Zdeněk Víšek

Polsko před třiceti lety

Motto:

– Je tedy znovu naděje? – dychtivě se zeptal Holý.

– Jeden váš kolega, profesor na princetonské universitě v Americe, Polák, prohlásil: Znám své Polsko. Jsou jen dvě možnosti – buď Sověti zasáhnou a pak budou mít proti sobě třicet pět milionů lidí, které budou muset živit, protože Poláci nebudou pracovat a povedou proti nim dlouholetou partyzánskou válku, nebo nezasáhnou, a pak v Polsku vznikne sociálně demokratický, pluralitní systém, který svými ideovými dopady postupně rozloží socialistické zřízení ve všech ostatních zemích východní Evropy.

– Geniální! – profesor Holý musel vstát a začít přecházet po hale. Vyšel dokonce i na terasu, aby se nadechl čerstvého vzduchu, jak byl vzrušen.

(Jiří Procházka, Lišky mění srst, 1. vyd. 1983, 2. vyd. 1988)

Citace z povídky Lišky mění srst, jejímž autorem je spisovatel a scenárista Jiří Procházka (1925–1993), který „proslul“ především jako spoluautor politicky tendenčního – a většinou i zcela historicky ulhaného – seriálu 30 případů majora Zemana, je pozoruhodným dokladem, že i v myslích komunistickému režimu oddaných publicistů existovalo jasné vědomí o nepevnosti východoevropských politických systémů, které se z různých příčin mohly vlastně kdykoliv rozpadnout, jak to ostatně ukázaly maďarské události 1956, Pražské jaro 1968 či stávkové hnutí v Polsku 1980–1981.

Jiří Procházka – celkem otevřeně i jasnozřivě zároveň – v tomto svém textu predikoval, že oním spouštěčem nežádoucích změn ve východoevropských zemích bude právě vývoj v Polsku, což se ale v kruzích západních novinářů, politologů i politiků v podstatě vždy čekalo, nicméně publikování hypotéz o možném rozpadu komunistického bloku v oficiálně vydané publikaci bylo v té době v Československu přece jen dosti neobvyklé.

Následující události „roku zázraků“ 1989 nakonec tyto úvahy z Procházkovy povídky – vtělené ovšem do fiktivních rozhovorů protisocialistických živlů – nakonec potvrdily. Tato citace je ale rovněž zajímavá tím, že v rozhovoru literárních kontrarevolucionářů zmíněný „pluralitní sociálně demokratický systém“ byl v dobovém komunistickém pojetí vnímán patrně jako krajní vrchol možného úspěchu antikomunistických snah, ovšem budoucí vývoj v bývalých komunistických zemích po roce 1989 šel v tomto směru ještě mnohem dále, neboť politický vliv sociálně demokratických stran v postkomunistických státech byl nakonec spíše vždy omezený a nikdy ne trvalý.

Na cestě ke „kulatému stolu“

Rok 1988 byl výrazným předělem ve vývoji Polské lidové republiky. Viditelné uvolňování politických poměrů v Sovětském svazu v období Gorbačovovy přestavby ve druhé polovině osmdesátých let se postupně (i když v různé míře) projevovalo ve většině evropských socialistických zemí, především pak v Polsku, kde tradice politického vzdoru či odporu byla nejsilnější.

Během dubna 1988 vypukly v některých polských městech stávky ekonomického charakteru, které ještě slábnoucí komunistický režim stačil za pomoci policejních sil potlačit. Tyto stávky byly ale prvním masovějším vyjádřením nespokojenosti části polského dělnictva, a to od potlačení protestů po vyhlášení výjimečného stavu (13. 12. 1981) v letech 1981–1982. O poznání silněji na polské komunistické vedení, v jehož čele stáli první tajemník ÚV PSDS generál Jaruzelski, předseda vlády Rakowski a vlivný ministr vnitra generál Kiszczak, zapůsobila až další vlna stávek ze srpna 1988, kdy dosud pronásledované i vysmívané opozici nabídlo politický dialog.

V průběhu podzimu 1988 vliv Solidarity (a jejího předsedy Lecha Wałęsy) doma i v zahraničí postupně sílil, a proto se během několika měsíců – přes odpor některých „skalních“ komunistů – stala pro polský režim uznávaným partnerem. Představitelé polské politické opozice začali být zváni i do oficiálních sdělovacích prostředků, včetně televize, což v jiných socialistických státech – s výjimkou Maďarska – bylo tehdy zcela nemyslitelné.

Kulatý stůl

V únoru 1989 tak byla ve Varšavě zahájena jednání PSDS a vlády s představiteli stále ještě oficiálně nepovolené Solidarity. Jednání se zúčastnili v rámci vládní delegace také zástupci Sjednocené lidové strany, zastupující rolníky, a Demokratické strany, která byla vnímána jako strana řemeslníků a drobných obchodníků. Přítomni byli i představitelé katolické církve. Vládní a stranickou delegaci na jednáních zastupoval ministr vnitra Czeslaw Kiszczak a opozici vedl předseda Solidarity Lech Wałęsa.

Ze strany moci představoval „kulatý stůl“ historický ústupek, který byl ale především vynucen velmi špatnou hospodářskou situací – například inflace v roce 1989 dosáhla neuvěřitelných 640 procent. Polská komunistická strana nepochybně chtěla opozici učinit za očekávané další ekonomické reformy spoluzodpovědnou, respektive prostřednictvím omezené participace Solidarity na výkonu vládní moci získat pro upadající polské hospodářství západní půjčky a investice.

Hlavním cílem polské opozice bylo dosáhnout uznání nezávislých odborů, které byly od vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 pronásledovány, byť na přelomu let 1988/1989 Solidarita již fakticky působila legálně, ale bez právních záruk. Dalším cílem opozice bylo získat maximální možnou míru občanských svobod – například v oblasti svobody slova a shromažďování.

Náročná rokování v jednotlivých komisích a výborech, kterých se účastnilo několik set lidí, trvala dva měsíce – od 6. února do 5. dubna 1989. Tématem byly především politické reformy, které prosazovala opozice a vládnoucím režim je přijímal pouze se sebezapřením.

Mezi hlavní výsledky „kulatého stolu“ patřily okamžitá právní legalizace odborového svazu Solidarita a dohoda o změnách v polské ústavě, neboť byla ustavena funkce prezidenta, která nahradila dosavadní kolektivní hlavu země – Státní radu, a zřízena dosud neexistující horní komora Národního shromáždění – senát.

Podle uzavřených dohod měla být volba všech 100 členů senátu zcela svobodná, kdežto v dolní parlamentní komoře, 460členném sejmu, se opozice mohla ucházet jen o 35 procent mandátů – tedy o 161 míst. Zbývající počet míst v sejmu měl připadnout zástupcům dosavadní vládní koalice s komunistickou dominancí – členům PSDS, Sjednocené lidové strany a Demokratické strany i některým menším sdružením.

Hodnocení výsledků jednání u kulatého stolu je dosud v Polsku záležitostí velmi citlivou. Někteří politici a novináři pravicové konzervativní orientace se stále domnívají, že tyto dohody byly nemorálním kompromisem Solidarity vůči polským komunistům. S odstupem tří dekád je ale možné konstatovat, že patrně nebylo jiné možnosti, jak vytvořit v Polsku demokratický politický systém, než postupnými kroky rozložit ten totalitní, který sice neměl podporu polské veřejnosti, ale polské armády a policie ano.

Volby a jejich důsledky

Dne 4. června 1989 došlo v Polsku k rozhodujícímu měření sil mezi komunistickou vládní koalicí v čele s PSDS a bývalými kontrarevolucionáři, jak odboráře ze Solidarity ještě donedávna označoval oficiální tisk.

Již první kolo voleb znamenalo pro polské komunisty naprostou katastrofu a pro Solidaritu triumf, s nímž rozhodně nepočítala. V sejmu získala Solidarita neuvěřitelných 160 křesel – bez jednoho mandátu maximum, kterého mohla dosáhnout. Podobně vypadala i situace v senátu, kde uspělo 92 opozičních kandidátů. Druhé kolo voleb se konalo o čtrnáct dní později.

V dolní komoře opoziční kandidáti ze Solidarity nakonec vyčerpali pětatřicetiprocentní kvótu, na kterou měli nárok (tedy 161 mandátů) a ve stočlenném senátu jich celkem zasedlo 99. Zbývající jedno místo v horní komoře polského parlamentu ale nezískal komunistický kandidát, nýbrž nezávisle kandidující podnikatel Henryk Stoklasa.

Polské (polo)svobodné volby z června 1989 – i přes relativně malou účast 62 % voličů v prvním a 25 % v druhém kole – zcela změnily politickou situaci v zemi, neboť Solidarita se po nich nacházela v situaci, kdy již nebyla „jen“ významnou opoziční silou, ale především důležitým politickým a vlastně již i mocenským faktorem, neboť mohla – na základě celkového rozložení mandátů v sejmu – společně se Sjednocenou lidovou stranou (76 mandátů) a Demokratickou stranou (27 mandátů) sestavit vládu i bez komunistů (173 mandátů). Tuto možnost na počátku srpna 1989 ostatně navrhoval i sám Lech Wałęsa. Ale tak daleko události v té době v Polsku – s ohledem na Sovětský svaz a členství země ve Varšavské smlouvě – ještě nepokročily.

Váš prezident, náš premiér

Dne 3. 7. list Solidarity Gazeta Wyborza, který začal vycházet již na jaře 1989 jako důsledek dohod u „kulatého stolu“, přinesl na titulní straně dnes již legendární článek svého šéfredaktora Adama Michnika Váš prezident, náš premiér, který představoval realistické hodnocení situace a jehož základní teze se o šest týdnů později naplnily. Michnik tehdy napsal:

V nejbližší době dojde ke změně politického systému v Polsku. Dosud největší emoce vzbuzovala osoba kandidáta na úřad prezidenta. Je ale špatné, že v takovéto situaci získává převahu minulost a rétorika. Pokusme se na situaci pohlédnout v klidu a odpovědět na otázku: Jaký politický systém potřebuje Polsko na nejbližší měsíce a léta? Potřebujeme nový systém, takový, který budou akceptovat všechny hlavní politické síly. Nový, ale garantující kontinuitu.

Naše ekonomická situace je katastrofální. Zemi hrozí občanské nepokoje a vzpoury. Drtivé vítězství „Solidarity“ ve volbách dokazuje, že Poláci hlasují pro zásadní změny. Stejný smysl mají opakující se hlasy na téma možné kandidatury Lecha Wałęsy do funkce prezidenta.

A co na to předseda „Solidarity“? Hovoří o současné mezinárodní a vnitřní situaci. Hovoří o sousedech na východě, západě a jihu Polska; hovoří o příslušnících represivního aparátu moci (MSW, MON) v Polsku. Zamysleme se nad těmito podmínkami.

V naší části světa se odehrává ostrý konflikt protivníků totalitárního komunismu s jeho zastánci. Pro dnešek je signifikantní, že v SSSR probíhá proces destalinizace. Změny, ke kterým tam dochází, výsledek tlaku protitotalitárních sil, nás přivádí ke sdělení, že společným cílem polského národa i národů SSSR je porazit stalinské dědictví a zavést demokratický systém. V SSSR v ekonomické oblasti nadále hledají tržní mechanismus a způsob dekolektivizace zemědělství. K životu se probouzejí národní kultury a lidské touhy po svobodě a důstojnosti.

Mají polské snahy obdobný obsah? Copak tu nejde o stejný prostor našich společných zájmů? Přeměny v Polsku nejsou v rozporu s ruskými národními zájmy – ale ani se zájmy žádného jiného národa patřícího do Sovětského svazu, protože míří proti totalitárnímu systému stalinského komunismu. Hlasy, které v Polsku rozšiřují protiruské fobie – tak pečlivě zaznamenávané pozorovateli –, jsou výsledkem dezorientace, nebo jednoduše provokací organizovanou odpůrci změn.

Jinak je tomu však v NDR a Československu. Tam jsou sovětské noviny konfiskovány a reformátorské snahy potlačovány.

Jak se na Polsko dívá Moskva? Jako na obří a významnou laboratoř, kde se odehrává proces přechodu od totalitárního systému k parlamentní demokracii. Naše prohra nebo úspěch buď posílí, nebo oslabí tendence k návratu stalinismu v Moskvě.

Jak může demokratický proces porazit stalinskou nomenklaturu bez revoluce a násilí? Tvrdím, že jedině prostřednictvím spojení demokratické opozice s reformním křídlem vládnoucího tábora. Polsko stojí tváří v tvář takové možnosti. Uvědomme si: není jednoduché uniknout z totalitárního komunismu. Dosud se to ještě nikomu nepodařilo. Proto se musíme chopit tohoto bezprecedentního díla.

Polsko nyní potřebuje silný a důvěryhodný státní systém. Nedostatečné budou jakékoliv kosmetické změny: nahrazení jednoho jiným z kandidátů na prezidenta nebo premiéra. Proto tvrdím: rozebírání osobních zásluh generálů Jaruzelského a Kiszczaka je špatná cesta. Na oba dva jsem po mnoho let veřejně útočil, o obou dvou bych dnes mohl říci mnoho pozitivních slov. Jenomže problém netkví v lidech, nýbrž v mechanismu.

Takovému systému odpovídá dohoda, podle které bude kandidát na prezidenta vybraný z Polské sjednocené dělnické strany, a premiérské křeslo spolu s úkolem vytvořit vládu připadnou kandidátovi „Solidarity“.

Takový prezident bude garantovat kontinuitu moci, mezinárodních smluv i vojenských dohod. Taková vláda bude mít mandát drtivé většiny Poláků a zaručí provedení důsledných změn ekonomického i politického systému. Pouze takovéto rozdělení moci umožní uvést v život postulát „velké koalice“ a má naději získat nezbytnou pomoc při ekonomické transformaci země. Takový systém bude důvěryhodný pro Polsko i pro svět.

O dva týdny později (19. 7. 1989) byl nejvýznamnější představitel dosavadního režimu generál Wojciech Jaruzelski, který nesl hlavní odpovědnost za vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981, ale jenž jako první ve východním bloku zavelel k ústupu a nakonec i k pokojnému předání moci, v hlasování obou komor parlamentu skutečně zvolen prezidentem, byť rozdílem jediného hlasu.

Po neúspěšném pokusu komunistického ministra vnitra Czeslawa Kiszczaka na počátku srpna 1989 o sestavení vlády se nepodařilo na post premiéra prosadit ani předsedu Sjednocené lidové strany Romana Malinowského, a proto 24. 8. 1989 na návrh prezidenta Jaruzelského schválil sejm novým premiérem představitele Solidarity Tadeusze Mazowieckého, a to velmi výraznou většinou 378 hlasů.

Katolický intelektuál Mazowiecki, který byl v době výjimečného stavu internován, se tak stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě po roce 1948. Mazowieckého vláda byla koaličním kabinetem za účasti všech tehdejších relevantních politických sil – Solidarity, PSDS, Sjednocené lidové strany a Demokratické strany. Tato polská vláda získala jako celek důvěru sejmu 12. září, kdy pro ni hlasovalo 402 poslanců.

Jedenáct z dvaadvaceti stranických ministrů pocházelo z řad Solidarity, třiadvacátý člen vlády, ministr zahraničí Krzysztof Skubiszewski, formálně vystupující jako nezávislý, byl ale také členem Solidarity. Čtyři ministerstva připadla lidovcům a tři Demokratické straně.

Polská sjednocená dělnická strana si podržela čtyři křesla. Ovládala především „silové“ rezorty obrany (gen. Florian Siwicki) a vnitra (gen. Czesław Kiszczak), dále pak ministerstva dopravy a zahraniční hospodářské spolupráce. Komunisté měli stále kontrolu nad armádou, policií i tajnými službami. Vliv komunistických ministrů však postupně klesal a z Mazowieckého vlády v červenci 1990 komunističtí ministři, včetně Siwického a Kiszczaka, odešli. Pouze ministr pro zahraniční spolupráci Marcin Šwięcicki zůstal v této vládě až do ledna 1991, kdy byla jmenována další polská vláda. PSDS mezitím zanikla a na jejích troskách v lednu 1990 vznikly dvě levicové formace sociálně demokratické orientace.

Přechod od komunistického totalitarismu k parlamentní demokracii byl symbolicky završen pozdější rezignací Wojciecha Jaruzelského, jehož postavení bylo vnitropoliticky již neudržitelné, a následným zvolením Lecha Wałęsy prezidentem Polské republiky v přímých volbách v prosinci 1990. Zcela svobodné volby se však v Polsku uskutečnily až v říjnu 1991.

Historické ohlédnutí

Události polského léta 1989 – bez ohledu na všechny politické problémy a ekonomické těžkosti spojené s liberalizací ekonomiky, jež přišly později – představují zcela jedinečný přelom v novodobé historii polského národa, neboť nenásilným způsobem došlo k předání moci mezi komunistickou stranou a demokratickou opozicí. Události druhého polského Srpna se rovněž staly inspirací pro dosud nesvobodné národy východní Evropy, kde ve velmi krátké době došlo rovněž k nenásilným změnám – s tragickou výjimkou Rumunska. Poláci tak před třiceti lety dokázali sobě, Evropě i světu, že v politice i zdánlivě nemožné je vlastně možné – nikoliv však bez úsilí a obětí. Nepochybně i pod vlivem polských událostí proto v říjnu 1989 vyšli do ulic obyvatelé NDR a o měsíc později také Češi a Slováci.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Polsko před třiceti lety

Motto:

Na cestě ke „kulatému stolu“

Kulatý stůl

Volby a jejich důsledky

Váš prezident, náš premiér

Historické ohlédnutí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu