Václav Jamek

Nedá se svítit

Čtyři neděle se potýkám s jakýmsi zánětem v plicích, který se tam svezl z obyčejné rýmy, protože poznal mé – podle doktorů – chronicky slabé místo. K jednomu antibiotiku jsem nesměl mléčné výrobky, k dalšímu alkohol. Dvakrát rentgen, dvakrát krev, ve středu asi potřetí. Co se mnou to záření udělá, tím si nejsem jist; možná zmutuju; je načase. Hlavně druhý týden byl drsný, teď už snesu bez únavy i delší pochůzku a smím jogurt. Ode dneška i rum. V životě jsem nevykouřil jedinou cigaretu, ale jak říká paní v naší trafice: na plíce umírají i nekuřáci. Pasivním kuřákem jsem byl ovšem po celé dětství až do sedmnácti let, protože tátovi se cigarety zakázat nedaly. Umřel na rakovinu plic, dožil jsem už o deset let víc než on, to je celkem dost. A vida: plíce, náš osud.

Takže jsem v sobotu ráno, celkem už zdráv, vyšel evropsky volit, mám to kousek, škola je hned naproti. Aby to nebylo úplně nanic, rozhodl jsem se cestou zpátky trochu víc prozkoumat společenství plevelů, kterými obrůstají lípy v ulicích kolem. Je to pohodlné, nemusím kvůli tomu daleko, nejdál k odpadovým kontejnerům, navíc jsem je dosud tak trochu přehlížel, a kde je řečeno, že tyhle nenápadné, houževnaté a mnohdy plazivé rostliny, tolik mi náš drahý národ český připomínající, v brzkém zhroucení pozemské přírody nevyhynou jako všechno ostatní? Nemusím tedy poznávat jenom květy vznešené a vzdálené, stačí zůstat u domu: vzácností se brzy může stát všechno, i ten komár.

Zpoza mříží na rohu školní zahrady přečníval do ulice bílými květy obsypaný tavolník, do něho vpletené plané bílé růže a keř červených růží pěstěných. To mě chvíli zdrželo: tavolník zvláštně voní, skoro páchne, svěže a jakoby minerálně, nevím, jak to nazvat: elektricky. Jako když jsem si v dětství položil z jedné i druhé strany jazyka plíšky ploché baterie a zakoušel onu sladkou, trnoucí chuť slabého elektrického proudu. Dalo mi jistou práci zjistit, jak se ten keř jmenuje, teď už to vím.

Pojmenováním jsem zamýšlel zvládnout i plevel, který si ostatně už osvojil geometrického ducha a většinou se poslušně držel ve čtvercích upravených v dlažbě pod každou lípou; uvnitř čtverce si však počínal chaoticky. Každý čtverec měl také trochu odlišné obsazení. Plazivý základ zajišťovaly různé ptačince a také rozrazil břečťanolistý, jehož kvítka nejsou skoro vidět. Jeden čtverec byl však osazen bíle rozkvetlou vesnovkou obecnou a z druhé strany krásně urostlým sveřepem měkkým, v druhém však převažovala řeřicha rumní, víceméně odkvetlá, z trav se přidal ječmen myší a mezi nimi zářilo jasnou zelení a žlutými květy pár trsů jetele polního. V dalším živořily mezi běžnými plazivkami a rozsypanými hrudkami jakési šmolkově modré barvy dva bídné listy lopuchu.

Můj zájem o plevel není však čistě platonický, vědecký, ba ani ideologický: je také utilitární. Když si jeho vzorky donesu domů, zkoumám, nejen co to je, ale i k čemu to je. Až přijde konec světa, může se to hodit. Pokud mí pořádkumilovní, normální a slušní spoluobčané mezitím ten prevít nevyhubí nějakou zdravou chemikálií, jako se jim to už podařilo se šruchou zelnou. Ta v minulých dvou letech vyrážela hustými drobnolistými trsy ze škvír kolem domovních zdí, zrovna při cestě do samoobsluhy, občas jsem si hrst dužnatých stonků, ronících jakousi mírně olejnatou mízu, natrhal, doma je omyl od psí moči a měl jsem zadarmo chutný salát, nebo přísadu do míchaných vajec. Neznalé obyvatelstvo však šruchu nesklízelo, ale ničilo, a letos už nevyrostla žádná. Jsem bez salátu.

Ale nemusel bych být, protože ptačinec je prý také dobrá salátová bylinka, ale úplně mladý, ještě než rozkvete, možná se dá dobře smíchat s mladými kopřivami. O vesnovce jsem se zase dočetl, že její nerozvitá květenství nahradí brokolici. K tomu přidejme rozvitá květenství bezu černého usmažená v těstíčku čili kosmatice (co kdybych to napřesrok zkusil se šeříkem?), upraže-ná semena svízele jako náhradu kávy a semletá semena merlíku zvrhlého jako náhradu mouky, a naše temná budoucnost opět získává na půvabu. A řeřicha rumní, to už je úplný zázrak, protože je plná vitamínů a minerálů a skýtá přirozené antibiotikum, takže se do temného budoucna nemusím bát ani dalších plicních infekcí; nádavkem mi ještě vyléčí ekzém a rozmělní močové kameny, pokud snad nějaké mám a nevím o tom. Chudák Montaigne, bylinky neznal, odvar z řeřichy rumní nepil a na močové kameny umřel, což se mně stát nemůže. Ale měl bych se optat, v jakém stavu je náš protiatomový kryt. Co by člověk neudělal, aby prodloužil svůj pitomý život o deset minut!

Ani se mi nechce věřit, že to všechno řeřicha nějak tahá ze země a že to v té zemi vůbec je: draslík, vápník, hořčík, jód a selen, vitamíny B, C a karoten! Nedala by se využít k dolování?

Takže volby do Evropského parlamentu nebyly úplně marné: musel jsem kvůli nim ven a dobře jsem toho využil. Už vím, že záchranu světa mám přímo před domem. Výsledky voleb mě už ani nepřekvapily, stačilo vidět tu spoustu výhradně fašistických nebo zfašizovaných, nacionalistických nebo populistických stran, které kandidovaly; a proti nim buď nestravitelné konzervativce, nebo nestravitelné asociály. K tomu jedinečná spousta uražených a zneuznaných, kteří se udělali pro sebe s vlastními listinami. A komunisti jsou na tom poprvé od převratu líp než veškerá „demokratická levice“. Volební lístky jsem si prostudoval a rovnou vyházel, až na jeden, který v naprostém zoufalství zbyl, a neuspěl. V Evropském parlamentě nicméně zastoupení mám, ale ne od nás, odjinud. Hlavně ze Španěl. Proto mi tolik záleží na tom, aby Evropská unie trvala a sílila: ocitnout se v našem malém dolíku sám bez vyhlídek s tolika pošetilci, hlupáky, šejdíři a vykuky, toho se dožít nechci.

A nejbližší stanoviště náprstníku, o kterém vím, je až v Jevanech. Pokud tam vydržel.

Jinak mohu jen konstatovat, že lidstvu trvalo zhruba pětasedmdesát let, než se přestalo bát fašismu, nacismu a vypjatého nacionalismu ve všech podobách. Dnes už se nebojí; přinejmenším jeho nezanedbatelná a stále rostoucí část, dokonce na obou stranách Atlantiku a v celé Eurasii. Přestali se bát i nukleární apokalypsy. Nebezpečí apokalypsy klimatické k nim ještě ani nedolehlo. S výjimkou Malediv, které leží převážně dva centimetry nad mořem. Jistě je za tím pocit civilizační bezvýchodnosti a bezmoci, ale také neochvějné odhodlání k úplné pasivitě. Ať to už konečně sakra někdo zařídí. Le Penová, Salvini, Farage, Orbán, Trump nebo Babiš, Zeman, Okamura. (A v té společnosti je Babiš pořád ještě nejmenší zlo.)

Světlo nepřichází, a svítit se nedá.

Po letech se mi zas vrací pocit, který jsem míval začátkem devadesátých let: člověk může zřetelně vidět osudové chyby, kterých se jeho společenství dopouští, může je pojmenovat, podávat důkazy, navrhovat jiné cesty, není to nic platné, protože lidé ve svém úhrnu se rozhodli někam hnát a nic je nemůže zastavit. Po dvaceti, třiceti letech je pochybení už jasné všem, ale ti, kdo měli jasno hned, vděku stejně nedojdou, právě proto, že si dovolili pochopit dřív. Dnes jako by se dělo něco obdobného v planetárním měřítku: zástupy se rozhodly někam hnát, a na varování nehodlají slyšet. Prvotní hřích je opravdu neskonalá a mnohotvárná síla hlouposti, ať už ji chceme omlouvat jakýmikoli spravedlivými důvody. Lidstvo na svou hloupost zřejmě těžce doplatí, a těm, kdo vidí, zbývá zase povinnost krajní: pohromě nepomáhat.

Rozdíl je v tom, že mně už dvacet let života nezbývá, abych poznal výsledek, a proto skončím vesele už teď, básní, kterou jsem nedávno napsal, a protože k ní nehodlám připisovat celou sbírku, podělím se o ni tady. Báseň má název „Dvě ódy o smrti“.

Tak aspoň epygram!
aneb Viktorygo přemlouvá Zubatou

„Jednou denně inhaluju relvar,
žeru detralex,
carzap, indap, cardilan,
anopyrin proti trombózám,
mažu se belogentem, meju cytealem
a mám z toho leda průjem
a nohy dál tumpachové.
Kdejaká revue chrlí
další a další verše.
Doktor chce, abych zhubnul.
Jenže to nejde.“

„Epytaf!“ vybafne Zubatá.

Viktorygo si píše epytaf:

„Umřel, a nezvěděl.“

Na to Zubatá:
„To by fak moh říct každej.
Fak jo.“

Viktorygo to maže a NADECHUJE SE,
jak byl zvyklý,
k básni nezměrné, k veršům
rozmáchlým v šíř i v dál,
donekonečna se řinoucím,
pomyšlení bleskové, dlouhá báseň.

Jeden náhrobek na to bude málo,
zabere to půl řbitova, ne, přidejte,
celý řbitov, několik řbitovů,
všechny!

Tesejte, kameníci!
Zní po celé Zemi
tlukot majzlíků
NEUTUCHAJÍCÍ!

A začne se to vysílat i do vesmíru,
ať to mimozemšťané vědí,
Nevím, proč si Američani myslí,
že je to pravidlem všude...

Nakonec nezbylo než dát mu na hrob
nějaký citát z Boženy Němcové,
nebo odkud:
„Nadechuje se, nadechuje,
nadechnout nemůže...“

Ale ne, to bude Čelakovský.
Není v tom cítit ruská bylina?
Nojo.

EPYGON.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Nedá se svítit

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu