Hynek Skořepa

Mezi Indií a Evropou

Při vyslovení jména Rudyarda Kiplinga (1865–1936) se většině z nás vybaví Knihy džunglí, Mauglí a řev rozzuřeného tygra Šér chána v indické džungli. Kromě výše uvedeného autorova nejspíš nejslavnějšího díla jsem dosud znal jen jeho Bajky nebajky. Třeba o kočce, která chodí stále sama a nikdy se nestane oním oddaným přítelem člověka jako pes. A tušil jsem cosi o Kiplingově názoru o nadřazenosti bílého muže, který se má otcovsky laskavě, ale v případě nutnosti přísně starat o domorodce na různých místech Britského impéria, aby je postupně „civilizoval“ (aniž by mu vadilo, že většina obyvatel Indie náleží také k bílé rase a hindština je indoevropským jazykem). Kiplingova poslední kniha Něco o mém životě, napsaná půl roku před jeho smrtí (zemřel na následky prasknutí dvanáctníkového vředu), mi přiblížila známého spisovatele z jiného úhlu pohledu.

Moje první vzpomínka je spojena s rozbřeskem, světlem, barvami a zlatým a purpurovým ovocem kolem mých ramen. Nepochybně jde o vzpomínku na ranní cesty s chůvou na ovocný trh v Bombaji. Později jsme s sebou brali i moji sestru a domů jsme se vraceli s nákupem vysoko navršeným v jejím kočárku. Naše chůva byla římská katolička původem z portugalské enklávy Goa. Modlívala se u křížku u cesty a já jsem přitom postával vedle ní. Meeta, můj hindský sluha, se zase občas stavil v některé z malých hinduistických chrámů, kde jsem se ho (poněvadž jsem ještě nerozlišoval kasty) držel za ruku a prohlížel si bůžky, kteří se v šeru tvářili velmi přátelsky ... V odpoledním horku, ještě než jsme šli spát, nám chůva nebo Meeta vyprávěli různé příběhy a indické dětské říkačky, jež mi nikdy nevymizí z paměti. Když jsme se vyspali, chůva nás oblékla a poslala do jídelny s příkazem: „Teď budete s tatínkem a maminkou mluvit anglicky.“ A tak jsme mluvili „anglicky“, se zadrháváním jsme věty překládali z domorodé řeči, v níž jsme mysleli a v které se nám zdály sny...

Šťastné dětství však malému Rudyardovi brzy skončilo. V šesti letech byl i s mladší sestrou poslán do Anglie, aby nepochytili indický přízvuk v angličtině. Prožili tam (zejména Rudyard) několik hrůzných let v péči fanaticky evangelikánsky vypjaté, strohé a bezcitné rodiny. Rodiče museli zůstat v Indii, kde otec učil na umělecké škole. Pouze jeden měsíc, prosinec, který každoročně prožíval v domácnosti své tety, byl pro Rudyarda doslova rájem na zemi (podle něj to jediné, co ho udrželo nad vodou).

Později se mě milovaná tetička ptala, proč jsem nikdy nikomu neřekl, jak se ke mně chovají. Děti o svých souženích poví málokdy víc než zvířátka, neboť vše, co se jim děje, berou jako nevyhnutelnou nutnost. Týraným dětem je navíc zcela jasné, co by se stalo, kdyby vyzradily tajemství věznice dříve, než se z ní dostanou.

V roce 1878 začal Rudyard navštěvovat internátní školu v jihoanglickém hrabství Devon, ze které měl sice také dost drsné zážitky, ale objevil tam svou lásku k psaní, a nakonec na toto období vzpomínal v celku v dobrém (člověk se naučí víc od dobrého učitele, který ho štve, než pracným biflováním). V šestnácti letech se Kipling vydal zpět do rodné Bombaje, odkud pokračoval za rodiči, kteří v té době již žili v Láhauru, dnes ležícím v pákistánské části Paňdžábu. Sám k tomu napsal: Nejenže jsme byli šťastni, ale byli jsme si toho i vědomi. A to přesto, že Kiplingovy novinářské začátky v jednom místním deníku byly krušné (Protože naše noviny vycházely večer, vídal jsem polední slunce pouze v neděli. Sužovaly mne horečky, pravidelně a neodbytně, občas se k nim přidružovala i chronická úplavice. Přesto jsem přišel na to, že lze pracovat i se čtyřicetistupňovou horečkou, jen se druhý den musím dotazovat v redakci, kdo že to dotyčný článek napsal... Smrt nám byla vždy blízkým společníkem. Když se v naší sedmdesátičlenné bělošské komunitě vyskytlo jedenáct případů tyfu... z našich nemocných nepřežili jen čtyři... Občas se stávalo, že lidé padli na zem a nedokázali už vstát. Proto jsme vždy došli za každým, kdo se neobjevil při našich každodenních shromážděních.)

Po získání zkušeností byl Kipling vysílán jako „zpravodaj“ do terénu, kde měl za úkol zachycovat každodenní indickou realitu jako otevírání mostů, záplavy, vesnické slavnosti a následné epidemie cholery či neštovic, které vyvolaly nepokoje. Britské koloniální správě je třeba připsat k dobru, že zabití při vojenském zásahu proti demonstrantům považovala za zjevné selhání, vojáci proto pacifikovali dav tím způsobem, že tloukli účastníky pažbami pušek do prsů u nohou, čímž dokázali zkrotit rozzuřené a zfanatizované město bez krveprolití.

Rudyard Kipling začal psát své vzpomínky v srpnu 1935, asi půl roku před smrtí. V to léto mimo jiné zavítal i do Mariánských Lázní, kde jeho žena podstoupila léčebnou kůru a on se stal členem místního golfového klubu. Kniha zůstala nedokončena, jestliže však jeho manželka dala souhlas s jejím publikováním, lze soudit, že přibližně odpovídá původnímu autorovu záměru (zjevně se chtěl soustředit na své dětství, literární začátky a metody, soukromý život odsunul zcela do pozadí). Nejedná se tedy o autobiografii, ale spíš o knihu volných vzpomínek (R. Chalupský). Kniha nepodává spisovatelův ucelený obraz, ale při pozorném čtení odkrývá mnohé o autorově osobnosti. Zaznamenává autorův nepřátelský postoj k Irům, rozčarování z amerického přístupu k Británii (brutální úpadek civilizace) a odsuzuje chování amerických nakladatelů či agresivní vystupování některých reportérů. Spisovatel se v ní vyznává ze své lásky k Francii i nenávisti k Německu, která u něj vzrostla především po obsazení neutrální Belgie (1914) a potopení parníku Lusitanie (1915). Poté, co se svastika stala symbolem nacionálního socialismu v Německu, Kipling zakázal její vyobrazení ve svých knihách, jejichž desky předtím často zdobila spolu s obrázkem sloní hlavy. Na druhé straně Kipling ostře kritizoval britské vedení války. Především fakt, že se generální štáb nepoučil z búrské války (Němci dodávali Búrům zbraně a vedli protibritskou propagandu) a nepřipravil se lépe na světový konflikt.

Kipling neměl jednoduchý život, a to nejen v dětství. Jedna z jeho dcer zemřela na zápal plic při návštěvě USA, sám spisovatel ze stejného důvodu jen o vlásek unikl smrti. Syn zahynul roku 1915 jako válečný korespondent ve Francii. Snažil se však ke svému osudu přistupovat s nadhledem. Za největší z mnoha požehnání, kterými byl obdařen, považoval fakt, že si jejich existenci uvědomoval v pravý čas, a nikoliv až pozdě a s lítostí. Seznámení s autorovými traumaty z dětství naznačuje, proč se jeho nejslavnějším literárním hrdinou stal Mauglí, chlapec vyrůstající mezi vlky.

K tomu, kam se ubírá svět, byl spisovatel velmi kritický. Smrt ho ušetřila sledování dalších těžkých pokoření jeho vlasti (druhá světová válka, poválečný zánik britského koloniálního impéria). Těžko říci, jak by vnímal svět dnešní, globalizovaný a výrazně nestabilnější než za koloniálních časů. Téměř jistě by se mu ale nelíbilo, že Evropané fakticky ztratili kontrolu nad děním v Asii i Africe. Především ve zmíněné Africe byl výsledkem osvobození jednotlivých zemí z koloniální nadvlády často spíš pád do chaosu, někdy odložený více či méně osvícenou diktaturou (třeba Kaddáfí držel pevně v rukou Libyi od vojenského převratu v roce 1969 až do konce roku 2010). I když pochopitelně nelze veškeré dnešní problémy třeba právě afrických rozvojových zemí svádět na dobu jejich kontroly evropskými koloniálními mocnostmi, nutno přiznat, že půl druhého století využívání (či spíše drancování) černého kontinentu se na perspektivách afrických států v 21. století stále projevuje. Ještě víc než vývoz přírodních zdrojů k současnému stavu Afriky nejspíš přispěla nemožnost pozvolného dozrávání vlastních elit. Neokolonialismus (zjednodušeně pokračující hospodářské využívání Afriky a Asie jejich bývalými evropskými kolonizátory) sice slábne, dobré časy pro tamější obyčejné domorodce však rozhodně nenastávají. Evropské země jen čím dál víc nahrazuje Čína, která se v rámci své desetileté strategie MC 2025 (Made in China 2025) snaží dosáhnout soběstačnosti a tím pádem nezávislosti na okolním světě. Že Číňanům minimálně ohledně potravin a plynulého -zásobování nerostnými surovinami vlastní země nestačí, je zřejmé. Poohlížejí se proto jinde. Logicky tím sílí i postavení Číny jako jedné z velmocí. V Asii je pro čínské zájmy velkým konkurentem také Indie. Indie, ve které slábne demokracie a narůstá „hinduistický“ nacionalismus i „pochopení“ pro pokud možno ničím nesvazovaný ekonomický rozvoj (aktuální ekonomický růst Indie je odhadován kolem 7 %, Číny „jen“ asi 6,5; pro srovnání: v USA kolísá kolem 4 %, v případě Německa je nižší než 2 %). Země premiéra Módího sice předhání Čínu v rychlosti ekonomického růstu, ale také v devastaci životního prostředí. Třeba vzduch, který dýchají obyvatelé mnoha indických velkoměst, je dle nových zpráv již horší než v čínských aglomeracích.

Kipling by se nestačil divit. Vždyť už před více než osmdesáti lety napsal jako připomínku svým známým i neznámým přátelům, že se mu protiví bezcitnost a chamtivost, tak typické pro dnešní dobu.

Rudyard Kipling: Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé). Přeložil a poznámkami vybavil Rudolf Chalupský. Dauphin, Podlesí, 2017, 246 s. Kniha vyšla i v elektronické verzi.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Mezi Indií a Evropou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu