Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Vladimír Birgus: Tak mnoho, tak málo

Vladimír Birgus

Tak mnoho, tak málo

Soubor , z něhož vybíráme, jste začal vystavovat s odstupem více než třiceti let. Proč až nyní?

V době normalizace bylo jasné, že takové fotografie nelze v oficiálních galeriích, časopisech a knihách publikovat bez toho, aby mohly být zneužity a interpretovány zcela jinak, než jsem zamýšlel. To se stalo třeba Daně Kyndrové v knize Sílu nám dává strana nebo v časopise Svět sovětů. Několik ironicky laděných fotografií, ukazujících vyprázdněné rituály komunistických slavností, se mi podařilo vystavit v liberálně vedené olomoucké Galerii pod podloubím, ale mnoho jsem jich ukazoval jenom přátelům a většinu jsem vůbec nezvětšoval a nechal je jenom v negativech. Po roce 1989 se objevilo několik výstav a knih s fotografiemi ze života v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jen nosil dříví do lesa. Řadu snímků ze 70. a 80. let jsem publikoval až na výstavě, kterou mi v roce 2014 připravila Štěpánka Bieleszová v Muzeu umění Olomouc a k níž vyšla i obsáhlá publikace. Další jsem přidal o tři roky později do výstavy ve Slezském muzeu v Katovicích. Potom jsem z nich sestavil samostatnou výstavu na Měsíci fotografie v Bratislavě, která byla také představena na festivalu Transphotographiques v Lille a v užším výběru v galerii KUPE v Opavě. Tam také vyšel menší katalog s textem Ondřeje Durczaka. Mezitím stále pokračuji v probírání mnoha tisíc starých negativů, z nichž vybírám další fotografie z té doby. Souhrnně bude tento soubor s názvem Tak mnoho, tak málo – fotografie z doby, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo, představen letos od října až do února 2020 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Vyjde k němu také větší kniha.

Zdá se vám, že se působení těchto fotografií na publikum s časovým odstupem proměnilo?

Pro lidi, kteří zažili Husákovu éru na vlastní kůži, jsou připomínkou doby, na kterou postupně zapomínají nebo se snaží zapomenout. Jak chodili do prvomájových průvodů a na další komunistické oslavy v obavách, aby nepřišli o práci, nebo aby se děti dostaly na střední školu. Mnozí si už nepamatují, jak devastovaná či zanedbaná byla tehdejší města, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech řeznictví nebo v rukou otrávených lidí, kteří se těšili na večer v hospodě nebo na víkend na chatě. S časovým odstupem je zřejmé, že vzrůstá grotesknost mnohých výjevů, protože mladí lidé už je nevnímají prizmatem vlastní zkušenosti a mnohé věci jim připadají absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my.

Fotografovat v těch dobách bylo jistě i trochu nebezpečné.

Na komunistických oslavách jsme s Danou Kyndrovou, Jaroslavem Kučerou, Karlem Cudlínem a několika dalšími kolegy většinou fotografovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií. Samozřejmě jsme proto někdy poutali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti či komunismu oddaných členů Lidových milicí. Občas to znamenalo odebrání filmu, někdy i výslech, pro koho vlastně fotografujeme. Ale většinou mne zachránilo, že jsem se odvolával na různé úkoly z katedry fotografie FAMU, kde jsem tehdy působil. A když přišlo hlášení do školy, tak je liberální vedoucí katedry profesor Ján Šmok někam založil. Horší to bylo třeba v NDR, Bulharsku a především v Sovětském svazu, tam i obyčejní lidé často hlásili milicionářům a tajným, že fotografuji něco nepatřičného. Zatímco v Praze vítali, když na prvomájové oslavy na Letnou přišlo co nejvíce lidí, v Moskvě bylo nesmírně těžké se dostat přes mnoho kontrol poblíž Rudému náměstí. Za fotografování mě však zavřeli jenom v Bulharsku, a to na jediný den a noc, než si kdesi ověřili, že nejsem špión. Byl jsem tehdy mladý, a tak jsem trochu dobrodružství vítal a moc jsem si nepřipouštěl, že bych mohl skončit mnohem hůře, jako se to třeba stalo Jindřichu Štreitovi. (J. Štreit byl v roce 1982 odsouzen podmíněně k dvouletému vězení za údajné hanobení republiky a strávil několik měsíců ve vazbě. – pozn. red.)

Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, v jehož čele od roku 1990 stojíte, se stal bez přehánění Mekkou mladých českých, slovenských a polských fotografů. Lze mezi nimi vystopovat nějaký trend, kam se fotografie, a zejména fotografický dokument ubírá?

My si zakládáme na tom, že jsme velmi univerzální škola, že nepreferujeme jenom jeden druh fotografie, ale že si naši studenti vyzkoušejí všechno, s čím se v praxi mohou setkat, od tradičního sociálního dokumentu přes inscenovanou a reklamní fotografii až třeba po konceptuální tvorbu, ale také psaní o fotografii. Samozřejmě klademe důraz hlavně na kvalitu volné tvorby, ovšem na rozdíl od škol, kde jsou studenti v ateliéru po celou dobu vedeni jedním pedagogem, si u nás každý může vybrat vedoucího klauzurní či diplomové práce z devatenácti pedagogů, mezi nimiž jsou tak různorodé osobností, jako jsou Jindřich Štreit, Dita Pepe, Tomáš Pospěch nebo Václav Podestát. Dokumentární fotografie vždy měla na ITF významné místo, ale i v ní se měnily styly a převládající témata. V současnosti se mnoho studentů věnuje výrazně subjektivnímu zobrazení vlastního života či života svých blízkých, což dříve v naší fotografii nebylo příliš rozšířené. V pracích mnoha studentů můžeme také často vidět prolínání dokumentární a inscenované fotografie, skutečnosti a fikce. Ovšem i klasický dokument s humanistickým akcentem má u nás na škole mnoho talentovaných zastánců.

-tt-

Vladimír Birgus (1954) je fotograf, kurátor, historik fotografie, profesor a -vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jeho fotografie byly představeny na 90 autorských výstavách a jsou zastoupeny v řadě veřejných sbírek v ČR, na Slovensku, v Polsku, Francii, Německu, Velké Británii, USA nebo Japonsku. Je autorem a spoluautorem 65 knih včetně publikací Česká -fotografická avantgarda 1918–1948 (Praha a Stuttgart 1999, Cambridge a Londýn 2002), František Drtikol (Praha 2000), Česká fotografie 20. století (Bonn, 2009, Praha 2010) a Intimní svět Josefa Sudka (Paříž a Ottawa 2016). Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav v řadě muzeí a galerií.