Kateřina Göttlichová

Demonstrace pražské

Jak se stane, že člověk propadne fotografování v pozdějším věku?

Když si moje dcera někdy v roce 2003 koupila digitální fotoaparát a ukázali mi se zetěm své fotky z Thajska, úplně jsem ztratila hlavu. Naučila jsem se ty obrázky upravovat v počítači. A když už jsem neměla co upravovat, nezbylo, než si koupit první kompaktní přístroj. Napřed jsem samozřejmě asi jako každý zkoušela snímky různě filtrovat a deformovat, potom jsem ale soustředila víc na fotografování samotné.

Takže jste nakonec začala i vystavovat, stala jste se členkou fotografického klubu.

První výstavu jsem dokonce měla už asi po roce, dokonce u Škody, bylo to ode mne dost velké chucpe. Potom jsem se zúčastnila soutěží do časopisů a seznámila jsem se s dalšími lidmi kteří se věnovali amatérsky fotografování, přes kamarádku jsem poznala pardubický fotoklub Alfa, který mne, ač Pražačku, přijal. Na rozdíl od většiny kamarádů jsem neprošla žádnou fotografickou školou. Řekla jsem si, že na stará kolena už nechci poslouchat, co musím a nemusím, honit nějaké deadliny. Takže si dělám, co chci a kdy chci, a znalosti získávám intuitivně nebo od jiných.

Měnily se nějak časem objekty, které jste fotografovala? Fotografujete hodně na cestách?

Jezdím nanejvýš po Evropě. Snímky z cizích zemí jsou samozřejmě výraznější, ale já pobývám nejraději v Praze. Nejméně jednou týdně procházím stále stejná místa. Nebaví mně krajiny, ale lidé. Kamarádi říkají – pojeď s námi do Beskyd. No ale kdy se dobře fotografuje krajina? Když je mlha a zima, třeba ve čtyři ráno. Já vstávám v devět, namítnu jim. Krajiny nejsou moje parketa, nezkoušela jsem nikdy fotit ani ateliérově, ani v tom nejsem silná.

Takže street art? Kterého cyklu si nejvíc ceníte?

Nevím, jestli „art“, street určitě... Mými asi nejucelenějšími soubory byly fotografie z metra – z pražského i jiných velkoměst. Taky jsem měla výstavu nazvanou Žlutá, podle barevného ladění snímků. Cyklus Paralely představoval dvojice fotografií nad sebou, které spolu nějakým způsobem komunikovaly.

Demonstrace jsou téma, které vás baví?

Ano, protože se na nich neostýchám, klidně fotografuji lidi i zblízka. Na demonstraci jsou kamery, stovky jiných fotografů. Nikdy se nestalo, že by se někdo byť jen ošklivě zatvářil. Měla jsem workshop z Janem Šibíkem, který také fotí ulici. On je ale natolik komunikativní, že je ochotný prostě jít s fotoaparátem proti člověku. Mně se už dvakrát stalo, že mi někdo hrubě vynadal. A já konflikty nemám ráda.

Máte nějakou ambici, nebo sen?

Jedinou ambicí je mít radost z toho, co dělám. A když z toho má radost ještě někdo jiný, anebo mi za to dokonce dají cenu... Anebo mít výstavu, na níž se sejdou přátelé. Říkávám, že výstava je taková generálka na můj pohřeb – kde jinde se sejdou všichni blízcí a přátelé? Na svatbě a na funusu.

-tt-

Kateřina Göttlichová

Kateřina Göttlichová (1951) vystudovala potravinářskou fakultu VŠCHT. Samostatně vystavovala v Praze (Smart Gallery, Viniční altán,Centrum Fotoškoda), pravidelně se účastní kolektivních akcí a výstav (Praha fotografická, Blatenský fotofestival, Impuls Hradec Králové, Národní soutěž amatérské fotografie, Salon Východočeské fotografie ad.). Více na http://katerina.gottlich.cz

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Göttlichová

Demonstrace pražské

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu