Petr Pithart

Třicet let ve znamení bojů s nacionalismem

Dialog uprostřed Evropy 2019

Dvacet osm let se scházejí ke společným česko-německým debatám lidé z okruhu české Společnosti Bernarda Bolzana (SBB) a německé Ackermann-Gemeinde. Letošní brněnské setkání si vzalo za téma pojem svobody 30 let po roce 1989. S úvodní přednáškou vystoupil historik a spisovatel Philipp Blom. Upozornil mj., že historické prázdniny „Evropy bez dějin“ jsou minulostí, že lidé žijící v Evropě opět mají zásadní možnosti a úkol utvářet svět. A v diskusi o základních lidských právech a svobodách věcně připomněl, že se nikdo nemůže lidských práv vzdát za druhého člověka. Nikdo z nás jistě nemusí cestovat – může to být s ohledem na životní prostředí i ohleduplnější –, ale nemůžeme se svobody pohybu vzdát třeba za uprchlíky, kteří ji využít chtějí. Níže z debat XXVIII. Dialogu uprostřed Evropy publikujeme vystoupení dlouholetého předsedy bolzanovské společnosti Petra Pitharta (v zastoupení ho přečetl historik a dnešní předseda SBB Matěj Spurný) a ekonoma Lubomíra Mlčocha.

-red-

Před třicet lety jsem chtěl, aby padl tehdejší režim, ale měl jsem mnohé obavy a netajil jsem se jimi. Psal jsem o tom, co bude po tomto pádu (netušil jsem ovšem, kdy bude to nějaké potom), a nebyly to texty do útěšného snáře. Psal jsme o tom například v říjnu 1989 na výzvu československého exilu, shromážděného v bavorském Frankenu, kde se lidé každý rok scházeli na pozvání Opus Bonum otce Anastáze Opaska.

Měl jsem obavy, jak bude společnost, jejíž režim se udržoval tím, že toleroval vše prorůstající šedou ekonomiku, vyvolával strach z německého revanšismu a držel všechny strachem ze Státní bezpečnost, reagovat na uvolnění všemožných pout, na konec nesmyslných zákazů v ekonomické sféře. Co udělá všeliká liberalizace se společností promořenou korupcí (dnes by se řeklo, že šlo o drobné, ale šlo o masový jev), vystrašenou německou hrozbou a prošpikovanou spolupracovníky StB. Jak bude na otevřený prostor politických a občanských svobod reagovat společnost vyztužená statisíci kariér, které v prověrkách po okupaci v srpnu 1968 odstartovaly písemnými stvrzeními, že vpád vojsk byl bratrskou pomocí.

Neslibovali jsme proto jako Občanské fórum nic jiného než svobodné volby. Ať se v nich lidé rozhodnou. Jejich termín i jejich způsob byly podle mého zvoleny správně. Horší bylo zkrácení prvního mandátu na dva roky – ačkoli zvolený parlament nebyl konstituován jako ústavodárný, jak tomu bylo např. v roce 1946. Toto zkrácení bylo vyvoláno – musím to říci – osobními problémy, které měl první zvolený prezident se čtyřletým mandátem. Domníval se, že tak dlouho úřad zastávat nechce. První dva roky tak byly od začátku předvolební kampaní. To věru nebylo dobré pro práci prvních vlád.

Po volbách začalo štěpení Občanského fóra. Bylo to přirozené a nevyhnutelné. Původní disidentské jádro OF se bohužel nemělo k tomu, aby se transformovalo v politickou stranu. Nedokázali jsme se vyhnout tomu, aby hlavní dělicí čára začala vést mezi hlasitými antikomunisty a těmi, kteří byli demagogicky označeni za jejich ochránce.

Zažil jsem si toho sám dost a dost jen proto, že jsem byl proti paušalizacím, proti uplatňování principu kolektivní viny, proti čistkám podle apriorních seznamů. Ti, kdo měli špatné svědomí, se dali na stranu právě probuzených antikomunistů. Platilo, že ti, co vstoupili do KSČ z kariérismu v časech normalizace, byli přijatelní, zatímco osmašedesátníci nikoli. Klausův ministr financí vstoupil do KSČ dvakrát, podruhé jako vyloučený, to ale nevadilo, když byl premiérovi k službám.

Kupónová knížka jako vlastenectví

ODS začala z federální úrovně prosazovat neoliberalistický koncept ekonomické transformace. Slovo regulace, tedy pravidlo, sociologicky vzato omezení, se stalo sprostým slovem. Deregulace naopak klíčem k prosperitě. Deetatizaci řešila ODS líbivým heslem: stát vám všechno vzal, my vám teď všem všechno vrátíme. Rozdáme vám to za pakatel – a vy si za své kupóny pořiďte akcie a podnikejte s nimi. Kupónová knížka volí ODS, to bylo volební heslo na jaře 1992.

Privatizace bez kapitálu a bez odpovědných vlastníků měla úspěch. Hlavně ale díky podvodníkovi Viktoru Koženému, který přes noc vyhnal zájem o kupóny z šesti set tisíc na osm milionů. Nenabízel akcie, ale desetinásobek ceny kupónu za rok. Lidé tak volili nikoli podnikání, sledování burzovní zpráv, ale ubohou jistotu desetinásobku, který mnozí nedostali dodnes. Volili krátkozrakou normalizační mentalitu nedůvěry: ničemu a nikomu nevěř, jen co je doma ve stodole, to se počítá.

Koupit si kupónovou knížku bylo prohlašováno za vlastenecký akt, který de facto limitoval snahy české vlády, která viděla kupónovou knížku spíše jako doplňkový nástroj privatizace a preferovala jiné její metody. Volila model spíše obezřetné, postupné, v čase tedy rozložené a po právní stránce více připravené transformace na způsob německé poválečné obnovy a la Ludvig Erhardt. Stála proti sobě chicagská škola Miltona Friedmana a plus minus Freiburská škola německá.

Byli jsme rozhodnuti pro vybraný okruh několika málo desítek podniků nalézt strategické partnery jako ty, kdo za přísně stanovených podmínek podnik koupí a všestranně povznesou. A s tím i jeho početné, již české, subdodavatele. Tedy např. mladoboleslavskou Škodovku koncernu Volkswagen-Seat, jabloneckou Karosu Renaultu, Tatru Kopřivnice Mercedesu, což jsme už nestačili dojednat, protože jsme si sami pošetile zkrátili mandát na polovinu.

Na to odpovídal Václav Klaus: nevyprodáme zemi cizincům, což jsme samozřejmě, my, česká vláda, nechtěli. Už v této fázi transformace hrál na struny národovectví. Po volbách v červnu 1992, ve kterých zvítězila ODS, byla všechna další jednání se strategickými partnery zastavena.

Prvních 500 miliard se doloženě vypařilo z investičních privatizačních fondů, které byla zakládány bez respektu k osvědčeným pravidlům. Komise pro kontrolu cenných papírů vznikla se sedmiletým zpožděním až za úřednické vlády Tošovského. V roce 1997 padla vláda a od té doby vědí soudní lidé, že privatizace byla provedena způsobem, který postrádal legitimitu i ekonomickou racionalitu.

Od samého počátku polistopadových změn byl ve hře nacionalismus. Vyvolávání strachu, pocitů bezmocnosti vůči okolnímu světu, hrozby, zrady. Cizinci, osobitě pak Němci, dnes Brusel, jsou proti nám. Tak jako kdysi Vídeň, Berlín, Moskva.

Vzorec Mnichova – o nás bez nás – naskakuje v českých myslích téměř automaticky, kdykoli jsou ve hře cizí silní partneři: je to vzorec zrady, naší bezmoci, a pak našeho podvolení. Anebo destruktivního, škodolibého vzdoru. Jako dnes ve vztahu k Evropské unii a v otázce solidarity nejen s uprchlíky, ale i s Řeky, Italy, Španěly, konec konců se všemi, kteří uprchlíky přijímají.

Připomenu na tomto místě, že porušení prastarého práva azylu v kostele svatého Jiří na Pražském hradě bylo bezprostředním důvodem druhého a definitivního odchodu prvního českého biskupa později svatého Vojtěcha z Čech za mučednickou smrtí. Což ve svých důsledcích znamenalo téměř třistaleté zpoždění – ve srovnání s Poláky a Maďary –, s jakým se české země staly samostatnou církevní provincií s arcibiskupem v čele.

Politika v korytě etnonacionalismu

Xenofobie a kmenový nacionalismus byly ve vzduchu od samého počátku polistopadových změn a byly politiky zneužívány. Mohl to vidět, kdo měl oči otevřené. Novináři, kteří měli špatné svědomí z toho, jak psali před Listopadem, však nekriticky horlili pro Klause a jeho ODS. Já byl označován za toho, kdo prý za hubičku prodal prý ne Němcům, ale Germánům naše prý rodinné stříbro, totiž mladoboleslavskou Škodovku, která měla na mzdy sotva pro příští rok. A to se ještě tehdy nevědělo, že prezident koncernu Volkswagen, pan Hahn, je sudetský Němec.

Mne proto osobně nikterak nepřekvapila Klausova aktivní podpora protofašistických uskupení nejen v Německu. Signalizoval ji od prvních let odporem k privatizaci prodejem cizím strategickým partnerům, k zakládání euroregionů, ke spolupráci ve středoevropském prostoru Visegrádu. Československo bylo pod jeho vedením překotně, bez referenda, rozděleno se skandální argumentací, že na méně rozvinuté Slovensko tečou penězovodem peníze z Čech. Jako kdyby to nedělal každý zodpovědný stát! Stejně tak zaznívalo, že zaostalí Slováci nás zdržují na cestě stát se ekonomickými tygry postkomunistické Evropy. Dnes vidíme, kde jsou oni a kde my.

Aktivity Společnosti Bernarda Bolzana a Ackermann-Gemeinde působily od samého počátku proti všem těmto neblahým snahám svádět politiku do koryt etnonacionalismu, kmenového národovectví. Zaslepeného národního sobectví. Působily proti všeobecnému manku vzájemné důvěry mezi lidmi, které tak dodnes trápí především moji zem. Ano, nedostatek vzájemné důvěry je to, co jsme si především přinesli z doby před Listopadem a co nás limituje dodnes.

Jsem hrdý, že jsem u mnoha z těchto aktivit našich spolků byl. Můžeme mít dobré svědomí, i když si za to nic nekoupíme. Ani hlasy voličů. Křesťané a lidé jim blízcí na to ale nikdy nemysleli. Jedině tak mohli uspět proti zprvu většinovému proudu. A přitom vědět, že naše dílo zdaleka ještě není dokončeno.

Mezititulky redakce.

Petr Pithart (1941) je český politik, právník, esejista. V letech 1990–1992 byl předsedou vlády ČR, mezi lety 1996 a 2004 dvakrát předsedou Senátu PČR. Je laureátem Ceny Pelikán za rok 2017.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Pithart

Třicet let ve znamení bojů s nacionalismem

Kupónová knížka jako vlastenectví

Politika v korytě etnonacionalismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu