Jan Rychlík

Rizika a úskalí referend

Poučení z brexitu

Slovo je odvozeno z řeckého politiké techné – správa obce, tedy v tehdejším (antickém) slova smyslu správa státu. Protože demokracie znamená řecky vládu lidu, musí logicky platit premisa, že tento lid jako celek je schopen politický problém pochopit. Pokud tedy demokracie nechce negovat sama sebe, nemůže vycházet z opačného předpokladu, tj. presumpce hlouposti a nesvéprávnosti voliče. Na podobném ideovém základě totiž stojí diktatury – tam platí, že obyčejný člověk je příliš hloupý, aby mohl rozhodovat, a proto zde musí být buď jedna geniální hlava, která všechno ví, anebo „vědecký světový názor“, který bez ohledu na mínění obyvatelstva dává správný návod jak postupovat.

Presumpce rozumného voliče, který ví, o čem hlasuje a o čem rozhoduje, je ovšem v mnoha případech právě jen právní domněnkou a předpokladem. Není žádným tajemstvím, že v praxi se velmi často voliči rozhodují čistě emocionálně a ve skutečnosti ani pořádně nevědí, pro co vlastně hlasují.

Referendum bývá často označováno za jakýsi vrchol demokracie: vždyť co už může být demokratičtější než hlasování všech oprávněných občanů o nějaké otázce. Referendum se mnoha lidem asi nejvíce blíží námi obdivované athénské demokracii, kde všichni občané měli právo zúčastnit se zasedání sněmu a hlasovat tam o zákonech státu. Argumentuje se často příkladem Švýcarska, kde jsou referenda všeho druhu na denním pořádku. Jenže když dělají dva totéž, nemusí to být ještě totéž. Ve Švýcarsku má hlasování všech občanů mnohasetletou tradici a už děti ve věku školním jsou vedeny k osvojení si základního předpokladu každého referenda: uvědomit si, jaké může mít moje hlasování důsledky. Už žákům ve škole je vštěpováno, že hlasováním o závažných věcech nemohou nikdy řešit své dílčí problémy, nýbrž že je třeba mít vždy na paměti dopad na ostatní spoluobčany a na zájem celku. Právě tento přístup bohužel u mnoha občanů ostatních evropských států absentuje.

Kromě toho voliči někdy odpovídají „ano“ – „ne“, ani by vůbec pochopili, na co se jich zákonodárce ptá. V roce 2016 např. nizozemští voliči odmítli v referendu schválit asociační smlouvu EU s Ukrajinou, protože se obávali emigrační vlny a islámského terorismu. Co má asociační dohoda, která se týká vzájemného obchodu a celních úlev, společné s migrací a co má Ukrajina společného s islámem? Vždyť na Ukrajině po ruské anexi Krymu prakticky žádní muslimové nejsou! Naštěstí se referenda zúčastnilo jen 30 procent oprávněných voličů, což umožnilo nizozemské vládě prohlásit referendum pouze za konzultativní.

Při běžných volbách strana, která prohraje volby, výsledek zpravidla respektuje. Ponechá si svůj program, případně jej podle potřeby modifikuje a vyčká na volby příští, kdy budou „karty znovu rozdány“. Řečeno jinak: menšina se při volbách podřizuje většině, protože ví, že příště může být zase většinou ona. Poněkud jinak vypadá situace při referendu, protože tam jde zpravidla o rozhodnutí jednorázové a konečné. Je-li rozhodnutí v referendu prakticky nezvratné (např. při rozhodování o příslušnosti nějakého území k tomu či onomu státu nebo o rozdělení nějakého státu), a především je-li vítězství jednoho názoru nad druhým těsné, pak je vysoce pravděpodobné, že menšina rozhodnutí referenda nepřijme a postaví se proti němu. Příkladem může být např. odmítnutí výsledků referenda o samostatnosti Bosny srbským obyvatelstvem, které nakonec vedlo v letech 1992–1995 ke krvavé válce.

Potíže s otázkou

Hlavním problémem každého referenda nicméně je, že je možné odpovědět jen „ano“ nebo „ne“. Jenže většina politických problémů je příliš komplikovaná na to, aby na ně bylo možné odpovědět pouze jedním slovem a i v případě, že tak odpovědět lze, politický problém jako celek to ještě nemusí vůbec řešit. Pro příklad nemusíme chodit daleko, máme jej v naší vlastní nedávné historii.

Referendum o rozdělení Československa se v letech 1991 a 1992 neuskutečnilo, protože se nepodařilo zformulovat otázku tak, aby odpověď „ano“ či „ne“ dávala jasný návod jak po referendu postupovat dál. Na otázku „jste pro společný stát?“ by sice nepochybně většina voličů v obou republikách odpověděla kladně, ale podobný výsledek by k ničemu nebyl: nedával totiž žádný návod na řešení situace, kdy vítězná politická síla na Slovensku (Mečiarovo HZDS) trvala na úplné svrchovanosti a samostatné mezinárodně-právní subjektivitě pro Slovensko (resp. pro obě republiky), což objektivně další existenci Československa jako státu vylučovalo.

Ve Velké Británii při hlasování 23. června 2016 se 17 410 742 voličů (51,89 %) vyslovilo pro odchod z EU, zatímco 16 141 241 (48,11 %) bylo proti vystoupení. Ponechme teď stranou otázku volební účasti a také fakt, že vůbec nebyl brán v potaz složený charakter Spojeného království, takže Angličané svým „leave“ (odejít) „převálcovali“ méně početné Skoty hlasující pro „stay“ (zůstat); na rozdíl od někdejšího Československa totiž ve Velké Británii neplatí princip nutnosti konsensu jednotlivých členských zemí (není tam obdoba někdejšího československého zákazu majorizace).

Mnohem důležitější je, že při referendu nebyla položena otázka, co má v případě odchodu Velké Británie následovat: zda má Velká Británie zůstat v celní unii s EU, zda s ní má mít nějaké zvláštní vztahy, podobně jako je má Norsko, Švýcarsko či Island, anebo zda má stát zcela mimo EU jako jakýkoliv mimoevropský stát. Upřímně řečeno, položit takovouto otázku ani nebylo možné, protože na ni již nelze odpovědět „ano“ či „ne“. Kromě toho ti, kteří hlasovali pro „odejít“, většinou vůbec nevěděli (a neví), jak Evropská unie vlastně funguje. Mimochodem – ruku na srdce: kolik lidí to ví např. u nás?

Stalo se dnes velkou módou nadávat na „bruselskou byrokracii“ a kopat do Evropské unie, ale kolik lidí např. ví, jaký je rozdíl mezi Evropskou komisí, Evropskou radou a Radou Evropské unie a jak tyto orgány fungují? Před volbami do Evropského parlamentu se často kandidáti zaklínají tím, že budou v Bruselu hájit zájmy České republiky. To se lidem, samozřejmě, hezky poslouchá. Ví vůbec volič, jaké jsou pravomoci a úkoly Evropského parlamentu? A ví, že úkolem poslanců Evropského parlamentu není hájit zájmy „svého“ státu, nýbrž zastupovat politický program příslušné celoevropské politické frakce?

Kvadratury kruhu

Hlasování „leave“ při britském referendu je typickým příkladem nadřazení krátkodobých parciálních zájmů nad zájmy celku a zájmy dlouhodobými. Podívejme se, proč voliči hlasující pro odchod z EU hlasovali tak, jak hlasovali. Na prvním místě se zde jistě podepsala absence evropské identity, která je především u Angličanů větší než u národů kontinentální Evropy. Avšak hlavní důvody byly konkrétní: britský občan, hlasující pro „leave“, nechce ve Velké Británii zahraniční dělníky z východních zemí EU, protože se (mylně) domnívá, že mu berou práci nebo snižují mzdy; málokoho ve velkých městech Anglie asi napadne, kolik by stála na trhu libra jahod, pokud by je sklízeli domácí pracovníci, a nikoliv brigádníci z Polska.

Frustrovaný volič si zřejmě neuvědomuje, že bez těchto lidí se země neobejde a především že těch několik milionů zahraničních pracovníků, kteří už v zemi jsou, tam tak jako tak zůstanou. Volič nechce, aby Velká Británie platila do fondů Evropské unie, protože se domnívá (zcela mylně), že za to nic zpětně nedostává; neuvědomuje si, že např. dotace pro zemědělce, které jdou z rozpočtu EU, budou buď škrtnuty vůbec, anebo je britská vláda bude muset platit z vlastního rozpočtu.

Obchodník, hlasující pro „leave“, nechce být vázán jednotnou celní politikou EU, protože se domnívá, že samostatné obchodní smlouvy s USA, Kanadou a jinými zámořskými státy budou pro Velkou Británii výhodnější. Jenže takovýto volič, hlasující pro „leave“ už nevidí – anebo možná ani vidět nechce –, že nebude-li Velká Británie v EU, nemůže se podílet na výhodách společného trhu. Mohla by, pravda (jak o to nyní usilují labouristé), uzavřít s EU dohodu o celní unii, jakou už několik desítek let má třeba Turecko, jenomže pak už by nemohla zase uzavírat samostatné obchodní smlouvy.

A pak je tady citlivá otázka hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Zde je mimochodem evropská veřejnost často nepřesně informována. Nejde totiž primárně o zavedení pasových kontrol, protože Velká Británie a Irsko sice nejsou v schengenském prostoru, ale mají už odedávna mezi sebou dohodu o volném styku bez kontrol občanů na společných hranicích. Jde o zavedení celních kontrol, tedy kontrol zboží. Jenže zde je právě kámen úrazu: pomineme-li ekonomické dopady celní hranice na samotný pohyb zboží, zůstává ještě další problém: zboží se přece samo přes hranici přepravovat nemůže, pokud je nepřepravuje pošta nebo zásilková služba, veze je vždy nějaký člověk. A tak jestliže máme kontrolovat takovéto zboží, musíme současně zastavit a kontrolovat i příslušného člověka a je přitom jedno, zda jde jen o cyklistu, který si veze salám a láhev kořalky, anebo o řidiče kamionu přepravujícího náklad v hodnotě několika tisíc eur.

V případě hranice Severního Irska a Irské republiky připomíná hledání „jiného řešení“ pokusy o řešení kvadratury kruhu. Možnosti trvalého řešení jsou ve skutečnosti jen dvě: buď Velká Británie zůstane s Evropskou unií trvale v celní unii, a pak kontroly nebudou, anebo v ní nebude, a pak kontroly budou. Žádná třetí možnost není.

Poté, co se po referendu otevřela všechna úskalí spojená s vystoupením Velké Británie z EU, ukázalo se, že nikdo neví jak dál. Dolní sněmovna přijala usnesení zakazující odchod Velké Británie z EU bez dohody, avšak již parafovanou dohodu, která byla maximem možného, už třikrát odmítla. Britská premiérka Theresa Mayová byla opakovaně v Bruselu kritizována za to, že nedokáže říci, co vlastně tedy Londýn chce. Nejen britská veřejnost, ale i mnoho poslanců parlamentu by si přály najít takové řešení, aby Velká Británie mohla odejít z EU, ale zachovala si výhody vyplývající ze společného trhu, aniž by se ovšem musela svazovat předpisy evropského jednotného celního prostoru, a aby se „nějak vyřešila“ otázka hranice Severního Irska. Jenže vyjednat takovouto dohodu nedokáže nejen Theresa Mayová, ale vůbec nikdo, protože podobná dohoda není možná.

Opakovaně jsem v posledních třech letech slyšel od Britů námitku, že před hlasováním o brexitu neměli občané dostatek informací. Hluboce s takovým tvrzením nesouhlasím: každý průměrně inteligentní člověk ví, že vstoupí-li do nějaké organizace (např. do spolku dobrovolných hasičů), získá tím určitá práva a současně určité povinnosti. Jestliže se mu v organizaci nelíbí, protože se mu zdají povinnosti příliš svazující, pak má samozřejmě svaté právo z této organizace vystoupit. Nebude mít už žádné povinnosti – ale logicky přijde i o svá práva a výhody, která z členství vyplývala. Neznám na světě organizaci, která by někdejším členům ponechávala bývalá práva a výhody, aniž by za to pobírala jakoukoliv kompenzaci. Kdo takovouto jednoduchou věc nechápe, nemá mít podle mého názoru volební právo.

Vraťme se na závěr znovu k otázce referend. Referendum ano, či ne? Referendum není nutno hned zavrhovat: je důležitým doplňkem zastupitelské demokracie. Ovšem, může být právě jen jejím doplňkem, nikoliv náhradou za ni. Referendum by tedy mělo mít především buď konzultativní, anebo ratifikační charakter. Především při něm ale musí být zcela jasno, zda si voliči vůbec uvědomují, o čem hlasují a jaké to může mít dopady. Dále jsou nutné záruky, aby menšina, tedy ta část elektorátu, jejíž názor se v referendu ukázal jako menšinový, rozhodnutí většiny přijala. Už proto je nutné, aby zásadní rozhodnutí nebyla přijímána jen prostou většinou, která je často nahodilá a záleží na účasti voličů.

Mezititulky redakce.

Jan Rychlík (1954) je historik, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Andrzej Brzeziecki (1978) je novinář, autor reportážních i biografických knih.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Rychlík

Rizika a úskalí referend

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu