Ondřej Slačálek

Levice i do špatného počasí?

Není to zase tak dávno, kdy jeden ze způsobů, jakým Češi argumentovali pro svou domnělou nadřazenost nad jinými středoevropskými zeměmi, bylo až učebnicové politiku strukturující pravo-levé štěpení. Zatímco v Polsku a Maďarsku se postkomunistická levice odporoučela pod tlakem korupčních skandálů a diskreditace své technokraticko-neoliberální politiky, v Česku (a v jiné podobě i na Slovensku) dokázala levice čelit agresivnímu populismu Klause a Kalouska neméně agresivním populismem Zemana a Paroubka (na Slovensku Fica). V důsledku toho jsme měli „standardní“ pravolevou politiku, jakkoli s místními specifiky. V Polsku a Maďarsku se oproti tomu jako hlavní politické štěpení prosadila osa mezi proevropskými liberály a národními konzervativci: první zúčastnění přitom museli vést (a prohrávat) defenzivní boje za tak základní věci jako právní stát nebo akademické svobody.

Tři vrstvy dnešního štěpení

V posledních letech se ale ukázalo, že Polsko a Maďarsko nebyly vývojovým slepým střevem, ale avantgardou. Štěpení, které se stalo obsahem tamní politiky, se postupně rozšířilo do řady dalších zemí. Spíše než o jedno jasné štěpení se jedná o mix z velké části se překrývajících otázek, z nichž bychom měli podtrhnout tři klíčové:

První můžeme shrnout jako spor o kvalitu demokracie, nebo také jako střet mezi liberální demokracií a populistickou výzvou.

Druhou můžeme shrnout jako rozpor mezi lokálním (a většinou národním) a globálním (či častěji západním a evropským).

Třetí pak můžeme vnímat jako střet mezi liberálními a konzervativními hodnotami a životními postoji.

Ani jeden z těchto konfliktů není banální. V tom prvním se obě strany zaklínají demokracií. Jedni ji brání před populisty, druzí před liberálními a technokratickými elitami, jedni ji spojují s kvalitou liberálně demokratických institucí, druzí se situací, kdy lid konečně jednoznačně promluví (v referendu, případně skrze populistického vůdce). Výsledkem je závod ke dnu, v němž obě strany demokracii popírají a její standardy snižují. Liberální demokraté tak činí svou špatně skrývanou demofobií (dobře popsanou Pavlem Baršou), strachem ze stereotypizovaného obrazu lidu a snahou vyřadit v důsledku tohoto přístupu lid z rozhodování a vědomě či bezděčně rozehrát všechny strategie depolitizace popsané jasnozřivě Carlem Schmittem v Epoše neutralizací a depolitizací (Praha, Brno 2007), tedy redukcí politična na ekonomiku, právo či morální vydírání. Populisté pak zase svou redukcí demokracie na manipulativně orchestrované referendum, tedy de facto na hlasování bez kvalitní rozpravy.

Tváří v tvář demofobním a depolitizačním sklonům liberálů získávají populisté snadno pozici obránců demokracie. Populismus lze totiž snadno prezentovat (do jisté míry právem) jako demokracii bez liberálních omezení. Záleží přitom zdánlivě jen na tom, o jaký populismus jde, zda levicový, pravicový nebo středově technokratický, zda jsou rušena omezení plynoucí z dogmatického respektu k vlastnickým právům a „náladám trhů“, omezení plynoucí z respektu k právům menšin či omezení plynoucí z dělby moci. Ve skutečnosti jsme viděli, že populistický politický styl má svou dynamiku. I mnohé levicové populisty vede k autoritářským tendencím. A naopak – nacionalističtí populisté v Polsku prolomili (ve jménu podpory rodin) tabu spojené s masivním přerozdělováním a mohou část své legitimity čerpat z legitimizačních zdrojů, které jsme tradičně zvyklí spojovat s levicí.

Úroveň týkající se mezinárodnosti funguje rovněž víceznačně. V řadě případů přicházejí ze vzdáleného zahraničního centra osvícené normy směřující k překonání genderové či rasové diskriminace. Přicházejí ovšem z nadřazené pozice a často se slepotou nejen k místním předsudkům, ale i podmínkám a lokálním mocenským asymetriím, s implicitní arogancí osvícenského vychovatele, která je implicitně přítomna v daných normách a snadno jí dají explicitní tvář jejich místní aplikátoři či roztleskávači.

Zároveň je mezinárodní sféra sférou ekonomické konkurence, „globalizace“ ve smyslu totální konkurence, volného trhu, v němž většina snadno nalezne ne jednoho, ale tisíce protějšků, kteří stejnou práci udělají levněji, rychleji a za méně peněz (pokud rovnou nepůjde o roboty). To je moment, který dává pokud ne legitimitu, pak přinejmenším přesvědčivost a pochopitelnost nativismu: nemělo by existovat alespoň jedno místo na světě, kde by bylo možné této konkurenci nečelit? Není v zájmu daného místa chránit místní standardy před globálním závodem ke dnu? To je samozřejmě rovněž moment, který dává přesvědčivost Evropské unii; ta na rozdíl od většiny národních států může přinejmenším věrohodně slíbit, že v globální konkurenci určité standardy uhájí. Dělá to ale skutečně? Často se zdá, a nejen v extrémním případu Řecka, že působí spíše jako hlas oné globální konkurence než jako ochrana před jejími dehumanizujícími důsledky.

Třetí konflikt je zdánlivě nejjednodušší, protože zdánlivě máme pojmy, ismy, pro jeho pojmenování. Jenže ani současný liberalismus, ani nový konzervativismus se tolik neprotínají s tím, co si pod těmito ideologiemi představíme.

Pokud jde o liberalismus, můžeme asi dát za pravdu některým jeho kritikům (včetně tak pochybných, jako ruský krajně pravicový teoretický troll Aleksandr Dugin), že jej proměnila pozice hegemonické ideologie bez alternativ a také diskreditace jeho osvícenských předpokladů. Reálný liberalismus už není jednou ze soupeřících ideologií, ale faktickým stavem věcí sedimentovaným hluboko do norem, institucí i lidského chování. Často přitom produkuje antropologické zhnusení ze sebe sama – vzpomeňme přitom na Fukuyamovo varování, že právě konzervativní revolta ze sebe zhnusených „posledních lidí“ může být to, co ukončí jím předjímaný triumf liberalismu v „konci dějin“. Zároveň diskreditace osvícenského rozumu podkopala jeden z klíčových předpokladů liberalismu – nesledují-li již liberální jedinci cíle v konečném důsledku garantované rozumem, nevíme, co vlastně můžeme od jejich svobody a demokratické moci čekat. Víme jen, že liberalismus o to usilovněji (někdy až obsesivně) hledá garanci jinde: v právech, zárukách, zvláštním statusu pro menšiny, pravidlech (včetně jazykových).

Nový konzervativismus se jen částečně protíná s tradiční konzervativní ideologií (nechme stranou onu poněkud teologickou otázku, zda něco takového můžeme vůbec formulovat). Vyjevuje se především jako agresivní prosazování toho, co je vnímáno či politicky rekonstruováno jako „normální“. Mluvil-li Václav Bělohradský v návaznosti na rétoriku Zygmunta Baumana o „tekutém hněvu“, mohli bychom snad mluvit o tekutém nebo těkavém konzervativismu: veden neurčitým mýtem „normálního světa“, který si „všichni ještě pamatujeme“, těká od tématu k tématu a je skandalizován novými a novými popřeními jakési (často ve skutečnosti nové nebo až v momentu popření se objevivší) normy. Z jistého hlediska jej můžeme popsat jako obsesivní reakci na proměnu liberalismu, z jistého hlediska je dokonce svéráznou parodií charakteristik, které sám liberalismu přisuzuje. Je citlivý na domnělé či skutečné urážky, snaží se tabuizovat a vymáhat normy. Je úzkostný a agresivní, trpí permanentním perzekučním bludem, který může aktivovat leccos, třeba objevení se slova gender v nějakém dokumentu.

Vytěsnění a návrat?

Popsaný kontext jako by levici vytěsnil. Dokonce i tak pronikavý pozorovatel jako George Soros si dnes dokáže postěžovat (v alarmistickém článku před eurovolbami), že jsou evropské politické systémy stále ještě strukturovány podle takových neaktuálních štěpení, jako je rozpor mezi kapitálem a prací, když přece skutečným rozdělením je spor mezi proevropskými a protievropskými silami. Jako kdyby v tomto rozporu nehrálo napětí mezi kapitálem a prací klíčovou roli.

Soros má a nemá pravdu. Role rozporu mezi kapitálem a prací je totiž zprostředkovaná, propletená a obsažená v těchto zprostředkujících štěpeních. Pokud jej nedokáže levice uchopit v rámci nich a skrze promyšlené politické odpovědi na ně, ztratí i smysluplnou odpověď na spor mezi kapitálem a prací. Skončí buď jako xenofobní obránce místní pracovní síly proti silám blíže neurčené „globalizace“ a proti imigrantům, nebo jako obránce liberálních norem a potažmo globálního kapitálu proti ignorantským masám. To, jak polská konzervativní pravice dokáže plnit některé funkce levice a redistribuovat, může být ukázkou toho, jak se levice může v takto narýsovaném terénu snadno ztratit.

Bývalí voliči francouzské komunistické strany volící Le Penovou jsou dalším příkladem. Přední český levicový sociolog píšící jako sociálnědemokratický europoslanec pochvalnou předmluvu ke knize bývalého kandidáta na předsedu Svobodných je dalším dokladem. – Ano, je to roztomilá kniha Petra Hampla Prolomení hradeb (Olomouc 2018), v níž se hlásá nevyhnutelnost občanské války s islámem v Evropě s tím, že „naše“ strana vyhraje, pokud bude brutálnější.

Bývalý sociálnědemokratický ministr (a ještě předtím aktivista Levé alternativy) zvolený za krajně pravicovou stranu do Evropského parlamentu je prozatímní vrchol. Tyto situace nemá smysl vnímat jako ojedinělé excesy nebo snad osobní selhání. Jsou příznakem situace, kdy levice není schopna situovat vlastní agendu ve vztahu ke klíčovým společenským štěpením.

Pochopitelně, levice může – a do jisté míry právem – říct, že tato štěpení, která produkují klíčové konflikty současných společností, jsou jen odvedením od toho skutečně podstatného, od vlastní role levice. Do jisté míry bude mít pravdu: před levicí jsou skutečně podstatnější úkoly. Jenže ty nemůže využít k tomu, aby unikla před svou přítomností.

Levici bylo často vlastní rozumět si skrze „otázky“, případně (leninsky řečeno) „úkoly“. Jak připomíná americká historička Holly Caseová ve své knize Age of Questions (Princeton 2018), formát „otázka X“ (ženská, židovská, polská, východní, sociální… otázka) je vším jiným než otázkou: obsahuje v sobě odpověď. Slovo úkol je tedy zároveň výstižnější, upřímnější a drtivější: naznačuje, že historická epocha před nás klade jaksi objektivně nějakou misi k naplnění.

Jenže my už dnes nevěříme vědeckému pojetí politiky, v němž bylo toto vnímání zakotveno. Víme, že se před námi otevírají historické výzvy, pokud je ale nedokážeme propojit s percepcí zcela aktuálních, zdánlivě druhořadých problémů, stvoříme nestvůry.

Není nic snazšího než schematicky pojmenovat klíčové výzvy, které stojí před levicí, to, co by leninská tradice označila za její úkoly. Jde

– za prvé o úkol formulovat přesvědčivou alternativu vůči kapitalismu nebo jeho podstatnou revizi. I po nedávné spektakulární krizi kapitalismu (kdo mimochodem vzpomene na celou vlnu krizí druhé poloviny devadesátých let, od Mexika, přes jihovýchodní Asii až po Argentinu, paralelní pro vznik alterglobalizačního hnutí?) se stále zdá, že neexistují alternativy, respektive že všechny je možné formulovat buď v technokratičtějším přitáhnutí otěží (především těm slabším článkům v řetězci), anebo posílením hranic a národního rozhraničení v kapitalismu;

– za druhé o úkol konfrontovat nerovnosti a jejich dlouhodobé důsledky, hledat mosty znovu propojující neustále se v národních měřítcích i globálně rozestupující společnosti;

– za třetí pak o úkol reagovat na hrozbu ekologické katastrofy, a to prosazením spravedlivé levicové alternativy.

V kontextu prognóz globálního oteplování či diskreditace kapitalismu je jistě neskutečně frustrující, že musíme jako otázku číslo jedna řešit Trumpa a jemu podobné a štěpení, která připomněli. Nicméně ze své situace nevyskočíme, politiku nemůžeme pochopit „vědecky“, ale spíš „existencialisticky“, jako svobodu danou rozpoznáním vlastní situace, ne snahu si ji odmyslet.

Handicapy levice

Teoreticky by se otázka mohla zdát snadná, a vlastně i historicky vyzkoušená: propojení obrany demokracie s obranou sociálních práv, s právy menšin pevně vsazenými do demokratického projektu, který bude mít jak lokální, tak mezinárodní dimenzi. Takový přístup historicky osvědčila jak radikální, tak umírněná levice, jeho dnešní podobu navrhuje ve svém pojetí levicového populismu Chantal Mouffeová. Jenže překážky, které vůči tomu stojí, jsou závažné. Některé jsou objektivní a plynou už z popisu oněch štěpení. Jiné jsou „subjektivní“, vlastní současné historické situaci levice. Zkusme čtyři nejdůležitější z těch „subjektivních“ pojmenovat.

Návyk na dobré počasí: Levice stojí na představě pokroku jako (značného) zlepšování. Někdy šlo o revoluční představu, jindy o postupný pokrok, nicméně od revolučního marxismus až po to nejkrotší keynesiánství je založený na představě, že budoucnost bude lepší než přítomnost. Ba že dokonce můžeme s tímto východiskem počítat při orientování akcí v přítomnosti – ať už jde o leninské masové vraždění nebo keynesovské masivní investování. Ač byly v některých případech tyto akce revoluční, stále častěji se jednalo o onen Walterem Benjaminem zmiňovaný příslib „nasycených vnuků“. Pro levici bylo po dlouhé dekády charakteristické nesnesitelné vědomí lidí stojících na správné straně dějin, onen Benjaminem i Kunderou popsaný konformismus vůči budoucnosti. Často měl podobu tupého přitakávání tomu, kdo měl být agentem, nositelem oné budoucnosti: ať už to byla v minulosti dělnická třída, strana či „lid“, ať už to je dnes Evropská unie. Jestliže v revoluční verzi odkaz k budoucnosti může motivovat k radikalismu v přítomnosti a ochotě snášet i extrémně špatné situace, ve své konformistické verzi vede k neschopnosti představit si a snést horší přítomnost a budoucnost. Vše, co levice slibuje – a co je až příliš často spravedlivější a zvětšená verze konzumu –, je vázáno na dobré počasí, na růst. Bude mít levice co nabídnout ve špatném počasí?

Získaná druhořadost: Levice po roce 1989 byla v roli „sprostých podezřelých“, celosvětově a zesíleně pochopitelně v postkomunistických zemích. Jako kdyby se neustále musela obhajovat – až to v ní vytvořilo apologetickou psychologii. Část politického personálu postkomunistických levicových stran odpovídá této druhořadosti i schopnostmi, působí jako ti, kteří by raději byli v pravicových stranách, ale v nich už bylo plno. Ještě podstatnější je ale politická mentalita druhořadosti – těch, kdo nemají prostor tvořit či řešit, ale musejí neustále reagovat. Těch, kdo jsou dobří v kritice – snad až příliš dobří! –, ale nemají prostor pro prosazení, ba ani myšlenkové rozvinutí alternativy.

Spontánní konzervativismus: Když se Egon Bondy snažil v Pracovní analýze (textu z konce šedesátých let; Praha 2017) vyřešit otázku, proč se Marxův projekt zvrhl do stalinismu, upozornil na sociální logiku silného spontánního etatismu proletariátu. Jestliže Marx spojil proletariát se svou, z jistého hlediska radikálně liberální fantazií o svobodě jako vyvazování se z pout různých společenských institucí, jejich překonávání (včetně rozkladu státu), byl to z jeho strany do značné míry akt vůle. Bondy oproti tomu upozornil, že proletariát ve svých sociálních podmínkách má silný sklon ocenit sociální jistoty – a instituce, které je garantují, třeba by to případně byly instituce nesvobodné. Tak, jako může mít proletariát nejen zájem na silném státu, ale i hluboké pochopení pro jeho moc a pro společenskou jednotu, na níž stojí, tak může být naopak velmi nedůvěřivý vůči snahám o různost, na níž stojí jistoty – a naopak může hledět s velkým podezřením na různost a odlišnost, které mohou přinejlepším nepřímo jistoty oslabovat.

Souboj identitarismů: Levicí obchází strašidlo „politiky identity“. Ve zjednodušené a karikované podobě se vypráví příběh o levici, která údajně opustila pracující ve prospěch práv menšin a jejich materiální zájmy ve prospěch prosazování identit. Třídní politika byla nahrazena genderem, rasou či právy sexuálních menšin.

Tato karikatura funguje jako většina karikatur: zdůrazňuje okrajové rysy, které mohou mít obludnou povahu a stát se podstatnými. Kolem oprávněných požadavků různých menšin se skutečně vytvořila nadstavba, již Mark Fischer pojmenoval docela výstižně jako „upíří hrad“. Jde o soubor stereotypů, hierarchií, přípustného a nepřípustného jazyka a hlavně identitních výčitek zakládajících na toxický politický styl a cosi, co bychom mohli označit jako „viktimokracii“: nadpráví těch, kteří jsou spojeni s identitou obětí a neprivilegovaných. Jistě je jedním z důležitých problémů levice, jak odmítnout tento politický styl, a neodmítnout přitom emancipační jádro feminismu, antirasismu či odporu proti homofobii a transfobii.

Co je však ještě pozoruhodnější, že levice často čelí této „politice identity“ – svou vlastní. Chce „návrat k třídě“, přičemž pojítkem s ní není nejčastěji analýza současných třídních rozporů, ale vzpomínka na vlastní minulost. Italský historik Enzo Traverso mluví o „melancholii“ jako dominantním stavu levice, která je uvězněna v památkách na svou minulost a právě od nich odvozuje svou identitu – ona, která si tolik hleděla pokroku a budoucnosti (samy ty památky jsou přece spojené s vizí pokroku a sebepřekonání, sama tato levicová identitní politika je „vzpomínkami na budoucnost“).

Americký autor Loren Goldner ve svém pozoruhodném textu Komunismus jako materiální lidské společenství – Amadeo Bordiga dnes zanechal pozoruhodný popis radikálně levicového milieu: „Bylo to politické prostředí, v němž se studium zápisů z dějin ruské revoluce a Kominterny měsíc po měsíci od roku 1917 do roku 1928 jevilo jako klíč k celému univerzu. Pokud někdo prohlásil, že věří, že ruská revoluce byla poražena v roce 1919, 1921, 1923, 1927 či 1936 nebo 1953, mohli jste získat dobrou představu o tom, co si asi myslí o všech dalších politických otázkách světa: o povaze Sovětského svazu, Číny, o povaze KS světa, o povaze sociální demokracie, o povaze odborů, jednotné frontě, lidové frontě, národněosvobozeneckých hnutích, o estetice a filozofii, vztahu strany a třídy, o významu sovětů a dělnických rad či o tom, zda měla, co se imperialismu týče, pravdu Luxemburgová nebo Bucharin.“

Můžeme rozšířit figury a letopočty – a poznáme se aspoň trochu, či snad ne? A pokud ano, kde hledat přesnější doklad, že levice je do značné míry konzervativní silou?

***

Levice se stala součástí problému přesně v momentě, kdy se kapitalismus ocitl v zásadní legitimizační krizi. Stojí před ní klíčové otázky, které si musí vyřešit, aby ji neštěpily podél linií, které jí byly vnuceny zvnějšku: Jak v kontextu oligarchického náporu bránit demokracii (včetně emancipačních součástí liberálně-demokratických omezení), a to jak proti elitismu liberálních demofobů, tak proti populistické manipulaci lidu k rozhodování bez kvalitní rozpravy? Dokážeme si osvojit „nehoráznost“ populistů při útocích na některá nesmyslná a nepřijatelná omezení demokracie (především v koncentrovaném soukromém vlastnictví), aniž bychom přejali populistický styl vcelku, i s jeho nesnášenlivostí? Jak se nevzdat globálního a evropského nasazení, a přitom nepřenechat lokálnímu pouze roli objektu sil, které nelze nijak smysluplně kontrolovat zdola? Jak bránit emancipaci menšin a neproměnit ji v pouhý nově utlačivý identitaristický stereotyp, jak integrovat racionální momenty konzervativní perspektivy, aniž bychom akceptovali její agresi, nesnášenlivost, potenci k autoritářství a primitivismus?

V některých momentech si lze z levice odnést naději. K takovým momentům patřila v posledním roce silná participace levice na hnutí ke klimatické změně, projekty jako Green New Deal nebo Pikettyho návrh „jak zachránit Evropu před sebou samou“ (Listy 1/2019) doplňkovou sektorovou daní, která by posílila jak národní státy, tak Evropskou unii. I to, že česká parlamentní levice tyto momenty během své kampaně k eurovolbám prakticky ani neregistrovala, natož aby z nich udělala svou prioritu, je ale symptomatické pro to, že levicové strany velmi často nejsou součástí řešení, ale problému. Přinejmenším v českém kontextu bude asi levicová politika existovat ve změti, v níž budou různá sociální hnutí nebo strany čehosi, co bychom mohli označit jako „nový“ či „kritický“ střed (piráti a zelení) hrát možná podstatnější roli než zavedené levicové strany. Jakou roli dokáže tato levice sehrát v nadcházejícím špatném počasí, je zatím otevřenou otázkou.

Ondřej Slačálek (1982) je politolog a novinář, působil jako aktivista a mluvčí různých levicových hnutí.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Slačálek

Levice i do špatného počasí?

Tři vrstvy dnešního štěpení

Vytěsnění a návrat?

Handicapy levice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu