Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Tomáš Horváth: Chvála bláznivosti

Andrzej Brzeziecki

Boj skončil, zápasníci pokračují

Ukrajina si pomalu zvyká na nového prezidenta. Teoreticky se dalo Zelenského vítězství očekávat několik měsíců. Je ale něco jiného číst výsledky předvolebních průzkumů a něco jiného vidět prezidentskou přísahu známého komika. Mezinárodní společenství se na výsledek ukrajinských voleb už také dívá klidněji. Za prvé, Evropa zná případy, kdy satiričtí umělci získávají politickou popularitu (například Itálie a Polsko). Za druhé, první kroky prezidenta nesvědčí o tom, že by bylo třeba bít na poplach. Nejenže se během několika měsíců podařilo Zelenského představit jako politika těžké váhy (v době postpravdy se už nicméně takové politické kousky povedly). Podstatné je, že úspěch kandidáta z města Kryvyj Rih může skutečně ukazovat na změny v ukrajinském politickém životě.

Ani Komsomol, ani oligarchové

Nejprve člověka zarazí věk nového ukrajinského prezidenta. Narodil se v roce 1978, a tak sotva zažil epochu Sovětského svazu. Ukrajinskou politickou scénu přitom dosud většinou zaplňovali aktivisté Komsomolu anebo málo početní aktivisté antikomunistické opozice. Druhou Zelenského charakteristikou je, že nemá velký majetek, takže o něm těžko lze mluvit jako o oligarchovi.

Právě oligarchové totiž politiku nad Dněprem řídili posledních pár desetiletí. Jedni byli spojeni s táborem „modrých“, s Donbasem a jihem země, druzí – „oranžoví“ – se hlásili k táboru, který se dostal k moci po oranžové revoluci v roce 2004 a který podpořil Euromajdan v letech 2013–2014. Do tohoto druhého tábora je třeba započíst i dnes už bývalého prezidenta Petra Porošenka. Někdy se o tom konfliktu mluvilo jako o válce mezi miliardáři a milionáři. Přestupy mezi tábory a zaskakující rošády byly v té válce na denním pořádku.

I pokud za Zelenským stojí vlivný Ihor Kolomojský, který je s Petrem Porošenkem v konfliktu, nejde o přímé angažmá. Zelenskyj vyhrál, protože se prezentoval jako člověk mimo elity.

Nejdůležitější ale je, že volba Zelenského překresluje ve společnosti dávnou opozici mezi západem a východem země. Doposud obyvatelé západních obvodů Ukrajiny pohlíželi na ty bydlící na východě a jihu jako na lidi sovětské, proruské, téměř ne zrádce. Ukrajinskojazyčná média je představovala jako bandity, lidi morálně pochybné, náchylné na manipulace a ovlivňování Ruskem.

Obyvatelé východních regionů (které zůstaly v hranicích Ukrajiny po povstání na Donbase a v Luhansku a po anexi Krymu) viděli v obyvatelích Lvova, Tarnopolu nebo Ivano-Frankivsku banderovce nemocné nenávistí, tedy – ve skutečnosti – fašisty. Řada publicistů i komentátorů prosazovala tezi o existenci dvou sobě navzájem cizích Ukrajin. Nejviditelnějším projevem konfliktu pak byla jazyková otázka. Na Ukrajině řada lidí mluví rusky a nemá velkou chuť mluvit ukrajinsky. To se nezměnilo ani po oddělení nejvíce proruských oblastí Donbasu, jakkoli zastánci proruské opce zůstali na Ukrajině poněkud osamoceni.

Zelenského příklad dokládá, že toto radikální rozdělení neplatní tak docela. Sám pochází z východní Ukrajiny, mluví lépe rusky než ukrajinsky, ale cítí se, jak říká, ukrajinským vlastencem. Podpořil ukrajinskou armádu v konfliktu se separatisty a Ruskem (vystupoval před vojáky na frontě). Hlasovala pro něj velká část obyvatel západní Ukrajiny. Zároveň je pro ruskou propagandu těžké dělat z něj banderovce, a strašit tak voliče z východu země – protože právě z tohoto prostředí vychází.

Je také dobré poznamenat, že pro Zelenského hlasovali vcelku rovnoměrně zástupci všech generací Ukrajinců. Ti, kteří pamatují Sovětský svaz, i ti, jejichž státní vlajka měla vždy modro-žluté barvy.

Mnoho slibů, málo konkrétního

Co si ve skutečnosti myslí nový prezident Ukrajiny, se dá jen těžko říci. Najdete i lidi, kteří pochybují, že Zelenský sám ví, co si myslí. Zelenský je ovšem politik „postpolitický“, vymyká se tradičnímu zařazení. Ve své volební kampani jen málokdy říkal cokoli konkrétního a jeho projev během inaugurace 20. května 2019 byl opakováním volebních hesel. Na jakoukoli otázku nejčastěji odpovídá, že něco je „super” anebo „príma“. Ví se, že Zelenský má rád popularitu a že chce být především „príma“ prezidentem.

Ví se také, že mu popularitu přinesl komediální seriál Sluha národa, ve kterém coby prezident Vasyl Holoboroďko bez problémů řešil všechny problémy země. V rozhovorech říká, že jeho cílem je být oblíbený. To znamená, že se bude vyhýbat těžkým rozhodnutím a nepopulárním reformám. Takovým prezidentem byl Petro Porošenko. Ovšem, volby prohrál také kvůli vlastním chybám a chybám svého okolí. Stejně důležité ale bylo i to, že válkou unavená ukrajinská společnost měla už dost ponuré tváře čas od času v uniformě vystupujícího Petra Porošenka.

To, co bylo základem úspěchu Zelenského, může být příčinou jeho problémů. Ukrajinci jsou společností velmi náročnou. Sociologické výzkumy ukazují, že jim nezáleží na reformách státu potýkajícího se s řadou problémů, ale především na zlepšení vlastní materiální situace. A to okamžitém zlepšení. Zelenský během volební kampaně sliboval, že možné je v podstatě všechno a že bude stát řídit tak obratně, jako jím vytvořená komediální seriálová postava Vasyla Holoboroďka. Ve skutečnosti ale není všechno tak snadné jako v seriálu. Splnění – i kdyby jen části – Zelenského slibů by znamenalo například konflikt s Mezinárodním měnovým fondem, který podporu podmiňuje konkrétními reformami.

Řešením by mohl být obrat k Rusku, které slibuje politickou a ekonomickou podporu bez toho, že by se zajímalo o reformy, lidská práva nebo svobodu médií. Moskva je ale těžký partner. Spojenectví s ní by znamenalo ztrátu prozápadní části elektorátu a toho se prezident může hodně bát. A pokud je Ihor Kolomojský patronem a mecenášem Zelenského, ani on nemusí s obratem k Rusku souhlasit. Za prvé je Kolomojský v Rusku nenáviděný podobně jako Porošenko (v roce 2014 zastavil rozhodnou a brutální akcí separatisty v Dněpropetrovsku – dnes Dněpru –, díky čemuž tato významná průmyslová oblast nesdílela osud Doněcka a Luhanska), za druhé Kolomojský ví, že Kreml netoleruje nezávislost oligarchů a prosit Rusko o moc může znamenat upadnout do závislosti na něm, což by oligarchovým zájmům ublížilo.

Útěk vpřed

Jakmile Zelenský usedl do prezidentského křesla, rozhodl o rozpuštění parlamentu. Ve chvíli, kdy tento text v polovině května 2019 vznikal, nebylo jasné, jestli jeho rozhodnutí nebude napadnuto jako neústavní. Není totiž jasné, zda prezident měl, nebo neměl právo takový krok udělat.

Motivem jistě byla chybějící podpora většiny poslanců. Někteří ústavní právníci však tvrdí, že nový prezident parlament rozpustit nemohl. Hlavní politické síly ale nejspíše přejdou k dennímu pořádku místo zkoumání ústavních podmínek pro rozpuštění parla-mentu, protože snad všem záleží na dřívějších volbách. Ohromná Zelenského popularita zároveň způsobuje, že odpor k jeho iniciativě může vyvolat protesty jeho stoupenců a stát jiné politiky víc než souhlas s novým termínem voleb. Ty se měly nejprve odehrát v říjnu, nyní by měly být v srpnu.

Rozdíl v čase není velký, pro Zelenského ale může mít obrovský význam. Zelenského strana Sluha národa dnes vede v průzkumech, i když ve skutečnosti nemá strukturu a nevíme, kdo bude na jejích poslaneckých kandidátkách. Pokud se situace v zemi nezačne radikálně zlepšovat, může s každým dalším týdnem nadšení a podpora jeho podporovatelů slábnout. A že se zlepšovat nezačne, je jisté.

Paradoxně i Petro Porošenko může chtít volby. Lidé, kteří ho podporují, jsou pořád mobilizovaní, a v průběhu času může strana, která ho podporuje, upadnout do řešení vlastních problémů, rozpadnout se, ztrácet na popularitě. Také premiér v demisi a dřívější Porošenkův spolupracovník Volodymyr Hrojsman ohlásil samostatný start ve volbách. To znamená, že de facto nový termín voleb akceptuje.

Tak či onak hned po prezidentské kampani startuje nová předvolební kampaň – do parlamentu. Hra o budoucnost Ukrajiny se tedy hraje dál.

Je zle, ale ne nejhůř

Volodymyr Zelenskyj pořád zůstává záhadou. Nahradil v Evropě známého Porošenka, jehož nedostatky a přednosti už nikoho nepřekvapovaly. Nemá za sebou žádné zkušenosti, takže je těžko předvídat, jak si coby hlava státu povede. Může se obávat ztráty popularity a projevovat se jako prezident slabý, nerozhodný, nestálý, zastávající názory toho, s kým mluvil naposledy a podléhající vlivu různých zájmových skupin.

Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky jsou bývalí podporovatelé „oranžových“, ale také lidé z tábora „modrých“. Některá jména slibují naději, jiná dávají garanci, že radikálních a kontroverzních rozhodnutí nebude zase tolik. Pořád je ale řada neznámých. Možná až moc na chudou zemi, která vede válku a leží někde mezi unavenou Evropskou unií a nepřátelským Ruskem.

Největším úspěchem Ukrajiny po těchto volbách je, že se odehrály normálně. Nebylo rok před volbami jasné, kdo je vyhraje, nikdo nezpochybňoval výsledky ani nesvolával protesty. Na postsovětském území to znamená velice mnoho. Ukrajinci mohli vybrat dobře nebo špatně, ale nejdůležitější je, že vybrali sami. To ukazuje, že demokracie může být ve východní Evropě přijata – v tom smyslu význam Zelenského vítězství překračuje hranice Ukrajiny.

Stát nad Dněprem je už také jiný než před pěti lety. Zesílila řada společenských i nevládních institucí, posílila média. To znamená, že jednoduchý návrat k autoritářství a la Leonid Kučma nebo Viktor Janukovyč je nemožný, což je rovněž zásluha Petra Porošenka.

Teprve volby do Nejvyšší rady nám však prozradí, kdo skutečně vládne na Ukrajině. Uvidíme, jací lidé tvoří tábor Zelenského a co od nich lze očekávat.

Velmi důležitá bude odpověď na otázku, jak se vůči dění na Ukrajině postaví Rusko. Zelenský a lidé z jeho okolí deklarují prozápadní směřování, ačkoli ne tak otevřeně jako předchozí prezident. To ale stačí, aby se v očích Kremlu stali nepřáteli.

Ukrajinci očekávají od nové hlavy státu zázrak. Ten se jistě neodehraje. Zakrátko se také může ukázat, že je to fatálně špatný prezident. Tak nebo tak se ale dosavadní politická třída nad Dněprem musí poučit z lekce, kterou jí uštědřil komediální herec. Jeho úspěch je možné porovnat s úspěchem Zuzany Čaputové na Slovensku – jde o žlutou kartu dosavadní politické elitě. Zelenský si získává lidi, protože vystupuje jako normální, obyčejný člověk. I on má sice početnou ochranku, ale jeho bodyguardi vypadají jaksi mileji. Získává si lidi prostými gesty. Například – na Ukrajině, jako i na celém postsovětském území, panuje zvyk věšet v kancelářích a na úřadech obrazy prezidentů – je to doklad loajality k vládě. Zelenský už jako prezident ale vyzval úředníky, aby si místo jeho portrétu pověsili v úřadech obrázky svých blízkých, rodičů, manželů a partnerů nebo dětí. Už jen svým vítězstvím dal tedy unavené společnosti naději, že jiná než zkorumpovaná a oligarchická politika je možná. A to není málo.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.