Alena Wagnerová

Nad článkem F. A. Hayeka II

Vyprávěl mi nedávno jeden pamětník starých časů, jak mu známý stranický funkcionář, který měl na ministerstvu školství na starosti katedry marxismu-leninismu, jednou v rozhovoru řekl: „Víš, ty největší svině, s kterejma jsem se v životě setkal, byli komunisti. A ti nejlepší lidi, takové čisté duše, to byli taky komunisti.“ První polovina jeho výroku by u nás při hlasování získala jistě většinu, druhá podporu spíš minimální, protože paušálně zatracovat komunisty jako svině se v rámci zvykového českého antikomunismu sluší a patří. Skutečnost dobrého a zlého je ale daleko složitější. Od počátku svých dějin se člověk ve svém chování a jednání pohybuje v prostoru mezi dobrem a zlem, jednou blíž k jednomu, po druhé k druhému pólu. A právě v onom středu mezi nimi se odehrává život každé, ano, každé společnosti. Těch, kteří celý život setrvávají na jednom z daných dvou pólů, není mnoho. Z jednoho se rekrutují zločinci, z toho druhého mučedníci. To ovšem neznamená, že by společnosti chyběly jakékoliv ideály, ideál práva a spravedlnosti, svobody, dobra pro všechny a vůle je uskutečnit. Ale proč dosud všechny tyto pokusy dřív či později selhaly, obvykle na poloviční cestě, když vůle k dobru se zdála vítězit?

Odpověď na tuto otázku nám neočekávaně přináší Friedrich A. Hayek v článku Intelektuálové a socialismus, z něhož jsem už čerpala ve fejetonu v prvním čísle letošních Listů. Připomíná v něm starou myšlenku historika Johna Edwarda Dalberg-Actona, že upřímní idealisté jsou v každém společenském hnutí v menšině. Jakmile si ale aktivnější část intelektuálů, Hayek tu má na mysli ty levicové, osvojí nějaký soubor přesvědčení, pak proces, díky němuž začínají být tato přesvědčení všeobecně přijímána, je téměř automatický a neodvolatelný. V procesu realizace jejich ideálů v rovině žité skutečnosti se k nim ale z různých důvodů přidávají lidé, jejichž cíle se od jejich ideálů liší a v připojení se k danému společenskému nebo politickému hnutí hledají především výhody pro sebe nebo moc. A zaštiťují se přitom původními ideály.

Vzpomeneme-li si na fronty lidí, kteří krátce po osvobození za všeobecného nadšení pro lepší příští čekali před sekretariáty komunistické strany, aby se stali jejími členy, dovedeme si představit, i jací lidé mezi nimi tehdy byli a do strany vstoupili. A ti, kteří poválečnou situaci zažili, si pamatují, jak se pak mnozí z nich už před, ale především po Únoru chovali a využívali převratové situace třeba jen k tomu, aby si užili moci, mohli se vyřádit, vyřídit staré účty a měli k tomu opravňující legitimaci. Zvlášť dobře tento mechanismus vyřizování starých účtů fungoval například při kolektivizaci zemědělství. Tuto zkušenost zneužití svých původních idejí mají za sebou ovšem nejen komunistické strany, ale i křesťanství a všechna další velká společenská a duchovní hnutí. Ono revolucionáře i reformátory lze vůbec rozdělovat na dvě skupiny, jedni milují hlavně svou ideologii, druzí člověka. K těm prvním patřil například Stalin, k těm druhým Rosa Luxemburková. Ale právě ze středu těch, pro něž v centru pozornosti stojí člověk a jeho dobro, to už ale Hayek neříká, pak v procesu institucionalizace výchozích idejí vycházejí i jejich kritikové, ať už se jim říká kacíři, úchylkáři, trockisté nebo reformní komunisté, kteří proti deformacím původní ideje i vlastní frustraci bojují, jak o tom můžeme číst u Milana Kundery: „A tehdy ti mladí, chytří a radikální lidé měli najednou divný pocit, že poslali do světa čin a ten začal žít svým vlastním životem, přestal se podobat jejich představám a nedbal na ty, co ho zrodili. Ti mladí a chytří lidé začali tedy křičet na svůj čin, začali ho volat, napomínat, honit a pronásledovat. Kdybych psal román o generaci těch nadaných a radikálních lidi, nazval bych ho Pronásledováním ztraceného činu.“ Výsledek je známý. Přejely jej tanky.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Nad článkem F. A. Hayeka II

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu