Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Stát proti lásce, rodina proti státu

Svatby jsou mezi mladými v kursu. V loňském roce u nás vstoupilo do manželského svazku přes sto tisíc lidí, nejvíc od roku 2007. Nejčastěji šlo o lidi narozené mezi lety 1988 a 1991, tedy do třiceti let věku. Ta samá generace měla ostatně na svědomí nárůst počtu sňatků už v předchozím roce, jak vyplývá z oficiálních statistik ČSÚ. Kdo by tíhl k domněnce, že se do manželství hrnou pragmatičtí „mladí rodiče“, zjistí při pohledu do statistických výkazů svůj omyl. Mezi svatbami a porodností totiž nejde nalézt přímou racionální úměru. Dětí se rodí zhruba stejně, navíc asi polovina z nich mimo manželství. Číst rostoucí počet svateb jako signál, že bude víc dětí, by bylo trochu zavádějící. Brát se může být pro mladé in z úplně jiných, nepragmatických a hodnotových důvodů.

Samozřejmě, že právní rámec dělá z manželství nepopiratelnou ekonomickou výhodu. Instituce manželství je v mnohém unikátní. Společné jmění manželů například způsobuje to, že sezdaní do jisté míry ztrácejí na – jinak nezadatelných – majetkových právech, jmění nenabývají jako „on a ona“, ale jako pár. S nikým jiným než s právoplatným manželem a manželkou v podstatě nemůžete žádat o půjčku nebo vzájemně nést odpovědnost za dluhy. Je vlastně s podivem, že manželskou deindividualizaci dnes nikdo nenapadá z liberálních nebo anarchokapitalistických pozic. Je to přitom krásný příklad, kdy „státní moc“ doslova reguluje podmínky života lidí. To, jak se pohlíží na společný majetek manželů, kdy a jak vzniká, jak se vypořádává a co do něj spadá, totiž není výsledkem ničeho jiného než společenské a politické debaty o obsahu příslušných pasáží občanského zákoníku a souvisejících předpisů.

Svatba, pravda a láska

Člověk by mohl být zmaten: Jak to, že ta údajně svobodomyslná mladá generace takové státní regulace snese a dobrovolně se k nim upisuje? Pravda bude nejspíš někde jinde. Zákonné výhody manželství si dnes možná paradoxně lépe uvědomují ti, kteří ho z legislativních důvodů uzavřít nemohou. Nevěsty a ženichové z řad mileniálů nejspíš na svatby nehledí tolik jako na ekonomickou výhodu, jako spíš na prostor, ve kterém mohou autenticky vyjádřit vlastní hodnoty. Je to svého druhu osobní, identitární politika.

Krátký exkurs k tradicím: Svatba jako politický manifest není v evropském kulturním prostoru nic výjimečného. V předprůmyslové ekonomice patřilo plánování sňatků k obvyklým formám zajištění rodového hospodářského rozvoje. Zdaleka přitom nešlo jen o výsadu nejbohatších vrstev (byť u ní byly ekonomické a majetkové dopady nejviditelnější). Pokud mladý muž či ještě hůře mladá žena odmítli připravený sňatek, mohlo samozřejmě jít o projev osobní vzpoury, ale často také o kritiku systému, který jim připisoval jasně danou roli bez možnosti o ní rozhodnout. Systémová kritika sílila i díky osudům druhorozených či nemanželských dětí a dalších „neprivilegovaných“ potomků, kterým byl v některých případech sňatek naopak zakázán – což někdy stvrzovala třeba kariérní dráha kněze či učitele –, aby nedošlo k ohrožení úspěšnosti sňatkové strategie zpravidla prvorozeného syna. Odmítání svateb, ale i svatby „navzdory“ byly součástí společenského pohybu, ze kterého čerpá moderní pojetí individuálních svobod a práv.

Nemá ale cenu podezírat dnešní mileniály, že by na tyto středověké debaty toužili politicky navazovat. I proto, že tehdy byly sňatky především ekonomickým nástrojem, zatímco dnes je v jejich jádru představa svobodného závazku dvou dospělých lidí. Nerozhoduje pragmatismus, ale mnohem spíš síla volby, dobrovolného závazku, kterým se mladí snaží manifestovat svoji zralost, ale i víru v upřímnost a lásku. Sňatek může být zkrátka výrazem občanského postoje – ve světě plném cynismu, lží a mocenských her předstupujeme před veřejnost a říkáme, že se prostě máme rádi. Vysíláme signál.

Dva kompasy a jeden sever

Správná by ovšem nebyla ani domněnka, že mladí svou sňatečnou politikou usilují o nějakou velkou kulturní revoltu. Na představě, že budu-li sám dobrým člověkem, bude i celý svět lepší, ostatně nic revolučního není. Takové ztotožnění morálky a odpovědnosti vůči svému sociálnímu okolí má naopak dlouhodobou a silnou politickou reprezentaci, v evropském politickém prostoru tradičně nesenou lidovci. Častým výrazem tohoto politického programu je charita, mecenášství nebo právě zvýhodňování rodin, které si svoje vnitřní poměry, jak věří křesťanští demokraté, bezpečně upraví podle svých potřeb i bez občanských práv a jiných zásahů státu.

Ani pragmatismus, ani touha měnit svět, ale způsob, jak si v dnešním světě vydobýt kus vlastního území, kde (ještě) platí moje hodnoty – tak by se dal shrnout politický rozměr, který svatbám propůjčuje půvab pro mladé. Na generaci, o které kolují mýty pro její údajný „neomarxismus“, jde o překvapivě privátní a konzervativní východiska.

Pravdou ovšem je, že v dnešní české realitě není vůbec jednoduché přečíst, z jakého politického vesmíru tyto hodnoty pocházejí. Nejviditelnější evropská křesťanskodemokratická síla, německá CDU, svou politiku už dávno přepólovala od osobní morálky k zásluhovému, ale sociálnímu státu. U nás ovšem nevnímáme úlohu státu v zajišťování společenské soudržnosti zdaleka jako samozřejmou. K tomu je třeba připočítat nadšení některých sociálních demokratů pro „návrat ke kořenům“, tedy v podstatě oprašování národně konzervativních rysů socialistického programu z počátku minulého století. Za levicové platí kdeco, otázka emancipace, která by jinak progresivní směry odlišila od těch konzervativních, ale není na pořadu dne. Generaci, která dospívá v čase rychlých globálních změn, může osobní hodnotový kompas ukazovat přesně opačný směr než ten politický. I když se ale rozhodnou poslouchat ten první, neznamená to, že tím přepisují sever a jih.

Méně státu, více charity

Navzdory tomu, že si mladí lidé možná dnes vstup do manželství s „lidovectvím“ nespojují, ve svém důsledku tím k rehabilitaci českého konzervativismu přispívají. Možná, že si osobní odpovědnost, lásku a závazek vůči partnerovi vědomě nespojují s žádnou politickou strategií, společnost se jich ale nebude ptát na individuální výklady. V samotném zákoně je napsáno, že „manželství je trvalý svazek muže a ženy“ a jeho hlavním účelem je „založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“, prostor pro jiný výklad je při současné legislativě hodně malý.

Naopak jako základ pro rozrůstání konzervativní politické základny to vůbec není špatné. A čím méně chceme, aby se stát i se svými zákony blížil realitě lidských životů, tím víc je kam růst. Co kdybychom se třeba nečekaně ocitli v situaci, kdy se lidovecká charita a dobročinnost ukáže jako efektivní forma pomoci? To se klidně může stát při příštích povodních nebo lokálních výpadcích elektřiny. Nestoupne snad v očích veřejnosti síla, která dokáže k pomoci mobilizovat finanční prostředky i lidské síly? Dosud nenápadný půvab křesťanskodemokratického resentimentu by nás pak mohl nečekaně politicky překvapit.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Stát proti lásce, rodina proti státu

Svatba, pravda a láska

Dva kompasy a jeden sever

Méně státu, více charity

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu