Aleš Drápal

Politické kmeny Amy Chua – alternativní pohled

Political tribes je v mnoha směrech statečná kniha. Nešetří lidi ze světa liberální vyšší střední třídy, do kterého profesorka Chua nepochybně patří. Chua otevřeně píše o rozporu, kdy ti, kteří protestují proti sociální nerovnosti – a že social injustice je dnes v USA jeden z leitmotivů společenských věd –, mají často velmi málo společného s těmi, kteří jsou skutečně sociální nerovností postiženi. A nejenom, že jí jsou postiženi, oni navíc odmítají koncepty těch, kteří v jejich zájmu protestují.

Mnozí američtí liberálové si kladou otázku, zda je vůbec dialog s nízkopříjmovými bělošskými voliči Trumpa možný. Někteří říkají, že by se jim mělo naslouchat, že by se jejich důvody měly brát vážně, jiní oproti tomu tvrdí – a těch vůbec není málo –, že tihle běloši tvoří dysfunkční společenství, pro které není jiné řešení, než je nechat vymřít. Amy Chua taková stanoviska cituje. Například: „The truth about these dysfunctional, downscale communities is that they deserve to die. Economically, they are negative assets. Morally, they are indefensible.“ Přijde mi velmi důležité, aby si neamerický čtenář uvědomil, že citované stanovisko není v americkém diskursu marginální. Jistě, že si zasluhují vymřít, to se říká málokdy. Ale je velmi rozšířený pocit, že dialog nemá smysl, protože ti lidé nedělají nic, co je dobrého, a dělají to, co je špatné (například volí Trumpa). Naděje do budoucna se u mnoha amerických liberálů váže na demografický vývoj. Jako by se už těšili na dobu, kdy bílých Američanů bude menšina. A přitom o skutečných problémech, postojích, aspiracích těch nebělošských komunit vědí stejně málo, jako vědí málo o postojích chudých bělochů. U těch ovšem mají negativní znaménko, že jsou rasisté. Což se snaží dokládat různými výzkumy. Některé z nich profesorka Chua cituje. Například ten, podle kterého si republikánští voliči výrazně více než demokratičtí myslí, že bílí jsou v mnoha směrech diskriminováni. Kritického pozorovatele okamžitě napadne, že za takovými odpověďmi se může skrývat množství důvodů, jež s rasismem nemusí mít nic společného. Třeba nesouhlas s ideovým laděním establishmentu, s důsledky pozitivní diskriminace, se ztrátou důvěrně známého bezpečného prostředí.

Ke cti profesorky Chua budiž řečeno, že se snaží postojům bělošské pracující třídy (working class) porozumět. Například uvádí statistiky, ze kterých vyplývá, že na té stížnosti o diskriminaci bílých něco být může. Také popisuje tři subkultury – v její terminologii kmeny (přeložit by se to dalo také jako klany) –, které mají přiblížit svět bílé příjmově nižší Ameriky. První je ta část evangelikálů, která vyznává evangelium prosperity, druhá je svět příznivců NASCAR, což jsou závody obřích náklaďáků, a třetí WWE wrestling – zápasy v ringu, které se vyznačují brutalitou, jež je ovšem hraná; je to show svého druhu. O evangeliu prosperity něco málo vím. Popis profesorky Chua není úplně mimo, ale také nesvědčí o skutečném porozumění tomu, o co v tomto hnutí jde. Ona asi žádná z těch tří subkultur ve státě Connecticut, kde paní profesorka žije, příliš silně zastoupena nebude.

Americe je obtížné rozumět. Od časů Bell Curve jsou sociologické výzkumy, které by porovnávaly různá etnika, považovány za neetické. Nevypadá to, že by se profesorka Chua mohla opřít o nějaké hlubší případové studie či výzkumy, které by bylo možno vnímat jako dostatečně spolehlivé pro pochopení hodnotového světa té či oné skupiny amerického obyvatelstva.

Proto mi přijde lehce úsměvné, že první polovina její knihy je věnována kritice neschopnosti americké zahraniční politiky vzít v úvahu důsledky rasového, národnostního a etnického složení v zemích, kde USA bojovaly nebo bojují nebo mají mocenské zájmy (Vietnam, Afghánistán, Irák, ISIS, Venezuela). Nepochybně má přitom ve své kritice pravdu. Vše, co píše, je velmi zajímavé. Chybí mi ale podrobnější rozbor, kde se ta neschopnost vzala. Něco se dá přičíst tomu, že z pohledu amerických prezidentů je viditelná zahraniční politika vždy jakýmsi divadlem pro domácí publikum. Když však od tohoto odhlédneme, zůstává otázka, zda američtí prezidenti jednali pouze z naivity a neznalosti, nebo s vědomým ignorováním varování, jehož se jim dostalo. Mám za to, že pravda bude někde uprostřed a že společným jmenovatelem bude jistá kulturní nadřazenost, která je spojena s fenoménem autokoncepce Američanů jakožto „národa“ (nation), jehož členem se člověk může stát, aniž by se do něj narodil. Ti, kteří tak daleko nedospěli, kteří zůstali na úrovni kmenové společnosti, jsou vlastně zajatci něčeho, z čeho by měli být osvobozeni. Proto tomu není potřeba věnovat pozornost, proto se to nestuduje, proto chybějí – snad mimo armádu – odborníci na tato témata.

Dostáváme se tak k centrálnímu konceptu knihy. V první kapitole autorka cituje prezidenta Woodrowa Wilsona, který pravil (volný český překlad je můj, kurzíva dle autorky): „Nestanete se opravdovými Američany, pokud budete okolo sebe vidět skupiny. Amerika se neskládá ze skupin. Člověk, který sám sebe chápe jako příslušníka nějaké národnostní skupiny, jež v Americe žije, se ještě nestal Američanem.“ Profesorka Chua na tento citát navazuje prohlášením, že se jedná o klasický případ americké skupinové slepoty, protože tehdy menšiny trpěly. Navíc poukazuje na Wilsonovy rasistické postoje. (Poznamenávám, že v roce 2015 proběhly na Princetonu studentské demonstrace požadující totální odstranění jakýchkoliv pojmenování spojených s jeho jménem. Výsledkem byl kompromis. Například stále existuje Wilson College, ale z její jídelny byl odstraněn prezidentův portrét.) První hlavní teze profesorky je, že zatímco u Wilsona šlo o kázání něčeho, co v realitě naplněno nebylo, dalším vývojem se tento ideál realitě přiblížil. V kontextu zvolení prvního černošského prezidenta píše:

„Amerika byla schopna zvolit prezidentem Baracka Obamu, protože tato země je nad-skupinou (super-group), tedy skupinou, ve které je členství otevřeno jednotlivcům jakéhokoliv původu (background), ale která současně svazuje svoje členy silnou zastřešující kolektivní identitou, jež je silnější než příslušnost k jednotlivým skupinám.“

Druhá teze, nebo spíše obava, profesorky Chua je, že identitární politika, zleva i zprava, tuto cennou charakteristiku americké společnosti rozvrací. Přisuzuje to skupinovým snahám bránit privilegia, kterým již odzvonilo, pochopitelné úzkosti amerických bělochů nižších příjmových skupin, skryté rasové nespravedlnosti (procento černochů ve vězení je v USA vyšší, než bylo v Jižní Africe v době vrcholícího apartheidu), strachu muslimů, hispánců i mnohých žen, že multikulturní vývoj akcentující diverzitu a genderovou rovnost bude Trumpovou vládou zvrácen. A také jde o strach Trumpových příznivců z nenávisti a pohrdání, kterými je častuje liberální elita. Při hledání důvodů a kořenů této nepříjemné situace profesorka Chua sleduje genezi identitární politiky jakožto hnutí, které vyžaduje uznání ne na základě obecných argumentů rovnosti, ale argumentů příslušnosti k určité skupině (na něco mám právo, protože jsem žena, černoch, Indián, lesbička atd.). Oblíbenou figurou amerických liberálů je vyložit, jak za vše mohou američtí konzervativci (což platí i naopak). Profesorka Chua toho není úplně prosta, když uvádí názory, že Reaganem vyhlášená republikánská ideologie „rasové slepoty“ (color-blindness) byla neupřímná a umožňovala zachování nejrůznějších nespravedlností, a tím identitární reakci vyprovokovala. Mnoho lidí bylo zaskočeno silou této reakce. Osobně si myslím, že nejde o žádnou reakci, ale že je to přirozený důsledek letité tendence levice každý společenský spor redukovat na schéma utlačovaný – utlačovatel. Což profesorka Chua také naznačuje jako jistou možnost, byť jinými slovy. Píše: „Because the Left is always trying to outleft the last Left…“ Jak uvádí, současná novota spočívá v tom, že politika redistribuce založená na univerzálních kritériích je nahrazena politikou uznání (recognition). Jinakost je třeba uznat a chránit.

Málokdo čekal, jak identitární postoje zamíchají kartami, jak donutí Demokratickou stranu přehodnotit svá ideová východiska takovým způsobem, že jim zcela přestane stavět hráz. Je zřejmé, že míra obviňování z rasismu, bílého supremachismu, kulturní necitlivosti, kulturní apropriace a sexuální agresivity dosáhla stupně, kdy buď člověk naskočí do vlaku a sám se stane takovým kritikem, nebo začne klást nepříjemné otázky svým ideovým souputníkům. Profesorka Chua tak činí a já si vážím její statečnosti. Maje jistou představu o atmosféře na amerických univerzitách, mě maně napadá, zda celá ta první část o zahraniční politice není takovou zástěrkou, aby mohla vůbec ty nepříjemné otázky položit. Kritikou americké zahraniční politiky dala najevo, že má „správné názory“, a tak si může něco dovolit.

Poslední kapitola končí dost beznadějně. „Jsme v začarovaném kruhu.“ Nebyla by to ale Američanka, kdyby nepřidala něco optimistického. Epilog začíná zprávou o lidech, kteří se snaží přehrady přemostit. Cením si, že v tom přehledu figuruje vedle různých aktivistických skupin pozitivně i armáda. Je mi líto, že v něm téměř nefiguruje církev – podle mých zkušeností právě tam lidé projevují největší schopnost přijímat ty, kteří mají opačné názory – to se lze doslechnout i v takovém liberálním médiu, jako je National Public Radio. Důležité ale je, a autorka to podtrhuje, že spolehnout se pouze na práci budovatelů mostů je málo. Je potřeba nějaké ideové zakotvení. To, co nabízí, je docela jednoduché, z určitého pohledu samozřejmé. Cituji:

„To, co drží Spojené státy pohromadě, je americký sen. Musí to ale být taková verze, která minulá selhání přizná místo toho, aby je popírala. Selhání jsou součástí příběhu této země, země založené na naději, země, ve které je ještě potřeba toho tolik udělat.“

Krásné. A dovedete si jistě jako já představit kritiky, kteří se do ní opřou, že místo toho, aby bojovala za opravdové osvobození různých skupin žijících v reálném (ekonomickém, genderovém, rasovém) područí, tak uzavírá svou knihu sladkobolnou pohádkou, která objektivně nahrává utlačovatelům.

Člověk si musí vybrat, kam položí svou naději. Naděje profesorky Chua mi přijde kompatibilní s nadějí Otců poutníků, dorazivších kdysi na Mayflower. Jenom nevím, zda tato cesta je ještě schůdná. Patřím k těm, kteří berou Böckenfördovo diktum (říká se také dilema) velmi vážně. Jde o postulát, že liberální demokracie potřebuje ke své reprodukci, aby značná část populace byla zakotvena v dostatečně nosných hodnotových systémech, jež se vztahují právě k té osobní, soukromé dimenzi člověka, od které se v liberální demokracii očekává, že nebude součástí politického diskursu.

Vracím se k začátku knihy. Záleží na každém, co si z dědictví Woodrowa Wilsona vezme. Poměřování idejí životní praxí člověka, který je hlásá, je jistě legitimní. Ale kdo obstojí?

Amy Chua: Political tribes, Penguin Press, New York, 2018, 304 s.

Aleš Drápal (1955) je matematik, působí na MFF UK v Praze.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Aleš Drápal

Politické kmeny Amy Chua – alternativní pohled

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu