Jiří Macháček o básni Emila Juliše

Básníci a vykladači XVI

Emil Juliš

Dávná krajina

Jako by tu ještě táhli cikáni
podél doutnajících ohňů mládí.
A nedaleký hřbitov, zeď, túje…
Nic se za ta léta nezměnilo,
jen několik hrobů přibylo,
jiné srovnal čas.

Sem tam přejede auto po staré
rozpraskané betonce,
nad ní na vysokém sloupu trčí
bezhlavý svatý v mírném záklonu,
po vypjatých prsou se mu řine zelená krev.

Všechny vrstvy krajiny jsou nehybné,
jen v mých žilách roste sladce krutá
touha trvat,
zůstat tváří v tvář.
Už dávno však je vyslovena cena,
kterou splatím všechny tváře světa.

Přes rudnoucí čelo slunce táhnou
nezmarní havrani,
a mlčky.

Julišovu báseň Dávná krajina považuji za jednu z jeho nejsilnějších. Abych se přiznal, nevyhledávám jeho experimenty, které jsou, uznávám, skvělé, ale žel nepřirostly mi tolik k srdci jako jeho „tradiční“ verše... Ty mě mnohem víc vrhají do osobních událostí, vzpomínek, „dávných vnitřních krajinných vrstev“, použiji-li básníkův jedinečný jazyk.

Když jsem byl dítě, viděl jsem jednou z okna auta několik starých cikánů. Stáli jsme na křižovatce a oni hráli táhlé melodie na housle, violu, zpívali, byli opilí a smutní. Bylo to kdysi v sedmdesátých letech – v době, kdy vznikla Julišova Dávná krajina. A já si uvědomuji až teď, při čtení této básně, že v tom nedělním odpoledni ve Slezsku na severu republiky jsem byl náhle zasazen do jiného času, který ve mně pořád doutná jako ony obrazy hřbitova, zdí a tújí... V oněch hřbitovních scenériích jsme si se sestrou a bratrancem hrávali na štíteckém hřbitově, kde babička potichu seděla na lavičce, štupovala ponožky a nechala nás napospas sobě a našim dobrodružstvím mezi neznámými německými hroby, o jejichž obyvatelích jsme neměli vůbec žádný šajn a kde se za ta léta „nic nezměnilo“.

Těch svatých v mírném záklonu, jimž se řinula po prsou zelená krev v podobě lišejníků a mechů, a pak společná chůze po rozpraskané betonce, po které jsme odcházeli ze hřbitova... Tahleta „moje“ dávná krajina je samozřejmě úplně jiná než ta, o které píše Juliš, ale nemohu než souhlasit, že cena za „touhu trvat, zůstat tváří v tvář“ je dávno vyslovena, že tou cenou „splatím všechny tváře světa“, když vím, že „tady“ babičku „tváří v tvář“ už nikdy neuvidím a hlavně ani sebe jako tehdy. Jako bych četl starého Anaximandra z Milétu, když říká, že „věci si navzájem platí trest a pokutu za své bezpráví“.

A pak, na závěr, tak stručná, jaksi useknutá, ale podivně záhadná poslední sloka. Spojuje se mi opět se severem, tentokrát s potemnělým mlžným nebem města, kde žiji, v němž na podzim a v zimě nechybí „nezmarní havrani“. Nelítostně přelétávají po sirném nebi ze smetiště do centra, aby v rudnoucím západu, „přes rudnoucí čelo slunce“, ve smogovém oparu tiše a zmlkle usedali na stromy a evokovali tesklivou píseň o konci. Nebo hřadují na stromech u malého, původně vesnického hřbitova, který kol dokola pohltila městská vilová zástavba převážně ze sedmdesátých let, ozařovaná z dáli tajemným světlem právě vytlačeného rozžhaveného koksu...

Jiří Macháček

Emil Juliš (1920–2006) byl básník a výtvarník, jedna z určujících osobností české poezie 20. století. V roce 2015 vyšel v edici Česká knižnice kompletní soubor Julišovy básnické tvorby z let 1956–1971.

Jiří Macháček (1970) je nakladatel, básník, esejista, hudebník. Zakladatel nakladatelství Protimluv, revue Protimluv a literárního festivalu ProtimluvFest.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Macháček o básni Emila Juliše

Básníci a vykladači XVI

Emil Juliš

Dávná krajina

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu