Pavel Uherek

Brexit a „lidovláda“

Brexit měl být nejprve 29. března 2019. Pak byl posunut na 12. dubna, tedy téměř na stejný den, kdy se Titanik odrazil od irských břehů na širý Atlantský oceán. Ostatně celý brexit vypadá jako katastrofa, která byla dobrovolně odhlasována, aby se následně všichni snažili ji odvrátit či alespoň zmírnit její následky.

Argumenty obhájců brexitu, v době psaní tohoto textu odloženého na konec října 2019, resp. v obecnějším duchu argumenty obhájců referenda, přitom stojí na několika velmi problematických tezích. Tyto teze zároveň vypovídají o tom, jak dnes chápeme politické rozhodování, a dokládají rozpolcenost a „baumanovskou“ tekutost současného světa.

Projev opravdové demokracie, nebo důsledek twitterové politiky?

Zastánci brexitu tvrdí, že odchod Británie z Evropské unie je projevem většinového rozhodnutí, které bylo učiněno skutečně demokraticky. Nerespektování brexitu je tak podle nich zároveň nerespektováním demokratických principů.

Demokracie však neznamená hlasování lidu o jednotlivých politických otázkách. Neplatí rovnice o tom, že čím více uspořádáme lidových hlasování, tím více máme demokracie. Zastupitelská demokracie, která je uplatňována ve většině zemí, a v Británii zřejmě nejdéle, naopak spočívá v tom, že lidé pravidelně a za účelem obnovování politické legitimity volí své zástupce do parlamentu, aby tito pokud možno racionálně rozhodovali o správě věcí veřejných.

Naproti tomu lidové hlasování jako forma politického rozhodování může vést nikoliv k rozumným řešením, ale k tomu, že společnost se stane obětí vlastních vrtkavých zájmů založených převážně na iracionálních emocích. Na základě takových „pocitových“ podnětů je totiž politika prostřednictvím referenda vykonávána a prezentována. Složité politické problémy přitom nelze rozřešit jednoduchým ano/ne.

Z politiky, která má na základě určité politické ideologie navrhovat řešení pro složité politické problémy, se v takové situaci stává nejasný a nepředvídatelný systém, který produkuje zmatená rozhodnutí. A právě zmatenost je nejvýraznějším průvodním znakem brexitu. Rozhodovalo se v něm na podkladě nedoloženého argumentu o tom, že je Británie ohrožena cizí mocností, tedy rozhodovalo se na bázi strachu či zloby. Podobné negativní nálady jistě nejsou tou nejlepší motivací, proč činit jakákoliv rozhodnutí, a to jak v životě soukromém, tak i veřejném. Navíc těžko lze v referendu hodnotit složitou problematiku bezcelních vztahů, volného pohybu osob, práv duševního vlastnictví nebo zaměstnávání občanů z jiných zemí. Z daných faktorů, kdy politika není dělána ve sněmovnách, ale na Twitteru, současný chaos pramení.

Brexit tedy není projevem skutečné demokracie, ale důsledkem toho, že politikové se dnes neřídí dlouhodobými ideovými vizemi, nýbrž momentální náladou voličů. Proto premiér Cameron referendum slíbil, tedy jako dárek, úlitbu veřejnosti, aby ukojil její aktuální pocity vyjadřované prostřednictvím sociálních sítí, a to bez ohledu na skutečné problémy a potřeby země.

Na základě podobné logiky byla třeba u nás odsouhlasena přímá volba prezidenta. Dalším ukázkovým příkladem, kdy je z pocitů vyhotoveno politické téma, je střídání letního a zimního času – ideové vyprázdnění tak samozřejmě zasáhlo i politiku evropskou, když pravidelnou změnu času nedávno polovičatě zrušil Evropský parlament. Nyní se proto připravme na dvouleté, zcela zbytečné diskuse, v nichž každý bude fandit buď zimnímu anebo letnímu času, a to výhradně dle svých aktuálních tělesných a duševních stavů. Ostatně redaktor jednoho z českých deníků již uveřejnil své „přiznání“, že se na podzim v této otázce spletl, když preferoval čas zimní. Nyní je už prý pro čas letní, neboť si po jarní změně uvědomil, že je večer déle světlo, což je příjemnější.

Když referendum o vstupu do EU, proč ne také o vystoupení?

Obhájci referenda uspořádaného v kontextu ukončení členství v Evropské unii poukazují na to, že také o vstupu do Unie se zpravidla v členských hlasovalo v lidové volbě. Tento argument je velmi silný, lze však v jeho souvislosti použít určitý příměr: svatba neznamená stejné rozhodnutí jako rozvod. Pokud se snoubenci nakonec nevezmou, znamená to v některých případech citovou ránu (v případech jiných třeba i úlevu), je však zpravidla čas na nápravu či nalezení jiných řešení. Neuzavřením sňatku se život až tak podstatně nezmění, jinak řečeno cesta, na kterou se pár měl vydat, prostě jen zůstane neprozkoumána.

Protože dopady v tomto případě až tak trýznivé nebudou, je možné povolat lid k rozhodnutí v případě, že má stát vstoupit do mezinárodní či nadnárodní organizace.

Naopak rozvádí-li se třeba desetileté manželství, jsou v něm většinou malé děti, na které rozvod negativně dopadne, ať již psychologicky či ekonomicky. Stejně tak je nepříznivé situaci vystavena původní rodina každého z partnerů. A velmi významné jsou majetkové a právní provázanosti, kdy ostatně ekonomický faktor je prapůvodním sociálním účelem uzavírání manželského svazku. Rozhodnutí o rozvodu je tedy velmi riskantní, zásadní, a musí být proto činěno se zvýšenou opatrností a především odpovědností. Není jistě náhodou, že David Cameron, který referendum vyvolal, raději z politické scény následně zmizel; a řešení teď musí hledat někdo jiný.

Právě neopatrnost a neodpovědnost, neohl žení se na rizika se tedy projevily v případě brexitu, kdy důsledky nebyly domyšleny, nebylo předjímáno, že brexit má dopad na Skoty nebo ostrovní Iry a na ostatní členské státy EU, především ty Británii nejbližší, tedy Francii a Belgii. Také z těchto důvodů proto nebylo správné „rozvodové“ referendum použít.

O tom, jak je otázka referenda coby politické metody komplikovaná, nakonec svědčí i fakt, že jeden z předních zastánců brexitu právě jako projevu skutečné demokracie, tedy bývalý český prezident a premiér Václav Klaus, se naopak rezervovaně k referendu stavěl v roce 1992, a to v souvislosti s lidovým posouzením otázky rozdělení československé federace.

Spásonosný verdikt, nebo freudovská projekce?

Británie vstoupila do ES na počátku sedmdesátých let minulého století, tedy v do-bě, když již platila rozhodnutí Soudního dvora ES o tom, že právo tvořené v Bruselu má přednost před právem národním. Argument, dle něhož až nyní jde v brexitu o to, že si členský stát chce vládnout sám a nechce podléhat bruselským „byrokratům“, proto nijak nevysvětluje, z jakého důvodu se odpor k Unii a požadavky na různé národní „exity“ objevují právě v současné době.

Naopak je spíše zřejmé, že stávající odpor k EU je primárně dán údajně liknavým přístupem EU k migraci a poukazy na to, že její otevřené hranice zvyšují riziko teroristických útoků či obecně kriminality v jednotlivých členských zemích, tedy pojímají EU jako prvek ohrožující bezpečnost obyvatelstva a evropských „kulturních hodnot“. Skutečnost, že příčinou brexitu byl právě strach z migrace, ostatně potvrdil ve svém projevu před Dolní sněmovnou i britský ministr vnitra (syn imigranta z Pákistánu...). Dalším důkazem „antimigrační“ povahy brexitu je to, že jeho baštou je Wales, tedy část Británie, kde je riziko teroristických útoků menší než třeba v kosmopolitním Londýně, a je pravidlem, že xenofobní bývají spíše oblasti, v nichž žije cizinců méně. V této souvislosti je také zjevné, že vystoupení z EU Británii před teroristy nijak neochrání. Například útok na Westminsterském mostu spáchal britský občan, v Británii také narozený, jehož otec je neznámý, a matkou je Angličanka. Nejasnost původu tohoto teroristy je tak projevem složitosti současného světa, ale možná i produktem britské koloniální minulosti.

Brexit je v tomto smyslu pouze obří, celonárodní freudovskou projekcí, kdy se Britové, dříve ovládající půlku světa, nyní sami bojí cizinců na své půdě, nevidí tak chyby v sobě, ale v jiných, myslí si, že své vlastní koloniální minulosti uniknou vystoupením (exitem) z EU. Je totiž mnohem snazší vidět nedostatky v okolí, protože takové nedostatky jsou změnitelné, okolí lze nevidět, odstranit je, uniknout mu. Avšak naše minulé činy a nás samotné změnit nelze, resp. jen velmi obtížně, proto se raději věnujeme chybám těch ostatních. Lépe je tedy se „vadného“ partnera zbavit, on je vším vinen, důležité jsou přece výhody, nikoliv závazky. Také Britům ostatně při vyjednávání odchodu z Unie šlo o jakési cherries picking, tedy vybírat ze vztahu k Unii jen ony třešničky na dortu.

Odmítnutí evropských regulací, nebo dopad špatně pochopené svobody?

Velká část evropského práva je technického charakteru. Evropská unie neupravuje právo občanské ani trestní ani správní, ve většině ani pracovní. V oblastech soukromoprávních mnohem závažnější zákony negativně dopadající na celé hodnotové systémy vymýšlejí spíše národní zákonodárci, včetně toho českého, viz například dnes diskutovaná změna definice manželství.

Současná legislativa totiž není projevem snahy evropských úředníků po regulaci, ale odrazem zájmů různých menšinových uskupení zajistit domnělou a jakousi vnitřní, mentální svobodu. S takovými postmoderními snahami ovšem Evropská unie ani tzv. levicový progresivismus nemají nic společného. Zatímco levicové myšlení je založeno na rovnostářství a preferenci společnosti před jednotlivcem, tak naopak vyhlášky o alergenech, garance práv gayů nebo třeba bojovné prosazování práva matek kojit na veřejnosti stojí na bezbřehém individualismu, nikoliv levicovém prosazování zájmů kolektivu.

Právní předpisy tak mnohdy mají upravovat právě rozšiřování svobod, a to včetně předpisů evropských. Zde jako příklad můžeme použít známou evropskou normu o údajném správném zakřivení banánů, na niž často poukazují unijní kritici. Nejenomže tento předpis o žádném zakřivení nehovoří, ale byl vydán v důsledku snahy pěstitelů ovoce prodat co nejvíce komodit tím způsobem, že budou sjednoceny rozměry ovoce, aby se jich pokud možno co nejvíce vměstnalo do přepravních beden. Tedy nikoliv snaha o veřejnoprávní regulaci, ale posílení liberální (soukromé!) touhy po co největším zisku z podnikání. To bylo důvodem vydání daného nařízení.

Vzpoura proti intelektuálům, nebo projev autoritářských ideologií?

Občasný argument, dle něhož evropská integrace fascinuje především intelektuály, o EU sám o sobě nic nevypovídá. Brexit je v tomto smyslu spíše výrazem napětí mezi „obyčejnými“ lidmi a od reality údajně odtrženými politickými elitami nebo snoby planě teoretizujícími v pražských, pařížských a jiných kavárnách. Jako by v britském referendu hlasovali pro odchod z EU ti, co se ve Francii oblékají do žlutých vest, vlastně všichni ti, co chtějí nějakou změnu jenom proto, že realita neodpovídá právě jejich individuálním potřebám.

Přesto je s antiintelektuálskou argumentací potřeba zacházet velmi opatrně. Uplatňovaly ji totiž největší diktatury dvacátého století, které intelektualismus považovaly za odcizený zájmům prostého lidu. Komunisté hovořili o intelektuálštině jako chorobě doby. Proti intelektuálům vystupovali i nacisté, když Heydrich příslušníky vlastenecké české šlechty považoval za „intelektuálské štváče“. Ve fašizujícím období druhé republiky byl intelektuál a vyznavač demokratických hodnot Karel Čapek posměšně označován za hradního vrtichvosta.

Pokud bychom se měli snížit na úroveň radikálních euroskeptiků, kteří EU občas přirovnávají ke Třetí říši, pak prostřednictvím této logiky můžeme uzavřít, že současné nevinné výpady proti intelektuálům (viz tzv. pražská kavárna) mohou skončit po polpotovsku, když v Kambodži v době tamního komunismu byl v rámci tažení proti „buržoaznímu intelektualismu“ stanoven trest smrti i za nošení brýlí.

Všechno je jinak: nikoliv prohloubení, ale naopak ohrožení demokracie

Výše naznačené problematické stránky brexitu jsou jen špičkou ledovce, na kterou nyní obrazně narazil novodobý britský Titanic. Na první pohled konzervativní a racionální antiunijní argumentace, resp. obhajování referenda jsou totiž ve skutečnosti založeny na úplně jiných, velmi aktivistických politických myšlenkách, které jsou ze své podstaty zaměřeny proti zastupitelské demokracii.

Tyto myšlenky říkají, že instituce zastupitelské demokracie jsou slabé a neúčinné, obyvatelstvo fakticky ohrožují, a je nutné je proto nahradit institucemi lepšími a dokonalejšími, které budou vládnout v zájmu lidu. Oním zájmem lidu však nakonec není nic jiného než mocenský zájem politického vůdce. Jak pravil Mussolini zaříkávající se vůlí italského lidu: „Fašismus je mussolinismus, nedělejme si iluze.“

Takový, ve skutečnosti protidemokratický, diskurs umožňuje ambivalence slova „demokracie“, tedy lidovláda, kdy třeba komunisté své protidemokratické smyšlení vždy obhajovali zájmem lidu, mluvili o demokracii na druhou (tzv. lidové demokracii), byť to ve skutečnosti byla diktatura. V podobném duchu „lidové demokracie“ se dnes vzývá referendum, resp. mluví se o demokracii přímé, která je údajně schopna společenské problémy vyřešit lépe a efektivněji. A také ve prospěch brexitu se argumentuje tím, že je to přece přání obyvatelstva...

Opětovně se tedy přestává věřit tradičním institucím, jako jsou politické strany, parlamenty, vlády, pravidelně konané volby, vláda zákona. Naopak (i v souvislosti s brexitem) se mluví o neomylné vůli mas, která je schopna spasit svět, změnit špatné směřování politiky, zachránit nás před domnělými nepřáteli. Také v tomto smyslu jeho zastánci o brexitu mluví, tedy jako o rozhodnutí, které nás má nasměrovat k lepším časům.

V podobě brexitu se také vrací idea o určité soběstačnosti. Nemůžeme se spoléhat na druhé, mezinárodní závazky nás omezují, naše přání a touhy nejlépe splní náš národní vůdce, to vše plyne z úst obhájců opuštění EU. Taková snaha o národní autarkii však nutně musí směřovat buď ke snižování životní úrovně, anebo naopak snaze o ekonomické podmanění států jiných. Národ toužící po soběstačnosti však může připomínat člověka, který se obehnal klecí, aby v ní pak zjistil, že si nemá jak opatřit potravu.

Hledáním alternativ namísto EU se nikdo příliš nezabývá, což je normální, neboť negativními následky našeho „pokrokového“ myšlení se zpravidla příliš nezabýváme. Jistě si přitom umíme představit Evropu bez EU. Evropa jako světadíl zde však bezesporu zůstane a zůstanou zde i její národní státy se svými historicky, geograficky i jinak danými vazbami. Na jakou cestu se evropské země vydají? Možnosti jsou jen dvě – buď cestu soupeření, a to jednotlivě, nebo v rámci bloků (např. dnes často vzývaná V4), které však v každém případě zcela jistě nikomu nic nepřinese. Anebo na cestu nové spolupráce, která se bude postupně zase více a více prohlubovat. Tedy opět se s velkou pravděpodobností začne budovat něco, co dnes rozbíjíme, aby za dalších sedmdesát let přišel „nový“ kopáč politických bodů, ať již lehkomyslný, nebo vypočítavý, který bude prohlašovat, že sjednocování Evropy je špatná věc.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Brexit a „lidovláda“

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu