Lukáš Jelínek

Od sklepa až po půdu

Politická strana je něco jako dům. Když má budit respekt, musí se jednat o bytelnou stavbu, nikoli jen o ušmudlaný kumbál. O významu politické kuchyně leccos tušíme všichni. V běžném domě máte také sklep, kde se často schovává to nejdůležitější či nejvzácnější. Seshora z půdy se zase pěkně pozorují hvězdy a sní o věcech vzdálených.

Sociální demokracie se vždy pyšnila ne domem, nýbrž barákem, ba přímo vilou. Existuje již tak dlouho, aby mohla vyplnit hned několik pater. Jenže v případě ČSSD jsou časy pohodlí a hojnosti ty tam.

V loňských komunálních volbách ztratila pozice ve spoustě velkých měst (včetně Prahy), ale i v menších obcích. Prostě vyklidila sklep, z nějž by se měly úspěšné výhonky vytahovat nahoru.

V květnu rozhodnutím občanů opustila evropskou půdu, z níž šlo spoluutvářet podmínky pro život lidí na starém kontinentu. Je to paradox i ostuda zároveň: kdo už jiný než sociální demokraté by měl držet v Bruselu prst na tepu doby? Jenže oranžový volič až na pár výjimek k urnám nepřišel a ČSSD své mandáty v Evropském parlamentu neobhájila.

Vyklizený je sklep, vyklizená je půda, strana ještě má patnáct poslanců, třináct senátorů a napjatě vyhlíží krajské volby v příštím roce. Dokresluje to jejich ústup ze slávy i krušnější ekonomickou situaci.

Ztráta politických pozic je ale ještě tragičtější. Jakou autoritu – před koaličním partnerem, opozicí, prezidentem, médii i voliči – má partaj, která ztrácí jednu dobytou kótu za druhou? A nehrozí, že se ČSSD jednoho dne vytratí z celé české politiky?

Sociální demokraté to mají těžké po celé Evropě. Lidé stále více inklinují k těm, co na složité otázky dávají ty nejjednodušší odpovědi. Leckde už se nedá ani spoléhat na to, že budou sociální demokraty vnímat jako své sousedy či kolegy, zkrátka jako někoho, kdo zná život „dole“. Tam, kde zpanštěli, dostali v evropských volbách výprask. Léta vládnoucí SMER-SD na Slovensku, německá SPD uchycená v pasti velké koalice, rozdrobená socialistická opozice ve Francii, brexitem paralyzovaní labouristé ve Velké Británii. Čest demokratické levice zachraňují Španělsko a Portugalsko na jihu, Nizozemí na západě či Švédsko s Dánskem a Finskem na severu.

A vy jste kdo?

Potíž českých sociálních demokratů ale je, že se jinde příliš neinspirují. Proto jejich viditelným lídrům utíkají mezi prsty témata jako digitalizace a robotizace a související změny na pracovním trhu. Kolem zkracování pracovní doby a podmínek zaměstnanců na pracovištích našlapují po špičkách. Málo mluví o nájemním bydlení a roli státu a obcí při zajišťování přístřeší. Bojí se, že když budou akcentovat problémy s exekucemi a dluhovými pastmi, získají cejch obhájců lůzrů a nemakačenků.

Dosud ČSSD podceňovala i alternativní způsoby komunikace s voliči oproti zaběhanému kolotoči mluvících hlav v televizi. Kdo ale ještě stojí o toporné věty z tiskových konferencí nebo o prostocviky z Otázek Václava Moravce? Naopak roste význam bezprostředního kontaktu a improvizace – na sociálních sítích, ale ještě víc v terénu. Tam platí, že je líná huba holým neštěstím. Kdo chce hlasy, musí umět agitovat, přesvědčovat, diskutovat. A taky si vyslechnout kritiku od plic.

Jistě, ministři a poslanci nemohou být všude. Pak ale stoupá význam lokálních stranických reprezentantů. Těch, z nichž se mnozí poté, co v předvolební kampani zvedli telefon členům vedení vlastní strany snažícím se obnovit kontakt, tázali: Kdo že to volá? Jak že se jmenujete? A vy jste místopředseda čeho?

Nezbývá zřejmě než vyzkoušet novodobou Akci Z – zlákat aktivisty, zejména mladé, a zkusit jejich prostřednictvím mluvit s běžnými lidmi. V další fázi potom hledat spojence v občanských iniciativách, spolcích a neziskovkách. Provětrat sekretariáty a otevřít kandidátní listiny lidem zvenčí. Michalu Šmardovi se to vyplatilo v Novém Městě na Moravě, Martin Netolický se o něco podobného bude snažit v Pardubickém kraji.

Jakmile občané ucítí, že se sociální demokracie upřímně zajímá o jejich starosti, budou spíše a ochotněji naslouchat i tomu, co jim říká ona. A to i o Evropě. ČSSD přece nepatří do houfu izolacionalistů a nestojí o opětovné spuštění železné opony. Proto musí se západními partnery dát řeč o tom, co by posílilo popularitu integrace u nás, a voličům doma vysvětlovat, že Evropská unie není jen nástroj ekonomických elit, jak si zvýšit obrat a příjmy, ale zejména projekt mírový a sociální.

Vést teoretické úvahy o levicovém konzervativismu a progresivismu, stavět jednu část zbylých sympatizantů sociální demokracie proti druhé a vyčítat si, kdy kdo komu šlápl na kuří oko, dnes není zrovna optimálním využitím času dělícího nás od krajských a sněmovních voleb. Voliči nestojí o strany ufňukané, nýbrž odvážné, rány dávající i přijímající a především schopné razit nová atraktivní témata.

ČSSD to má o to těžší, že vyklidila sklep, kde jí prosakuje v lepším případě studna, v horším septik, i půdu, kam zase zatéká děravou střechou. Stále má však pověst pevné stavby, která přestála i složitá období a v níž se zrodil nejeden nápad ulehčující lidem život. Když se oprostí od hysterie a chaotické pobíhání z rohu do rohu nahradí chladnou hlavou a systematickou prací, její dny zdaleka nemusejí být sečteny.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Od sklepa až po půdu

A vy jste kdo?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu