Námět libreta televizní hudebně-dramatické burlesky
V jednací síni soudu probíhá proces s Janem Sladkým Kozinou, bytem Oujezd. Je hlídaný přejedenou justiční stráí a hladovými vlčáky. Kozina má sličnou advokátku ex offo, sopranistku. Svědek obaloby, feťák Jarda, na Kozinu svým barytonem práskne, e pěstoval marjánku a prodával ji i další svinstva na trhu, před školou, na diskotékách, s přirákou i ve veřejných domech po okolí. Zapříčinil tím několik smrtelných malérů z předávkování. Soud tomu uvěří. Proti Kozinovi svědčí navíc také Romka Erika, e s ním má trojčata a on jí nechce platit alimenty. Kozina se brání tomuto livému nařčení. Dochází mezi nimi ke střetu emocí, vzájemně se osočují. Jejich duet odmění diváci potleskem. Kozina pak ve své tenorové árii odpřisáhne, e ji vidí poprvé a nikdy si s ní nezavdal; neměl na to ani čas, ve dne v noci bojoval za práva Chodů. Erika mu skáče do zpěvu krátkou altovou výhrůkou, e do půlroku, půldne a půl hodiny se pravda ukáe, a ádá, aby u něj byl proveden test na DNA. Zvednutou rukou přísahá, e mluví pravdu. Tou samou rukou dá Kozinovi facku, za co ji přítomní příbuzní, tvořící sbor, odmění chvalozpěvem, předseda senátu napomenutím.
Kozina je odsouzen k trestu oběšením. Jeho advokátka však podává odvolání, neboť šibenice, na ní má být trest vykonán, nemá platný atest. Narychlo je proto změněn na gilotinu, ale jak se zjistí, je to dlouho nepouívaný klumprt – tupá a zrezivělá. A kat nemá k výkonu pracovních povinností ani potřebnou kvalifikaci. Advokátka svým sopránem znovu protestuje, e by se její klient mohl od gilotiny nakazit a kvůli amatérismu kata zůstal i naivu, pouze zraněn. Stal by se z něj doivotní mrzák. Nebo by moná umřel, ale na následky té nákazy, co by bylo v rozporu s rozsudkem. Závěr této árie končí kadencí, jak mívají sopranistky ve zvyku.
Mezitím je trest smrti v Česku zrušen. Současně ruší poslanci státní příspěvek na pohřebné. Kozina dostává dvacet let aláře. Ve vězení se učí anglicky a sepisuje v chodštině knihu s názvem Moja bitka.
Chodský kmotr Lomikar do roka a do dne nezemře, jak mu Kozina vyhrooval, ale zakládá politickou stranu. Tvoří ji jeho rodinní příslušníci, příbuzenstvo a kohorta bezdomovců, jim naslibuje kadodenní dodávku čůča v krabicích. V restituci je mu vrácen zámek v Trhanově. Výhodně skupuje na Chodsku za evropské peníze pozemky a kšeftuje s nimi. Vyjde najevo, e se dopustil podvodu, a spadne nad ním klec.
Ve vězeňské cele číslo tři sta dvacet pět Na Borech dochází k překvapivému setkání Koziny s Lomikarem. Jejich duet na uvítanou v angličtině vyznívá sice smutně, ale v přátelském duchu. (Reisérovi doporučuji zdůraznit oboustrannou radost ze setkání vzájemným objetím, poplácáním po ramenou a přípitkem. Můe dojít i na slzy).
V závěrečném dějství poádá Kozina o prezidentskou milost, avšak je zamítnutá. To ho naštve, ale dodá dalších sil. Následuje jeho náhodný útěk z věznice v převleku za dozorce. Lomikarovi tam zanechá na památku mobil a klíč k šatně dozorců. I jemu se zanedlouho podaří taky v převleku uprchnout. Mobil a klíč daruje dalšímu vězni Matěji Přibkovi, chodskému praporčíkovi. I ten vezme draka. Navíc tam ukradne sváteční teleskopický obušek a nevyčištěné boty. Při roční inventuře je zjištěno ve věznici manko. Počet dozorců nesouhlasí s počtem vydaných uniforem.
Děj vrcholí vyhlášením Svobodné chodské republiky (S. CH. R.) švýcarského typu, bez členství v EU. Kozina se stává jejím prvním prezidentem. Kníe Lomikar mu dělá kancléře. Advokátka zastává úřad ministryně spravedlnosti. Ministerstvo kultury je svěřeno Aloisu Jiráskovi. Matěj Přibek je jmenován ministrem chodské obrany, zálohy a útoku. Aby nedošlo k migraci Čechů do Chodska, hlavně Praáků, nechává území Chodska oplotit a zřizuje pohraniční strá s názvem Psohlavci. Předvídavě ochrání S. CH. R. před migranty a je za to Chody veleben.
Orchestr zahraje na závěr chodskou národní hymnu ivot je jen náhoda. Všichni ji zpívají a radují se z nabyté svobody.
Jan Vaněček (1946) publikuje časopisecky i knině povídky a fejetony. ije v Českém Krumlově.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.