Lubomír Mlčoch

Svoboda svůdná, ale zrádná

Svoboda politická není jedinou lidskou svobodou a je hluboce ovlivněna svobodami jinými, a dokonce podstatnějšími. To platí nejen v Česku a ve střední Evropě. České sny roku 1989 jsou z povahy věci názorovou různicí. Dokonce i v té poměrně úzké vrstvě disentu a těch, kdo se přidali k moci ležící na ulici, se sny o svobodě velmi lišily.

Základem všech svobod je svoboda náboženská, a církve po desetiletích pronásledování snily o oživení víry v naší zemi, a nějakou dobu se zdálo, že jim bude dopřáno sluchu. Vědci byli plni nových nadějí na svobodu bádání, dokonce snů o společnosti vědění. To však byly menšinové sny.

Větší část společnosti tíhla ke snům o společnosti hojnosti, o svobodě, ba „suverenitě“ spotřebitele, o svobodě pohybu a cestování. Snář roku 1989 zahrnoval i sny o překování mečů v pluhy. Ty jistou dobu snil i Václav Havel. Doba se zdála být nakloněna míru a smíření a po desetiletích hrozby jaderné války to vypadalo jako zázrak. Jaký to úžasný dějinný okamžik, kdy říše zla – ve slovníku ještě Ronalda Reagana – všechno vzdala bez jediného výstřelu.

Paprskem světla do temnot minulosti byla ruka podaná ke smíru v dopise polských biskupů německým kolegům. Byl jsem přítomen, když rakouský biskup Egon Kapellari vedl v Lidicích křížovou cestu pro univerzitní kolokvium Jen Pravda nás osvobodí. Tam už léta před ním konal velké dílo smíření pastor Dr. Ernest Uhl, zakladatel Brémské lidické iniciativy.

V nadaci Memento Lidice jsem byl svědkem, že dosáhnout smíru mezi Čechy a Němci, jakož i mezi křesťanskými církvemi a židy, je někdy snazší než domluvit se mezi domácími politickými protivníky. Býval jsem pravidelným účastníkem seminářů k výročí Borských tezí (Heider Thesen), jejichž obdivuhodným iniciátorem byl P. Vladimír Born, kněz obojího lidu a strážce odkazu počátků sociálního učení církve našich dávných německy mluvících spoluobčanů.

Na Velehradu, místě mise sv. Cyrila a Metoděje a od počátku stýkání a potýkání dvou kultur, církve západu a východu, běží již více než 20 let semináře hnutí Křesťan a práce, zpočátku za pomoci německých a rakouských spřízněných organizací, v nichž zejména Bedřich Vymětalík a Cyril Martinek měli mnoho dobrých přátel, bratrů v Kristu.

Semináře postupně přilákaly účastníky nejen z bratrského Slovenska, ale z celé střední Evropy. A v tomto jistě jen torzovitém výčtu nemůže chybět vpravdě křesťanské dílo odpuštění, duchovního smíření a nakonec i materiální pomoci, jež v českém prostředí vykonalo Ackermann Gemeinde, společenství německy mluvících katolíků vyhnaných ze země svých předků. Respekt k tomuto dílu je tím prvním, co bych rád vyjádřil.

Svobody ekonomické „kapitalismu bez přívlastků“

Všechny tyto sny však byly v českém prostředí zastíněny snem o rychlé ekonomické proměně přežilého socialismu na „kapitalismus bez přívlastků“. Tato ideologie byla namířena proti přívlastku „sociální“, proti konceptu, na kterém byla budována evropská spolupráce. A tato ideologie ovládla českou politiku prvního desetiletí. Po desetiletích totality byla touha po svobodě podnikání silná, pochopitelná a nanejvýš žádoucí. Ovšem liberalismus české provenience dovolávající se často též středoevropana Fridricha von Hayeka byl svobodou nepochopenou a zneužitou.

Stát je menším zlem vůči alternativě společnosti bez pravidel, svobodě „ať si každý dělá, co chce“. Hayek varoval před cestou do otroctví všemocného státu, avšak anarchokapitalismus bez pravidel je tou nejrychlejší cestou k nové totalitě. To si dodnes neuvědomují mnozí, kdo každoročně slaví den daňové svobody. K té patří i svoboda úniků do daňových rájů. Tento nešvar celého Západu si šíbři české privatizace osvojili velice rychle. Přišli jsme dokonce s obohacením světového finančního slovníku o pojem tunelování – jako nejrychlejší cesty privatizace.

To je jedno z traumat Petra Pitharta, který se nemůže smířit s tím, kde by naše země mohla být, kdyby se zdařilo více privatizačních projektů v režii ještě jeho vlády, jakým je úspěch Volkswagenu a české Škodovky.

Stoleté výročí sociálního učení církve dalo Janu Pavlu II. příležitost vyslovit své varování před „demokracií bez hodnot“, která, jak učí historie, se dříve či později promění na skrytou, či dokonce otevřenou diktaturu. Papež varoval před tržní ekonomikou, pokud není součástí pevného právního a morálního řádu s jeho náboženským těžištěm (Centesimus annus, 1991).

O kritickou reflexi prvního desetiletí české transformace z této perspektivy se pokusil tým České biskupské konference v listu k sociálním otázkám (Pokoj a Dobro, 2000). Ač byl dobře míněn, i on zůstal svým způsobem v zajetí ekonomismu. V tom přiznání je i můj díl odpovědnosti, jako vedoucí týmu a ekonom jsem se nemoci z povolání nevyhnul.

Sen o církvi osvobozené z područí státu

Z analýzy týmu Pokoj a Dobro byly vyňaty otázky transformace církví samotných. A ekonomické stránce života církví se vyhnul i Plenární sněm katolické církve. Tento pokus o synodalitu v církvi v nových časech je vnímán prakticky všeobecně jako neúspěšný. Jednou z příčin neúspěchu bylo opět různočtení, v tomto případě neshody v porozumění českým duchovním dějinám. S následky tohoto selhání duchovních elit se potýkáme dodnes.

Neutuchající spory o majetkové a finanční vypořádání mezi církvemi a státem jsou zátěží pro novou evangelizaci. Navíc je stále zřejmější, že ze závislosti na státu přinejmenším v udržování kulturních památek se není šance vymanit. Ekonomická základna sama pak budoucnost církvím nezaručí. Naší zátěží je neodpuštěná minulost desetiletí komunistického režimu, a prorocký hlas řeholnice-františkánky, že i tuto bolestnou minulost máme přijmout jako čas navštívení a milosti, zůstává nevyslyšen.

Snaha vracet se do minulých forem církve před komunismem a stálý pohled do „zpětného zrcátka“ dějin nám brání vidět se vší vážností dnešní hrozby pro poslání církve.

Až dosud si chválíme náboženské svobody, a v poměru k minulým omezením ateistického režimu jistě i právem. Méně zřejmé je, že rozhodující je nakonec náboženská svoboda vniřní. A zde je působení falešných ideologií a neprodyšná izolace od pravd křesťanské víry jen metodami odlišná od minulosti. Stejně jde ale o obelhávání. Ještě nikdy nebylo tolik lidí tak promyšleně mateno, znásilňováno a zotročováno zevnitř (volně dle Jana Pavla II.) – platí snad víc než v minulosti.

Stále nám dělá potíže připustit skutečnost, že žijeme v kultuře, která je nepřátelská nejen vůči křesťanství, ale i vůči náboženskému pohledu na svět vůbec. Tak jasně to argumentuje nástupce dnes už sv. Jana Pavla II. na papežském stolci a opět Středoevropan – ještě jako Joseph Ratzinger (Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultury, 2006).

Na Montecassinu sv. Benedikta použil předseda Justitia et Pax Renato Raffaele Martino prezentace Kompendia katolické církve k varování před novou, tentokráte „technologickou totalitou“, která se rodí v lůně dnešní západní vědy odcizené Bohu. Jde o explicitně formulovaný odpor vůči jakýmkoliv etickým zásadám – tedy i křesťanským –, které by si činily nárok na omezování vědeckého bádání. Tedy sen o vědecké svobodě ničím neomezované, svobodě vyhrazující si „zákaz zákazů“.

Kardinál Martino tohoto ducha vzpoury spatřuje především v bioetice a etice medicíny. Od té doby se však technologická totalita rozšířila do globálních komunikačních a informačních sítí a ohrožuje lidské svobody ve světovém měřítku.

Otrokáři jsme si sami

Křesťanství Západu ztrácí formující vliv na kulturu, a to v makro-měřítku. Dnešní tristní kauzy sexuálního zneužívání v církvi jsou jen špičkou ledovce, který ukazuje, že i církev sama je ovlivňována hypersexualitou naší doby spíš, než aby se jí dařilo této chorobné závislosti čelit.

Problém je však vážnější. Krize rodiny je matečně spojena s krizí církve. Kde nejsou děti, nejsou ani kněžská a řeholní povolání. Kde bují rozvody, šíří se i dezerce kněží, řeholníků a řeholnic. Na konferenci PASS Mizející mládí? (2006) jsem v regionální zprávě za země bývalého komunistického bloku doložil, že demografická situace je zde horší než ve starších členských zemích EU, a i ta je špatná.

A Hana Suchocká v koreferátu k mé zprávě poukázala na paradox: V Polsku je pořád ještě sňatečnost a rozvodovost v zásadě ovlivňována tradičními hodnotami, ale pokud jde o porodnost, je na tom katolické Polsko stejně špatně jako ateistické Česko.

Můj příspěvek měl titul Rodina jako oběť pomýleného hledání ráje na zemi – a země jako naše obětují své rodiny a děti snu o blahobytu ve snaze dohnat ty bohatší, a mylně i šťastnější.

Žijeme ve společnosti a kultuře všudypřítomného svádění. Jsme sváděni, a jsme svedeni. Církev s odkazy na Písmo varuje před svody, ale ne příliš úspěšně. Známý britský sociolog Antony Giddens ve své knize o proměnách intimity – jen jakoby na okraj – poznamenává, že kromě závislosti na sexu je dnešní člověk Západu stále závislejší na stále širší paletě závislostí, které nám Svůdce nabízí: tradiční alkohol, nikotin, karban, klasické drogy jsou doplněny o celou škálu chemických drog, bují patologické hráčství, závislost už i dětí na televizi, internetu, mobilech, počítačových hrách.

Naštěstí mikro-pohled nabízí optimističtější perspektivu. Z šetření Českého statistického úřadu před několika lety plyne, že onemocnění společnosti není všude stejně vážné. Sociální patologie je příznačná pro pohraničí, někdejší Sudety; z dnešních diecézí bylo před lety vyhnáno až 80 procent věřících. Pro jejich potomky to může být smutná satisfakce, pokud ne dokonce pokušení ke škodolibosti. Ale druhou stranou téže mince, tou pozitivní, je statisticky doložitelný fakt, že už jen religiozita několika málo procent je korelována s daleko menšími ukazateli sociální patologie.

Diagnóza onemocnění je stará, jen pozapomenutá

Reinhard kardinál Marx polemizuje se svým proslulejším jmenovcem Karlem v díle provokativně stejně nazvaném Kapitál, ale neváhá říci, že po pádu komunismu v Evropě jsme na toho proroka zániku kapitalismu přece jen příliš rychle a snadno zapomněli. Papežský kazatel Raniero Cantalmessa jako františkán-kapucín dokonce s obdivem hodnotí Marxovu analýzu toho, co peníze dokážou udělat s člověkem, jako jednu z vůbec nejpronikavějších.

A skutečně, děsivá vize mladého Marxe o společnosti, v níž už není vůbec nic, co by nešlo koupit a prodat, se v naší době blíží svému naplnění: ke koupi už jsou nejen dostihoví koně, ale i fotbalisté a hokejisté, nejen lehké děvy, ale prý i politici, a přiznejme si, tu a tam i vědci, a nedej Bože i falešní proroci.

Etické limity byly nejdále překročeny v asistované reprodukci, kde je na prodej už sperma, vajíčko, děloha k pronajmutí. Hitem jsou zásahy do lidského genomu, na obzoru je produkce dítěte „na zakázku“. Ale pro náš kontext lidské svobody je zatím vážnější chmurné proroctví, které se už naplnilo: dítě nemůže konkurovat stále pestřejší a stále atraktivnější nabídce produktů a životních příležitostí, jež nám společnost svádění přináší. Jeho autorem je slavný ekonom, Středoevropan, rodák z moravské Třešti a také krátce rakouský ministr financí. Josef Alois Schumpeter ještě dávno před vznikem společnosti blahobytu předpověděl, že důvodem nejhlubší krize je právě výše naznačený problém měšťanské rodiny, který přivodí její úpadek.

Kapitalismus podle Schumpetera vytváří kritický rámec mysli, který má destruktivní vliv na ostatní, starší instituce – rodinu, církev – a postupně spotřebovává „materiál, který nevytvořil“. Za tento „materiál“ si můžeme dnes dosadit nejen prohospodařený kapitál neviditelné důvěry, ale i kapitál přírody, naším hospodařením zaneřáděný a svou neudržitelností směřující k ekologické apokalypse.

Profesor Kolumbijské univerzity James Twitchell však varuje: Pokud se nenecháme svádět, kola kapitalismu se zastaví, a proto se ve své knize už jejím názvem uchyluje k blasfémii, rouhání a zneužití modlitby Ježíšovy: Uváděj nás do pokušení! Musíme si vybrat: nemůžeme sloužit Bohu-Hospodinu i bůžku mamonu.

Irenický vzorec jako základ evropského projektu

Co však nabídnout dnešnímu člověku jako politický projekt? Schumpeterovu dilematu se nedokázal vyhnout ani německý hospodářský zázrak: „Ekonomický blahobyt pro všechny“ přislíbený Ludwigem Erhardem (1957) se skutečně dostavil, jen s jedinou výjimkou, těch, jimž nebylo dopřáno se narodit. Daleko silnějším motivem je irenický vzorec, idea smíření jako základ evropského projektu. Na míru Evropská unie stojí, a s koncem míru i padá.

Spojíme-li v jeden výrok učení tří papežů, dostáváme tuto moudrost: Rozvoj založený na spravedlnosti a solidaritě je jiným jménem pro mír. Jestliže se znovu chystáme na válku, či podle papeže Františka už dokonce ve válce jsme, pak to má jen dva důvody: hrubé nespravedlnosti ve světovém hospodářském řádu, na nichž se i my Evropané podílíme, a povážlivé deficity v naší ochotě k solidaritě s blízkými i vzdálenými. Zvýšené výdaje na zbrojení jsou snahou ubránit si náš blahobyt placený i nespravedlnostmi, a současně překážkou pro naši štědřejší solidaritu. Tedy pokračování cesty do pekel.

Mahátma Gándhí už po 1. světové válce s jejími miliony mrtvých a „průmyslovým zabíjením“ nám vmetl do tváře, že naše evropská civilizace není vůbec křesťanská, ale démonická. Papež František říká: My lidé jsme zřejmě nepoučitelní. Není svaté války, jen mír je svatý.

Mým snem, trvajícím už těch skoro třicet let, je vize postupné nápravy hospodářských, politických a sociálních nespravedlností v globálním měřítku a velkorysá dobro-přejná solidarita se sociálně vyloučenými u nás doma i na všech ostatních kontinentech. Civilizace lásky je jediný sen hodný toho jména, jehož snění bychom se mohli a měli oddat. Jen k takovéto odpovědné svobodě nás Bůh stvořil.

Redakčně kráceno.

Lubomír Mlčoch (1944) je profesorem ekonomie na FSV UK v Praze. Kromě institucionální ekonomie se věnuje i katolické sociální nauce.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Lubomír Mlčoch

Svoboda svůdná, ale zrádná

Svobody ekonomické „kapitalismu bez přívlastků“

Sen o církvi osvobozené z područí státu

Otrokáři jsme si sami

Diagnóza onemocnění je stará, jen pozapomenutá

Irenický vzorec jako základ evropského projektu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu