelman.

Solidarita a výjimečný stav mají v Kurońově životopise samozřejmě také své důstojné místo stejně jako dvojí účast ve vládě coby ministra práce a sociálních věcí v první polovině devadesátých let. Dobře je v knize vykreslena spolupráce mezi Kuroněm coby zastáncem pracujících a tváří ekonomické reformy Leszkem Balcerowiczem. Slovy tehdejšího premiéra Tadeusze Mazowieckého: „Všiml jsem si, že Jacek přestává být Balcerowiczovi protiváhou, že příliš souhlasí. Podlehl fascinaci, jako my všichni, že provádíme velkou systémovou změnu.“

Účast ve vládách Tadeusze Mazowieckého (1989–1991) a Hanny Suchocké (1992–1993) byla nicméně vrcholem Kurońova veřejného angažmá. V roce 1995 neúspěšně kandidoval na prezidenta, i kvůli zranění, které ho na delší dobu vyřadilo z kampaně, skončil hluboko mezi poraženými.

„Na konci života byl Jacek těžce nemocný člověk uzavřený ve čtyřech stěnách svého pokoje, člověk, který se s tím nechtěl smířit a pokoušel se znovu promyslet to, co se odehrálo v Polsku a co se děje v současném světě. Jsem přesvědčený, že šlo o neúspěšný pokus,“ říká v knize jeho souputník a šéfredaktor Gazety Wyborczy Adam Michnik na margo posledních Kuroňových textů.

A novinář ze stejného prostředí Jacek Żakowski dodává: „Zemřel v nejhorším okamžiku, kdyby zemřel trochu dříve, nezažil by rozčarování, kdyby trochu později – vynesla by ho nová vlna. Zemřel v intelektuálním meziprostoru. Umím si dobře představit, jaký potenciál by měl v době krize, kdy se změnil jazyk.“

Kuroń byl i svým okolím popisován jako člověk práce, člověk, který přemýšlel tak, aby se jeho plány daly prosadit. Také jako člověk veřejných shromáždění, průvodů, projevů, diskusních setkání, debat. Toho všeho je v jeho životopise nepřeberné množství. Kromě toho ale Kurońovy myšlenky a postoje napříč časem zachycuje řada jeho autobiografických, teoretických i publicistických textů. V polském originálu vydaly na čtyři silné svazky.

V českém i slovenském prostředí je Kurońova osobnost i práce stále spíše neznámá. Tím spíše je tak dobře, že se na příští rok chystá vydání prvního svazku vybraných Kurońových textů v češtině, věnovat by se měly právě hospodářské transformaci a reflexi devadesátých let. Jistě i překlad Jacka by přilákal pozornost k životu a práci jedné z nejpopulárnějších a nejznámějších postav polského veřejného života minulého století a také jedné z nejvýraznějších postav evropské demokratické levice, ke které se sám hlásil.

Anna Bikont, Helena Łuczywo: Jacek, Wydawnictwo Czarne, Wydawnictwo Agora, Wołowiec, Warszawa 2018, 860 s.

Patrik Eichler

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Životopis, jaký nám chybí

Cestou socialismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu