Jan Novotný

Netrpělivost srdce

„Kam tenkrát šel bratr Jan?“ ptá se Aleš Zapletal v Listech 1/19. Podobně se ptají mladí lidé, se kterými se setkávám, popřípadě se zabývám jejich úvahami, disertacemi, uměleckými pracemi. Zmocňuje se mě pocit jakési povinnosti očitého svědka, který by jim k tomu měl něco povědět. Zárodek tohoto textu jsem několikrát v počítači smazal a znovu rozepsal, momentálně mi zbývá jen název, ale napadá mě nosná myšlenka: vždyť přece Jan Palach v pečlivě formulovaném a třikrát opsaném dopise napsal, kam nás má jeho pochodeň vést. Četli jsme dost pozorně?

Jsme s nimi, jsou s námi?

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. (Jan Palach v den svého sebeupálení 16. dubna 1969)

Neměl jsem v lednu 1969 pocit, že jsme se (já a moji kolegové) ocitli na pokraji beznaděje. V srpnu 1968 jsem nastoupil zaměstnání na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity. Vstoupil jsem do jejího Spolku posluchačů a zvolili mě za člena kolegia, v němž jsem vedl sekci pro spolupráci s absolventy. Kolegium se scházelo každý týden a kromě běžné agendy se zabývalo hlavně tím, co jsem vnímal a vnímám dodnes jako vytváření záchranné sítě demokracie. Politický život na fakultě plně ovládala „čtyřpartita“: děkan a jeho administrativa, fakultní organizace KSČ, fakultní organizace ROH (odbory) a náš Spolek. Nebylo mezi námi podstatných názorových rozdílů, v uchování a posilování demokracie jsme viděli absolutní prioritu. Na zasedání kolegia se často objevovali i lidé ze závodů, ústavů a kulturních institucí, s nimiž se uzavíraly dohody o spolupráci. Snažili jsme se podporovat nejrůznější demokratické požadavky a ledacos se dařilo: během podzimu se obnovilo vycházení téměř všech svobodomyslných novin a časopisů (s výjimkou radikálního Studenta, za něhož až v únoru 1969 vznikla náhrada v poněkud opatrnějších Studentských listech) a objevily se další. V mém okolí – ale nejen mezi studenty – neubývalo lidí, kteří se zapojovali do veřejného dění nikoli jako diváci, nýbrž jako aktéři. Jako reakce na protidemokratické tendence zaznívající z usnesení listopadového pléna ÚV KSČ proběhla v listopadu na vysokých školách studentská stávka, během níž přicházeli na fakulty debatovat se studenty hlavně politici demokratického zaměření (Šabata, Slavík), ale i „středoví a váhaví“. Naše požadavky na urychlení zrušení všech po srpnu přijatých omezení politického a kulturního života – tak jsme tenkrát chápali termín „normalizace“ – se sice nesplnily, ale byly alespoň zveřejněny a apriorně neodmítány. Do příštího roku jsme sice Smrkovského v čele parlamentu neudrželi, ale začínala se rýsovat (zejména zásluhou svazu kováků) zásadnější emancipace odborů, která posilovala naděje a snad mířila k něčemu připomínajícímu pozdější polskou Solidaritu.

Tento stav věcí bych nenazval letargií a myslím, že jej tak nevnímala ani naprostá většina společensky aktivních občanů. Zdaleka to ovšem nebyly celé „naše národy“ – i na naší univerzitě byla politika bytostně důležitou věcí tak asi pro třetinu studentů. A ti, opakuji, se na prahu beznaděje většinou necítili. Co je ovšem zneklidňovalo, byla situace ve vyšších sférách politiky. Ovzduší, které jako by tam stále více převládalo, nezapomenutelně vyjádřil Jiří Hochman ve své Kronice místodržení v Čechách, když takto travestoval neslavný návrat naší „deputace“ z moskevských jednání. „Tak se páni vzájemně ujišťovali, že jináče věru možná ani nebylo, vždyť nebýt toho ústupku, císařští celou zemi by porubali, a od toho zem uchráněna, byť bez osvícení. A Vídni nemožno odporovati, proti její moci není v Čechách pomoci. Není to věru nakonec tak špatné, pravil pan Černín ještě cestou. Sami jsme přece potřebovali se těch rebelantů nějak zbaviti, i těch písařů daremných, a teď národ pochopí, že to ne my, ale vlastně císařští nařizují a že my jaksi neradi to děláme, co děláme.“

Jak vděčni bychom byli, kdyby nám tehdejší vedoucí představitelé dokázali aspoň naznačit, že takto nesmýšlejí. Většinou marně jsme hledali takové náznaky v jejich slovech a činech a po této stránce jsme se opravdu chvílemi ocitali na pokraji beznaděje. Jak píše Hochman o panu Dubíku z Dubova: „O tom, co si vlastně dobrý ten pán teď myslívá, nikdo nevěděl mnoho.“

Řekl bych, že Palachův čin nebyl primárně protestem, ale pokusem nějak prolomit stále méně snesitelné čekání v zákopech.

Co chceme

Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury

Zákaz rozšiřování Zpráv

Dnes se mne mladí ptávají, jak je možné jedním dechem žádat zrušení cenzury a zákaz šíření časopisu. Jaký to však byl časopis? Zprávy vycházely „při sovětských vojskách“, nepodléhaly žádné domácí kontrole, natož soudu, a mohly tak beztrestně špinit naše občany.

V zimě 1969 bylo ve všeobecné a živé paměti Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ, podepsané miliony a zaslané do Čierné nad Tisou před jeho jednáním se sovětským politbyrem koncem července 1968. Poselství vyjádřilo požadavky demokratického hnutí v nejsevřenější formě pomocí čtyř S: Socialismus! Spojenectví! Suverenita! Svoboda! Co může být lepším vyjádřením svobody než zrušení cenzury? Co může být lepším vyjádřením suverenity než zákaz šíření vetřeleckého časopisu?

Palachovy požadavky jsou vskutku promyšleny do detailu. Proč musí být zrušení cenzury „okamžité“? Nebýt toho slova, mohlo by se namítat, že cenzura u nás neexistuje – zanikla už na jaře 1968, když se cenzoři rozutekli, a její zánik potvrdilo Národní shromáždění v červnu. Po srpnu byl pouze – samozřejmě že jen „dočasně“ – obnoven dohled nad tiskem. Okamžitým zrušením cenzury se v dopise míní zrušení tohoto dohledu. Co se týče Zpráv, nebylo pochyby, že zákaz je tisknout by v dané chvíli zůstal na papíře, proto mělo být zakázáno jejich rozšiřování.

Splnění Palachových požadavků by tedy znamenalo razantní krok k odčiňování následků srpnové okupace. Byly to ale požadavky reálné?

A když nás nepodpoříte ...

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

Říkám to „s bázní a chvěním“, ale proto píši celý tento článek. Do závěrečných slov citované věty se mi soustřeďuje tragika Palachova činu. Nevím a nebudu řešit, zda další pochodně existovaly či ne. Avšak pokus posílit naději na přijetí požadavků hrozbou naději oslaboval. Poselství občanů předsednictvu obsahuje větu: „Z nastoupené cesty živi nesejdeme.“ Když to lidé v létě 1968 podepisovali, mohla jim připadat jako rétorická ozdoba. Palach ji však chápal naprosto vážně. Navrhl vrátit se na cestu, která se mezitím stala životu nebezpečnou, a nabídl vlastní život. Smrti se netřeba bát, vidíte, že já se nebojím.

Nebude-li však oběť přijata, pokus o opakování se stává nátlakem – lidi už nemá hnát k činu touha po svobodě, ale obava, aby nebyly oběti. A skutečně: pozornost společnosti se soustředila nikoliv na Palachovy požadavky, ale na snahu zabránit dalším obětem. Mimořádně emotivně o tom promluvil prezident Svoboda, ale i řada dalších osob, jako Jaroslav Seifert.

Nebylo by tu spravedlivé pominout výjimky. Václav Havel v televizním vystoupení pravil (o mládeži): „Nestačí, abychom je přemlouvali, aby se nezabíjeli. To je málo.“ Vyzval pak státní instituce ke splnění požadavků a přidal k nim výzvu k odstoupení, adresovanou několika neoblíbeným politikům. Hrozil jim, že i jejich děti studují a mohou být mezi budoucími pochodněmi.

K požadavkům se postavil čelem také Josef Smrkovský, když studentům řekl (viz Politická informace č. 9/69 OV ČSS v Karlových Varech), že je marné chtít po vládě, aby v dané situaci zrušila dohled nad tiskem. Jsou tu okolnosti „silnější než přání a vůle“. Co se týče Zpráv, dával Smrkovský určitou naději, že za nějaký čas budou zrušeny – což se ostatně po Husákově nástupu k moci nenápadně stalo. Otevřeně se vyslovil k možnosti vyhlásit stávku. Podle něho by studenti pro stávku nikdy nezískali podporu u dělníků a zničili by tak jednotu, která zatím mezi nimi a dělníky panuje. Trvání na stávce a jiné radikální akce by podle Smrkovského mohly dovést jenom k jedinému – k pádu Dubčekova vedení. „Prosím vás, nedělejte to, bojové akce. Můžete ztratit, co máte. To jsou síly, hodnoty, nesmíte je ztratit, Musíte je udržet, abyste mohli v dalších dobách bojovat.“

Hora porodila myš

P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

Zdá se, že tato slova rezonovala z Palachova apelu nejvíc. Mnozí uvěřili, že nevyzní do prázdna, když se Palachův pohřeb stane mohutnou manifestací a světu bude dána příležitost, aby si nás povšiml a podpořil nás. Vskutku se na záběry davů v tiché bolesti nelze ani dnes dívat bez pohnutí. Byly prolity upřímné slzy, proneseny důstojné projevy a sepsány moudré úvahy.

V dané chvíli se snad mnohým zdálo, že už tím se „národy“ probudily, Palachova výzva k překonání letargie byla naplněna a svět to nemůže přehlédnout. Další oběti jsou proto už zbytečné. Ale citlivější lidé sotva mohli nevidět, že Palachovy požadavky ustoupily zcela do pozadí. Možností celonárodní stávky se nikdo nezabýval (co by se také dalo vystávkovat na okupantech?) a nikdo nenabídl ani nějaký „náhradní program“. Jako by se po Palachově pohřbu rozhostilo mrtvé ticho, které je v mých vzpomínkách – ale možná i ve vzpomínkách jiných? – předzvěstí konce československého jara a začátku normalizace.

Pochodeň č. 2

Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako POCHODEŇ č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno, o kolik. Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání národní svobody. Nenech si, krásný a hrdý český a slovenský lide, diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy: STÁVKUJTE, BOJUJTE! KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ!“

Tak začíná přesně měsíc po Palachově pohřbu napsaná předsmrtná výzva Jana Zajíce, středoškoláka z Šumperku, který byl o dva roky mladší než Palach. I když oba vyjadřují obdobnou netrpělivost srdce, přece z jejich posledních dopisů můžeme postřehnout odlišnost lidských typů. Palach je věcný, nechává svou osobu ustoupit do pozadí. Zajíc, talentovaný básník, je, co se týče osobních motivů, mnohem zřetelnější. Kromě dopisu určeného všem napsal i dopis rodičům a své rozhodnutí vyjádřil ve své poslední básni:

Ve jménu života vašeho: Hořím.

Zajíc jasnozřivě a neúprosně upozornil na zamlčení Palachových požadavků. Už méně jasnozřivě věřil, že svým zapálením obnovuje šanci na radikální odpor.

Další pochodně

Jak jsem napsal, nepovažuji dobu předcházející Palachovu činu za čas letargie a ústupu od ideálů. Jako tragická tečka za československým jarem se mi ve vzpomínkách jeví období mezi Palachem a Husákem. Ani to ale není doba všeobecné letargie. Ve skutečnosti je bohatá na nekoordinované pokusy o činy – hladovky, porady, protestní rezoluce. Vzplanuly i nové pochodně. Podle pozdějších studií byly od ledna do dubna 1969 desítky pokusů o sebeupálení a dalších politicky motivovaných sebevražd. V té době ještě nebývaly zcela zamlčeny. Neposilovaly však vůli k odporu, ale spíše obavu, že mohou vládě vystavené sovětskému nátlaku dodat záminku k utažení šroubů. Tou se nakonec staly projevy nadšení z dvojího vítězství Československa nad Sovětským svazem na mistrovství světa v hokeji koncem března. Stačilo dovézt před kanceláře Aeroflotu hromadu dlažebních kostek a zajistit vrhače.

Krátce poté, 4. dubna 1969, se na jihlavském náměstí zapálil Evžen Plocek, dospělý muž, manžel a otec, reformně naladěný člen KSČ. Bývá považován za pochodeň číslo 3, protože jeho politická motivace je nepochybná a podpořená lístečky, které zanechal na místě činu.

Pravda je revoluční – Antonio Gramsci

Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit – Evžen

První věta je citátem ze záhlaví čerstvě zastaveného časopisu Politika.

Ještě jedna pochodeň by však neměla být zapomenuta. Spadá už do období pokročilé normalizace. Muzejní pracovník a badatel Bohumil Peroutka, muž středního věku, napsal pro noviny Nové Valašsko článek k 51. výročí vzniku naší republiky, v němž připomněl její demokratické tradice a nezamlčel, jak se od nich komunisté v době své vlády odchylovali. Článek nebyl vyloženě buřičský a odvolával se i na výrok Gustáva Husáka, že „svoboda člověka i svoboda národa spolu úzce souvisí“. Ještě před několika měsíci by nevzbudil zvláštní pozornost a ještě v říjnu 1969 zaspala i normalizovaná cenzura. Udavači však nespali a Peroutka se stal terčem nátlaku. Patrně těžce prožíval obavy ze ztráty zaměstnání, jež hrozila nejen jemu, ale i novinářům, kteří jeho článek přijali. Dopis, který zanechal ve své kanceláři, než se 28. října 1969 zapálil na nádvoří vsetínského zámku, končí slovy:

Umírám s myšlenkou, že všechno to krásné a dobré, co bylo v našem státě započato v minulém roce, bude dovedeno ke zdárnému konci. I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, snad postačí pomoci věci, které jsem nemohl pomoci svým životem.

Nakolik mohou být Plocek a Peroutka stavěni do jedné řady s Palachem a Zajícem? Nejsou už vyzývateli k radikálnímu jednání, pořád však si podržují víru, že dobrovolnou smrtí lze pomoci dobré věci.

Přijmout, nebo odmítnout?

Podle Aleše Zapletala můžeme Palachův čin přijmout jako výzvu k osobní angažovanosti za dobrou věc, pro niž on přinesl tu nejvyšší oběť, ale také odmítnout pro jeho tragické vyústění, které žádné bezprostřední zlepšení nepřineslo. Snažím se přijmout pro své úvahy toto vodítko, ale věci se mi začaly jevit složitěji.

Smí být nesporně dobrá věc podporována jakýmikoliv prostředky, třeba i úspěšně? Nemyslím si to. Jak už jsem napsal, na snaze vynutit odpor krutým sebeobětováním mě zaráží nátlak v tom obsažený. Jsou však i další důvody k pochybám. Je to utrpení, které oběti způsobují svým nejbližším a případně i strženým následovníkům, se zřejmou jistotou, že ideje jsou důležitější než jakékoliv lidské utrpení. A snad ze mě mluví i jakási kvazináboženská víra, že život je dar, který se nemá odmítat, zůstal-li darem. Myslím, že tu jde o hlubinné založení lidí, které žádná argumentace nepřekoná. Proto zde končím a přecházím k další pochybě.

Je čin ve prospěch dobré věci diskvalifikován tím, že nevedl k výsledku, pro nějž byl proveden? Mohli bychom říci, že ne, když aspoň nic nepokazí. Ale to se stát může. Vietnamští mniši, kteří inspirovali Palacha, sice přispěli k pádu zkorumpované vlády, ale uvolnili tím cestu k moci komunistům, což jistě nechtěli. I ušlechtile motivovaný čin by mohl být odmítnut, kdyby se dalo předem tušit, že povede k neblahým následkům.

Tady však nestojíme na pevné půdě. Lze vůbec v lidských dějinách něco předvídat? Připusťme – jinak ani nemůžeme –, že z ničeho předchozího neodvoditelné lidské činy stojí na počátku příčinných řetězů. Do těchto řetězů se však vkládají nepředvídatelné okolnosti a další lidské činy. Přesto si myslím, že v některých případech může být výsledek předvídán s pravděpodobností blízkou jistotě. A pak se odvažuji soudit, že po podepsání Moskevského protokolu, zrušení 14. sjezdu KSČ a schválení Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR Národním shromážděním byla možnost úspěšného obnovování svobody a suverenity na dobu neurčitou uzavřena. Zdaleka však nebyly uzavřeny možnosti pro to, čemu Havlíček říkal zákonný odpor. „Stálost, vytrvalost a neohroženost“ v každodenním počínání měla pro budoucnost větší hodnotu než hrdinné činy usilující „probudit národ“. V osmdesátých letech jsem několikrát navštívil vratislavskou univerzitu. Pokaždé jsem cítil, že se ocitám v zemi, která i za „vojenského stavu“ zůstala vnitřně svobodná a dovede využívat příležitostí, které v průběhu času vyvstávají. Proč se to nepodařilo u nás?

Nechci položením této otázky hrdinné činy a oběti života z roku 1969 snižovat. Vidím v nich naléhavou výzvu, na niž společnost nebyla připravena, jejíž doslovné znění nemohla přijmout za své, a nemohla ji tedy vyslyšet a nedokázala na ni najít účinnou odpověď. Dědictví činů žije ovšem svým vlastním životem. Tak vzpomínka na Palacha nepochybně posílila mnohé, kteří by jinak kapitulovali. Zásahy v Palachově týdnu se vládnoucí moc připravila o zbytky autority.

Přesto se mi při vzpomínce na Palacha, Zajíce, Plocka i Peroutku vybavují poněkud obměněná slova Starého letopisce o obětech bitvy u Lipan: „Škoda těch dobrých a statečných lidí.“

Jan Novotný (1944) je teoretický fyzik, profesor Masarykovy univerzity v Brně. Publicista, spisovatel, stálý fejetonista Listů.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů