Lukáš Jelínek

Dluhy ke splacení aneb o politice a letních festivalech

Nejsou jen dluhy, co cinkají – a víme, jak prapodivně leckteré z nich v minulosti vznikly –, ale i dluhy, které jsme si zavařili jako společnost – třeba když jsme otevřenost a kultivovanost veřejných debat v posledních letech vyměnili za leckdy jen po srsti hladící kroužky internetových přátel a možnost nějakého nepřejícníka prostě a jednoduše ze svého virtuálního okolí vymazat. I těžké dluhy je ale na místě splácet, a to i v létě, a nejlépe tak, abychom s jejich splácením rostli a posouvali se vpřed.

Dluhem českých hudebních festivalů až donedávna bylo nepřipouštění si vážných, diskutovaných společenských otázek. Tabu nejintenzivněji prolomili na Colours of Ostrava. Letos jejich debatní Meltingpot obsáhl sto padesát řečníků ze čtyřiadvaceti zemí. Tentokrát nedošlo jen na rady, jak v tísnivé době dosáhnout nirvány, nebo na debaty o té české hrůze, která – zvlášť s Babišem u kormidla – ne a ne dohnat vyspělý a kulturní Západ. Apokalypsa je nejlepším marketingovým tahákem. Přednáškový sál v prostředí vítkovických hutí snad nejvíce praskal ve švech při diskusi o dopadu klimatické změny na lidská práva.

Letos se však organizátoři Colours of Ostrava rozhodli pro pestrost a umožnili i nám, co působíme v Masarykově demokratické akademii, splatit kousek našeho dluhu. Oslovování o politiku se zajímajících jedinců, intelektuálů a intelektuálek či studujících nejrůznějších fakult a oborů je standard a sázka na jistotu. Neradno ovšem opomíjet sílu těch, co se tváří apoliticky, stranám nevěří, konkrétní společenská témata je ale přesto doslova elektrizují. Což se naplno projeví nejen při podepisování petic, ale třeba i v půli července v Dolních Vítkovicích.

Coby politický institut jsme jedno odpoledne mohli načínat a formulovat problémy spjaté s oligarchií, liberalismem, klimatickou změnou, dlouholetým válčením v Afghánistánu nebo ryze českými exekucemi. Nenaříkali jsme, nýbrž svítili si v tunelu a hledali cestu ven. Publikum bylo pozorné, v řadě ohledů vzdělané. S globálním oteplováním, dluhy a koneckonců i selháním liberalismu má zkušenost nejeden z nás.

Vypíchnuté problémy se navíc prolínaly. Nevede dominance ekonomického liberalismu velebícího práva silnějšího k pádům slabších jedinců do dluhových pastí, k reprodukci chudoby a mizivé sociální mobilitě? A copak lidé v tísni neprocházejí jen otřesy soudržnosti rodin, ale i nárůstem nedůvěry v instituce demokratického právního státu, stranami počínaje a soudy konče? Vždyť to je živná půda pro oligarchy a další mocné byznysové aktéry, kteří se rozhodli rozšířit svoje portfolio o ústavní funkce.

Když jsem vznesl otázku, zda nakonec nežijeme v nerovné společnosti a zda není stále dost těch, kterým chudoba druhých vyhovuje, dočkal jsem se od zasvěcených soucitných pohledů: No samozřejmě! To jen nejbohatší Čech Petr Kellner, v němž se zčistajasna probudil politický živočich, tvrdí, že slabostí naší civilizace je naopak rovnostářství a nivelizace. Nebo mu snad už do obýváku posadili aspoň dva tři bezdomovce, kteří doplatili na nesmlouvavost bank, lichvářů či exekutorů, zkrátka na výdobytky kapitalismu a volného trhu?

Bylo příjemné hovořit o tom, že stinné stránky systému nelze přecházet a omlouvat, s lidmi, kteří mají zkušenost z každodenního života. Patřil k nim i postarší muž, který si ve frontě přede mnou vybíral u stánku s občerstvením co nejmenší vepřový steak k večeři, protože měl strop na sto padesáti korunách. Svěřil se mi pak, že je vysloužilý ocelář, má hluboko do kapsy, ale coby hrdý Ostravák nemůže na Colours chybět. A nebyl sám, akce bourá generační, sociální i etnické bariéry.

V někdejším ocelovém srdci republiky v půli července na čtyřiadvaceti pódiích vystoupily stovky hudebníků z celého světa. Byli mezi nimi i tací, co popisují denní problémy běžných lidí. Počínaje moravskou kapelou Mucha, jež se svéráznou zpěvačkou v čele drsně tematizuje odporný machismus, genderovou nerovnost a další patologické tendence, přes skupinu jihoafrických hudebníků BCUC, kteří se zažité křivdy snaží přetavit do naléhavých bubnových tónů, až po punkové The Cure, symbol generačního protestu 80. let a vytrhávání zajetých kolejí. Mimochodem, tato kapela patřila k dluhům pořadatelů. Kdekdo ji u nás chtěl vidět a slyšet už dávno, byť přes deset let nevydala řadovou desku.

S domácím úkolem na téma oligarchie se vypořádali i organizátoři Colours of Ostrava a jedna z hlavních domácích hvězd, skupina Kryštof. Akci přestal sponzorovat Agrofert a Richard Krajčo se od něj rovněž odtrhl. Pokud jsem se předloni nesměl divit, když u vedlejšího stolku v kavárně usedl Andrej Babiš, letos by to bylo překvapení. Přeci jen stále víc lidí v něm rozpoznává byznysmena, pro nějž je politika jen prodloužením jeho podnikatelských aktivit.

Na konkurenčním festivalu Rock For People v Hradci Králové zase v červenci zahráli velšští Manic Street Preachers. Tito rockeři jsou považovaní za kované levičáky, ovšem jejich zpěvák a kytarista James Dean Bradfield mluvil v rozhovoru pro Právo (25. července) s nefalšovaným nadhledem. „Rád bych všechny povzbudil k tomu,“ říkal, „aby pevně věřili, co dělají, ale aby zároveň hledali kompromisy ve středním poli. Když politici nechají střed prázdný a nesetkávají se v něm, jsou pravice i levice stejně špatné. Tím, jak se vzdalují, utváří se prázdný prostor, který v postideologické době může okupovat kdokoliv. Pak se dějí špatné věci. V České republice, kde je premiérem Andrej Babiš, asi tušíte, o čem mluvím. Pravice a levice spolu musí mluvit. Když říkám pravice, nemluvím rozhodně o té krajní.“

Politická angažovanost herců, zpěváků či spisovatelů je téma samo o sobě. Působí divně, když do nás něco ideologického hustí, nadto v jasném zájmu nějaké politické síly. Kampaň Přemluv bábu byla stejně odpuzující jako písňové oslavování „praporu hvězd a pruhů“ v době, kdy se uvažovalo o umístění amerického radaru v Brdech.

Naopak sympatické na umělcích je, když dokáží upozornit na problém nebo nás vést správně položenými otázkami k úvahám, k nimž se běžně nedostaneme. Díky bohu je u nás éra festivalů politické písně za námi. Na druhou stranu je ale absurdní, aby se společenské akce stáčely k pouhopouhému juchání a přehlížely (gordické) uzly uvazované a dávno už uvázané leckde kolem nás.

Colours of Ostrava je festival pestrosti. Hudební, kulturní, gastronomické, ale i politické. Nikoho nepropaguje a nepreferuje, leč kdo má zájem kultivovaně besedovat, má dveře otevřené – a navrch jistotu chytrého publika. V tom je takový, jaký bychom si mohli přát celý veřejný prostor, včetně mediálního. Vida, jeden z dalších dluhů.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Dluhy ke splacení aneb o politice a letních festivalech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu