Václav Jamek

Poptávka nepoptávka aneb Salieriho talíř sladkostí

Jestlipak někdy pomyslíte na to, že už přinejmenším pětadvacet let nikdo nepřipomíná tzv. zákon nabídky a poptávky, kterým nás naši tržní věrozvěsti krmili v prvních letech po převratu? Mělo to být tak, že rostoucí poptávka zvyšuje ceny, protože obchodníci vědí, že své zboží prodají i tak; kdežto poptávka klesající vede prý ke snižování cen, aby se zájem o zboží zase povzbudil a ceny se pak mohly opět zvýšit.

Dnes už jsme pochopili, že ekonomové lžou, jako když tiskne, a ceny se zvyšují, ať poptávka roste, klesá nebo stagnuje. Když je poptávka vysoká, ceny rostou, protože obchodníci chtějí vydělat, což „je legitimní“. Když je poptávka malá, ceny rostou, protože obchodníci ne-chtějí prodělat, což „je také legitimní“. Když nízká poptávka v důsledku zvýšených cen dál klesá, ceny se zvýší ještě víc, a když v důsledku toho zboží nekupuje nikdo, výroba se zruší. Když ekonomové zjistí, že námezdním pracovníkům rostou mzdy, ceny se začnou zvyšovat poptávka ne-poptávka, a to vždy víc než ty mzdy. To, čím by snad chudině nedopatřením přilepšil, vyrovnává kapitalismus inflací. Obyvatelstvu se vykládá, že inflace je potřebná. Obyvatelstvo dost dobře nechápe, proč by měla. Zvlášť nechápaví jsou důchodci, blahodárnost inflace jim do hlavy nevpravíte, následkem čehož jim hlasatelé inflace nemohou přijít na jméno kvůli tomu, jak volí. Biti jsou také někteří umělci (např. literáti), ale ti se pro blaho oligarchů rádi obětují a ve volbách je na ně spoleh.

Náš hlavní miliardář a trhobaron Kellner, dobrý přítel našeho Levicového Prezidenta Zemana, se včera nicméně vyjádřil, že nerovnosti je podle jeho názoru u nás a v celé Evropě pořád málo. Co by sakra ještě chtěl?! Vedle toho je Babiš vskutku komunista.

Takže by mě zajímalo, na co čekáme. Až nastoupí Kellner místo Babiše?

Mimochodem, to, že je dnes obvyklé brát něco kolem 25 000 Kč místo nějakých 3000 (Kčs) jako na konci komunistického režimu, není důsledek lidumilnosti nového systému a jeho péče o všeobecný blahobyt, ale právě toho, že příjmy musí pořád dýchavičně dohánět inflaci, neboli přizpůsobují se, pomalu a nerady, vytrvalému znehodnocování měny, nejspíš jen proto, že s růstem by to asi vypadalo dost špatně, kdyby se konzumovalo stále míň, a miliardáři to při nejlepší vůli všechno neutáhnou. Letos je tomu nejspíš poprvé jinak – totiž že mzdy začaly stoupat dřív než ceny; ale ty se v posledních týdnech nenechávají zahanbit. Trysk od 3000 k 30 000 během 30 let je tedy víceméně falešné znamení.

V jedné přátelské debatě jsem byl napomenut, že při klesající poptávce ceny někdy přece jen klesají, takže poptávka prý funguje. To je možná pravda, ovšem nízká cena nemá dlouhé trvání: jde v zásadě o doprodání zásob, zvlášť těch, které by mohly „podlehnout zkáze“, jak se pěkně česky říká; nebo když je cena za sklad nebo za kolování náklaďáků po silnicích méně výhodná než výprodej. Další várka stejného produktu už je dražší. Naposledy jsem to zažil s ovocem zvaným kaki-churma: jeden týden v akci při základní ceně řekněme 12 Kč za kus, další týden opět v akci, a to za 12 Kč, zázračně přeměněných v cenu akční. Tady už Kaufland lidskou schopnost zapomínat poněkud přecenil.

Tak či onak: i když je zřejmé, že podnikatelé pořád vedou poptávku v patrnosti a nabídku to ovlivňuje, jako nástroj ideologické a politické propagandy se tzv. zákon nabídky a poptávky vyžil a zprofanoval, protože jeho mechanismus je ve skutečnosti zapeklitější a poťouchlejší, než se lidem tvrdilo.

Mezi zvyšováním cen u zboží, po němž poptávka klesá, a jeho zmizením najdeme navíc ještě jedno stadium, a to je zmenšování výrobku. Cena se tolik nezvyšuje, zato zboží se scvrkává. Ten postup používali už komunisté, v jejichž zájmu bylo zvyšování cen maskovat z příčin ideolo-gických, ale naši kapitalisté to rádi převzali. V současné době postihuje tento proces např. slavné olomoucké syrečky: v obchodech vidíme jejich stále titěrnější balení za ceny skoro nepříčetné, jak se ve dvou až třech téměř nepostřehnutelných exemplářích za obecného nezájmu krčí v regále. V tomto případě je to nepochopitelné, protože po oblíbeném sýru by jistě byla poptávka dobrá a stabilní, při nižší ceně by ještě vzrostla a spolu s ní i odbyt; výrobce by tudíž netratil, a mohl by dokonce expandovat. V tomto případě tedy ničí potenciálně dobrou poptávku sám výrobce. Restrikce je v kapitalismu cesta k zániku, a právě tam mají podle všeho olomoucké syrečky namířeno. (Prý už ani tak dobře nechutnají.) Záleží ovšem na tom, kdo tuto výrobu vlastní, a zda ji vlastně nechce zrušit. Německé syrečky, co do chuti méně výrazné, ale dobré, se u nás dnes prodávají za srovnatelnou cenu, ovšem v balení dvojnásobném.

Kapitalismus zná totiž ještě další fígle: například ceny dumpingové, jejichž cílem je právě zlikvidovat domácí výrobu a nahradit ji drahými dovozy. Někdo si možná pamatuje kolem roku 1990 na krásná a tuze levná jablka, která zůstala levná, dokud se jejich dodavatelům nepodařilo zlikvidovat domácí produkci jablek, a pak je začali prodávat za horentní ceny, jimž jsme rychle přivykli.

Některé druhy výrobků byly zlikvidovány i bez cenového dumpingu prostě tím, že cizí společnosti převzaly domácí infrastrukturu a původní produkci nahradily svými standardními modely. Někde to mohlo prospět, ale jinde to bylo ke škodě.

Druhý případ se týká pečiva netrvanlivého i trvanlivého, které bylo u nás často lepší než na Západě: to nejlepší původní bylo zlikvidováno nejdřív. Nevím, kdo si ještě pamatuje na tzv. jemné záviny nebo na vynikající makovce. Prodávaly se v kovových vaničkách, záviny makové, povidlové, tvarohové a makotvarohové, makovce kulaté s cukrovou polevou nebo obdélníkové bez ní, stály 6 korun 40 (makovce 6 rovných) a poptávka po nich byla vysoká. Přesto je nový systém zlikvidoval téměř okamžitě, stejně jako nejlepší druhy sušenek. Ty, které milostivě ponechal, vždy nějak pokazil. Kdopak by si pamatoval, že např. esíčka byla původně mramorovaná, větší a ne tak tvrdá? Kdo si pamatuje původní rozměr tatranek nebo čokoládových tyčinek? (U těch tyčinek šla do háje také kvalita tzv. čokolády, takže podobně jako párky, zhotovené z růžového škrobu, nejsou k jídlu.)

Proti novým pořádkům však skoro nikdo neprotestoval, protože také nikdo nesliboval, že budou poctivé a spravedlivé.

Až se někdy zase budete dívat na Formanův film Amadeus, doporučuji všimnout si z tohoto zorného úhlu scény, kdy jde Mozartova choť za Mozarta orodovat k Salierimu. Salieri jako správný italský mlsoun žije mezi talíři plnými sladkostí, a kromě jakýchsi marcipánových „Venušiných pahorků“, které skladatel ve shodě s českou představou o Italech Konstanzi poněkud oplzle nabízí, si lze povšimnout jednoho talíře se sušenkami. Jsou vyrobeny ze dvou těst, na vykrajovaném kolečku leží věneček z těsta vytlačovaného, a uprostřed vidíme terčík červené zavařeniny. Tyhle průmyslově vyráběné sušenky koupil Miloš Forman v libovolné pražské samoobsluze, a je to jakési spiklenecké mrknutí určené „jeho Pražanům“. Dobře je znám, často jsem si je kupoval. Také ty nástup kapitalismu okamžitě zrušil, stejně jako tři další druhy, které šly v pořadí chuti a kvality hned za nimi.

V podobném duchu by se dalo mluvit o poště, která je jakožto veřejná služba našim vládukonajícím pravicovým i levicovým soukromníkům dávno trnem v oku, takže dělají, co mohou, aby ji zničili. Nebo o cenově dostupných, a tudíž také dobře prodejných knihách (jak je možné, že za komunistů vycházely obvykle vázané v plátně?). Tím nijak nepopírám to, co je zase lepší (např. sortiment jogurtů nebo kávy) a někdy snad i levnější – protože bezvýhradní obhájci kapitalismu se v tom smyslu nepochybně hned ozvou. Dnes mluvím jen o jedné stěžejní lži, o pečivu, kaki-churmě a olomouckých syrečkách.

Ještě malou osobní poznámku: tento fejeton, který po dlouhé době zase zabrousil do ekonomiky, je osmdesátý, který jsem pro Listy napsal.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Poptávka nepoptávka aneb Salieriho talíř sladkostí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu