Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Kdo dostane přes držku

Volkswagen na Slovensku propustil počátkem léta tři tisíce zaměstnanců. Přední slovenská automobilka v takovém rozsahu skokově propouští poprvé po deseti letech. Analytici mezi hlavními příčinami shodně uvádějí levnější podmínky výroby v jiných státech, třeba v Turecku nebo v jihovýchodní Evropě, přechod na výrobu elektromobilů a globální ochlazení v mezinárodních vztazích, eskalovaných americkou celní politikou pod velením Donalda Trumpa. Všímáte si? Třepot motýlích křídel v globalizované ekonomice, tři tisíce lidí v sousedním Slovensku bez práce.

Zajímalo by vás, co na to říkají čeští kapitáni průmyslu? Jak pravděpodobné je, že se takový scénář brzy zopakuje i u nás, kdy a kolika lidí se dotkne? Takové debaty byste v českých médiích hledali marně. Místo toho se prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák pustil do kritiky mládeže, která demonstruje za zpřísnění podmínek ochrany klimatu. Děti by prý měly dostat přes držku a nemíchat se do věcí, kterým nerozumějí.

Funkcionář průmyslové lobby se za svůj výrok následně omluvil, porozumět kondici českých automobilek nám ale nepomohl. Můžeme se tak jen domýšlet, že mentalita současných vrcholových manažerů vnímá jako větší problém studentský tlak na udržitelnost výroby než faktory, které k jejímu omezení doslova před pár dny skutečně vedly. Zaznělo to trochu i ve zmíněné omluvě, kritika prý mířila k tomu, že děti zanedbávají školní docházku. Pro český průmysl nejspíš neexistuje větší hrozba, než když mladí nebudou řádně studovat (hlavně technické obory). Budoucnost automobilové výroby a tím i naší konkurenceschopnosti a blahobytu je přeci v nich.

Systém ztrácí dech

Pokud tohle čeští průmyslníci myslí vážně, říkají tím o našem „ekonomickém motoru“ nechtěně víc, než se na první pohled zdá. Ukazují, že pod nálepkou „automobilové velmoci“ se ve skutečnosti schovává křehká a úpadková technologie, závislá na tom, že ji lidé budou obsluhovat ze zvyku, možná dokonce z lásky, a snad se mezi nimi s trochou štěstí najde někdo obětavý a šikovný, kdo ji časem trochu posune. Neumějí odpovědět na otázku mladých, jakou tohle má budoucnost, jakou my všichni máme budoucnost. Není to žádná nabídka, je to volání o pomoc, přímo z centra odvětví, o kterém jsme zvyklí přemýšlet jako o zlatém teleti.

Na výrok prezidenta Hanáka stávkující mládež nijak extra nezareagovala. Dost možná, že si ho studenti prostě ani nevšimli. Upřímně řečeno, neexistuje žádná občanská povinnost starat se o blaho českého průmyslu, tím spíš, pokud nenabízí žádnou zajímavou perspektivu, jež by mladým zapadala do představ o své vlastní budoucnosti. Pokud chtějí zachránit planetu a zastavit klimatickou krizi, proč by si měli hledat cestu k české Škodovce nebo ČESMADu?

Takové úvahy obvykle provázejí shovívavé úsměvy starších, kterým se honí hlavou něco o mladistvé naivitě, ve smyslu: „Jen počkej, až doděláš školu a budeš se muset něčím živit.“ Na široké akceptaci přesvědčení, že „systém“ je nezničitelný a časem semele všechny, jsme svým způsobem posledních třicet let pracovali všichni. Na ideologické rovině to byla zprvu jednoznačně pravice, postupně se ale představa, že nejsprávnější je se „systému“ přizpůsobit, stala téměř univerzálně sdíleným programem úplně všech politických proudů. V důsledku toho dnes není doba bohatá na politické alternativy kapitalismu. Leč důslednost chybí, paradoxně máme k dispozici o to pestřejší alternativní zdroje obživy.

I v Česku přibývá lidí, kteří se živí nebo si přivydělávají prací pro online platformy, dělají jednorázové projekty na zakázku, rekvalifikují se maratonem nových a nových smluv a pro jejich pracovní pozici neexistuje pojmenování. Kdo jiný než mladí, v úhrnu vzdělanější a starostmi dospělého života -nevyčerpaní lidé by se v takových alternativách měl zhlédnout? Nota bene v těch, které se věnují inovacím, disruptivním technologiím, zkrátka v alternativách, ze kterých přímo čiší odhodlání přijít s něčím průlomovým, někam svět posunout? S takovými lidmi to starý průmyslový „systém“ nebude mít jednoduché, pozbyl na ně pomyslnou páku. Může stokrát vysvětlovat, že ty „nové“ formy nikdy nevygenerují tolik peněz, nezaměstnají tolik lidí, neobslouží takový díl ekonomiky. Je úplně jedno, jestli moderní alternativy výdělku mají nebo nemají šanci na úspěch. Jde o tu misi, o sen, že je možné ovlivnit svět něčím vlastním, novým, zlomovým.

Poslouchat kanárka v dole

Kapitáni průmyslu by si možná měli začít zvykat, že se s nimi do budoucna nikdo hádat nebude. Ačkoliv dnes mocenské misky vah jasně ukazují, že síla je na jejich straně, začíná je dohánět slabina, kterou mají vepsanou přímo do DNA. Průmysl v našem pojetí není nic jiného než systém organizace lidské práce. Jsme zvyklí polemizovat, jak má být nastavený, kolik mají lidé brát a kolik má připadnout vlastníkovi, parametrické prvky systému. Dospěli jsme ale do situace, kdy se v praxi odehrává něco jako práce bez jakéhokoliv systému nebo individualizovaný výkon ve více systémech najednou. Nejde už o polemiku o systému, jako spíš o jeho ignoraci. Nezájem je silná zbraň, je zdánlivě iracionální, a tudíž ve starých vzorcích myšlení nefunkční, ale: co když v sobě má zárodek nového systému, jistě více individualizovaného a flexibilního, nikoliv ovšem chaotického? Je těžké říct, jaká síla se v pasivní ignoraci vlastně skrývá.

V roce 1988 představil americký vědec John Naisbitt světu svou představu o deseti „megatrendech“, které budou určovat globální vývoj v nejbližších dekádách. Zcela jistě se v některých netrefil, v jiných však ano, zejména v předpovědi, že bude celosvětově probíhat individualizace, decentralizace a přechod od průmyslové výroby směrem k ekonomice, která těží z informací a dat. Megatrendy mají svůj původ ve struktuře globální ekonomiky, v úhrnném stavu poznání světa a rozvoji technologií. Dnešní mládež se už do světa konvergujícího po směru abstraktních megatrendů – namísto srozumitelných studenoválečných bloků – narodila, zdají se jí možná přirozené. A přesto nejsou, navíc některé působí i protichůdně, jen je těžké si představit, kde a jak vznikají.

Zato jejich následky jsou víc než hmatatelné: tři tisíce propuštěných zaměstnanců na Slovensku pro letošní léto. Slovenská vláda reagovala rychle a výrobcům automobilů vyšla naproti obvyklými nástroji: subvence, odpuštění daní, jen aby se to nějakou chvíli neopakovalo. Odbory kvůli tomu dokonce přestaly tlačit na zvyšování mezd. Zůstává tu ovšem otazník, kde, kdy a kdo dostane motýlími křídly přes držku příště. Jenom ti mladí tedy za závislost na globálním vývoji doopravdy nemohou, ani jejich demonstrace, ani jejich vzdělání. Naopak, jsou tím nejlepším kanárkem v dole. A podobně jako on, ani oni se sami výbuchu neubrání.

(Efektem motýlích křídel se nazývá citlivá závislost vývoje systému na tom, jaké byly jeho počáteční podmínky, jejichž malé změny mohou mít za následek v delším průběhu velké variace. Jde o matematický termín, často skloňovaný v rámci teorie chaosu.)

Heda Čepelová

Miroslav Jašurek

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Kdo dostane přes držku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu