Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Boj s divadlem na život a na smrt

Divadelníci z malých divadel v Praze si dělali z Národního divadla legraci, dělali si ji ostatně z celé národní ideje první republiky včetně prezidenta Masaryka. To už tak patří k avantgardě. Tíž avantgardní umělci ovšem také dostávali v Národním divadle příležitosti, angažmá, doplňovali a posilovali herecký soubor činohry a také tam režírovali. V Národním v té době byl šéfem činohry člověk poněkud bizarního vystupování, vlastním jménem Karel Bakule, režírující a publikující pod pseudonymem Karel Hugo Hilar.

S Hilarovou lidskou tváří se milovník divadla nejlépe seznámí z knížky Divadlo aneb Snář (Odeon 1976). Vzpomínky – zejména na působení v Národním divadle – v ní sepsal herec Eduard Kohout, jeden z Hilarových nejoblíbenějších a nejobsazovanějších. Vyprávění svědčí o tom, že Kohout byl otevřená umělecká osobnost, přístupná kdejakému experimentu, s bohatou škálou výrazových prostředků rétorických i pohybových. Jako takového ho Hilar obsadil do klíčových rolí Hamleta (1926) a Krále Oidipa (1932) – a vedle toho do řady dalších, méně slavných, ale možná o to oblíbenějších kusů repertoáru ND. Kohout líčí Hilara jako člověka plně oddaného divadlu, vzdělaného a umělecky vyhraněného tvůrce inscenace jako komplexního díla, které je formováno do výrazné stylovosti i výpravou (Hilarův scénograf Vlastislav Hofmann figuruje v každé učebnici), světlem, hudbou a samozřejmě hereckým projevem.

Hilarovo období v Národním divadle se dělí na dvě epochy – ta první, na jejímž konci je režisér stižen mozkovou mrtvicí, je expresionistická, ta druhá, poté, co se, uzdraven, do divadla vrátí, bývá nazývána civilistní. Jeho příchod do Národního charakterizoval Miroslav Rutte takto:

Hilar byl umělec z rodu Dionýsova. Jím vtrhuje na české jeviště běs, jehož bytostnou řečí je vichření. Po harmonickém lyrismu Kvapilově přichází období rozpoutaných sil, kdy vidíme na jevišti vulkanické výbuchy světel, smršť hlasů a těl, divoký útok na prostor a drsnou, syrovou člověčinu. Tempo, rytmus, zkratka a gradace – to jsou hlavní projevy tohoto vnitřního přetlaku, jímž Hilar elektrisoval české divadlo.

K Hilarovu odkazu se inscenací Za krásu přihlásil současný šéf činohry Národního divadla v Praze Daniel Špinar. S obdivovaným režisérem ho spojuje vypjaté estétství i místo v Národním divadle, kam – jako každý nový šéf – musel přivést své herce, ale také se srovnat s těmi, kteří už v souboru jsou, a vytvořit s nimi dohromady divadlo, hodné renomé první scény. O svém vlastním divadelním přesvědčení promlouvá Špinar Hilarovými slovy, která vkládá do úst šestnáctičlennému ansámblu hereček. Všechny jsou oblečeny stejně – v šedém pánském obleku, s kloboukem a černou patkou do čela. Hraje se na Nové scéně, přičemž diváci sedí na jevišti a herci hrají v hledišti, do kterého jako by se zřítil divadelní lustr: leží mezi řadami, nakloněn jako loď na vlnách.

Nejmladší Kateřina Císařová překotně sděluje Hilarovy teoretické a poetické názory na divadlo, které staví až fanaticky do čela všech umění a v něž věří jako v evangelium. Starší Alena Štréblová reflektuje prostřednictvím textů z Hilarových článků a knih obtíže divadelního tvůrce, souboj dramatického ducha s přízemní hmotou celého divadelního tělesa včetně pomocných profesí. Martina Preissová vede vlastní linii sarkastických a kritických poznámek. V intermezzu se nám předvádí imaginární scéna zkoušek na Macbetha, kterého Hilar nikdy neuvedl, i když se na to celý život připravoval a také s textem Macbetha v ruce v roce 1935 zemřel. Tato část, při níž herci předvádějí své odvěké manýry a jevištní aparát pořádně nefunguje, je divácky nejvděčnější pro svou až kabaretní povahu, celek inscenace však nabourává stylově i délkou rozehrávání, a také jazykem, který tentokrát není důsledně Hilarův. Inscenaci uzavírá velké rozčilené finále v interpretaci Jany Strykové, při němž chce Hilar od herců nemožné stejně tak, jako nemožné žádá sám od sebe. Herečka osvědčí rétorické schopnosti (vypěstované mimo jiné i rozhlasovým účinkováním) a pohybový temperament, její frenetické lpění na divadelní dokonalosti nevyhnutelně hrozí zhroucením, k němuž nakonec dojde – Hilar zemřel na druhou ataku mozkové mrtvice v padesáti letech roku 1935. Zmíněné sólové výkony jsou ve Špinarově režii doplněny účinkováním sboru hereček, které vytvářejí (kromě toho, že tu a tam vypomohou replikou vedlejších postav) dojem všudypřítomnosti, komplexity režisérovy a šéfovy práce a jeho působení.

Zdeněk Štěpánek, který se s Hilarem setkal už na Vinohradech, ho pěkně charakterizoval ve svých pamětech: Hilar jako režisér byl tvrdý až brutální, snad i krutý, ale jakmile si uvědomil, že přestřelil, okamžitě vše obrátil v žert. Řekl jsem již, že často budil dojem, jako by nebyl normální. Snad opravdu nebyl, ale jsem si jist, že si toho byl vědom a vše zastíral podivným šaškovstvím. Řekli byste cvok. Právě tak si počínal i v práci s herci. Dráždil je, ironizoval, zesměšňoval, až někdy herečky i plakaly, ale zajímavé bylo, že vždycky z takových provokací vyšlo něco nového, že v nás vyburcoval a objevil zcela nový tón, překvapující herecký projev, o němž jsme sami netušili, že jsme ho schopni.

Identifikace režiséra a současného šéfa činohry s dávným předchůdcem v ND je z inscenace zjevná. Člověka přitom také napadne nejen to, že za Hilarových časů znamenalo Národní divadlo víc než dnes, je také osloven velikou Hilarovou vzdělaností, jeho neustálou reflexí umění obecně a divadla v něm, znalostí klasických textů i jazyků, jeho velkým soustředěním na výklad dramatu i na jeho estetický výraz.

Národní divadlo má (jako žádné jiné) za povinnost uvádět českou dramatickou klasiku. Není to snadný úkol, velkých českých dramat není mnoho a s jejich ideou je ne vždy schopno se divadlo v té které době ztotožnit. Český divadelní odkaz však nespočívá jen v dramatické literatuře, ale i ve způsobu inscenování, v přináležitosti k progresivním evropským uměleckým i myšlenkovým proudům. Špinarova inscenace Za krásu se řadí vedle jiných, které vznikly v malých divadlech, jako další z těch, pro něž je české divadelní umění tématem. Připomínám tu Korespondenci V+W v Divadle Na zábradlí a Vojnu E. F. Buriana, kterou uvádí porůznu Body and Voice Band v režii Jaroslavy Šiktancové, ale také třeba terezínskou operu Brundibár, inscenovanou Dismanovým rozhlasovým dětským souborem.

Člověk by nečekal, že v době největšího blahobytu nastane tak líté řádění státního establishmentu v kultuře, jaké předvedl v posledních týdnech ministr Antonín Staněk. I Karel Hugo Hilar se potýkal s maloměšťáckými názory politiků a různých vašnostů a čelil úsporným opatřením: to může být jeho následovníkům útěchou. Předčasná smrt v padesáti letech je naopak mementem, že v boji za krásu jde o život.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Boj s divadlem na život a na smrt

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu