Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Lingvistická komedie s aktuálním přesahem

Humoristický román amerického spisovatele Leo Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád si získal české čtenáře díky kongeniálnímu překladu Antonína Přidala. Jeho verze se stala východiskem pro zatím poslední inscenaci Městského divadla Zlín, kterou nastudoval režisér Lukáš Kopecký.

Děj Rostenovy předlohy je zasazen do newyorské Večerní školy pro dospělé, kam dochází velmi pestrý vzorek přistěhovalců, kteří si potřebují osvojit znalosti angličtiny. A všechny rozmanité zkomoleniny a chybná gramatika – vycházející především z nedorozumění při samotné výuce – jsou pak zdrojem laskavého a chytrého humoru. Sám Přidal text nazval jazykovou groteskou, v níž stále vybuchují gejzíry slovních vtipů. V tomto ohledu ale román přináší i jistá úskalí, kvůli kterým se jeho zpracování na jevištích neobjevuje zas až tak často. Jsou zde jednak zásadně potlačeny situace, a tedy i jistá dramatičnost, na nichž divadelní tvar většinou stojí. A již zmíněné obrovské množství náročných slovních hříček a tvarů vyžaduje přesné dodržení významů, které by zkomolením při nepřesném scénickém provedení zákonitě zanikly.

Pod zlínskou adaptací jsou podepsáni dramaturg Vladimír Fekar a hostující režisér Kopecký, kteří si s úpravou poradili velmi dobře. Z části jim k tomu nahrává i koncentrované zasazení děje do jednoho místa – tedy školy, ve které se postavy scházejí. Podobně jako v předloze, která je vyprávěna z pozice profesora Parkhilla, i ve zlínském zpracování se průvodcem dějem stává právě tato postava. Tvůrci pak vybrali celkem nosné epizody, i když místy by bylo – ve prospěch většího spádu – vhodnější některé z nich spíše eliminovat. Skrze ně se seznamujeme nejen se zaměstnanci školy, ale především s jednotlivými žáky-přistěhovalci. Mezi nimi vyniká právě Hyman Kaplan – mistr v komolení slov, který ale v pohrávání si s jazykem nachází i možnost svobodně vyjádřit vlastní názor.

Režisér Kopecký musel především dbát na to, aby vhodně vybalancoval obě protichůdné polohy: tedy podpořil určitou akčnost, a zároveň nedopustil, aby v rámci ní zanikl slovní humor. K tomu mu napomáhá i jednoduché, ale funkční scénografické řešení interiéru třídy, jehož autorkou je Veronika Watzková. Herci tu podle potřeby přemisťují školní lavice po scéně, část stěn má funkci zelené školní tabule, na kterou studenti píší slovní zkomoleniny, jež pak nemusí zbytečně deklamovat a neohrožují tak pečlivě udržovaný temporytmus inscenace.

Ta pak v druhém plánu klade velmi podstatně důraz i na téma přistěhovalců a jejich přijetí a respektování, které je podáno s pozitivně smířlivým, až výchovným akcentem. Právě v jistém uznání Kaplanovy osobitosti ze strany profesora Parkhilla – i přesto, že jde o nejkonfliktnějšího, protože nejdětinštějšího žáka – je velmi sympatickým gestem přijetí cizí existence, což lze v dnešní rozjitřené současnosti, kdy cizince bezhlavě odmítáme, vnímat jako symbolicky pozitivní vyústění.

Inscenace samozřejmě klade velké nároky na herce, kterým jednoznačně dominuje Rostislav Marek v titulní roli. Jeho hrdina je dospělým nezáludným dítětem, možná až trochu idealizovanou postavou, která potlačuje jistou ješitnost svého literárního předobrazu. Na jedné straně Markův pan Kaplan dokáže být extravagantně urputný tím, jak intenzivně prosazuje mezi ostatními studenty své jazykové úvahy, ale ve své podstatě zůstává sympaticky přátelský, kolikrát i velmi zranitelný. Rostislav Marek si na jevišti svou roli skutečně s radostí užívá. Skvělým protihráčem je mu pak především Luděk Randár v roli profesora Parkhilla. Ten ve shodě s literárním předobrazem ztvárňuje sympatického, byť značně vyhořelého učitele, kterého jeho žáci sice úspěšně udolávají, ale jenž je jim vždycky vstřícně naslouchajícím partnerem. Oba herci se na sebe rozhodně nesnaží záměrně strhávat pozornost a pokorně koexistují s ostatními členy souboru, kteří v nadsázce vytvářejí svébytné národnostní typy se záměrně hyperbolizovanými vlastnostmi, což je samozřejmě dalším zdrojem humoru.

Pan Kaplan má stále třídu rád je z rodu zdařilých inscenací, které skrze osobitou nadsázku, hravost a inteligentní humor k divákům velmi chytře dostanou i závažnější témata. A co víc si vlastně přát…

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Lingvistická komedie s aktuálním přesahem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu