Patrik Eichler

Ať to po něm někdo zkusí!

Evropských voleb v roce 2004 se Jiří Pelikán o jedno volební období nedožil. Možná by mu v jeho jednaosmdesáti letech nikdo kandidaturu už ani nenabízel. Jistě by ale leckdo přinejmenším z domácí levice o jeho výslovnou podporu stál. Kdo by nechtěl využít jména a tváře prvního československého europoslance právě v prvních domácích eurovolbách?

Patnáct let po tomto hlasování a dvacet let po úmrtí Jiřího Pelikána (26. 6. 1999) je na místě začít si zakladatele našeho časopisu připomínat právě od okamžiku, kdy byl v roce 1979 ve vůbec prvních přímých volbách zvolen do Evropského parlamentu na kandidátce Italské socialistické strany.

Mohl tak cítit hrdost i mrazivé chvění, když nejstarší členka Evropského parlamentu, francouzská politička Louise Weissová zvala ve svém úvodním projevu do evropského Pantheonu vedle římských císařů, Danteho, Shakespeara, Huga, Kanta nebo Marxe i Čecha Jana Masaryka zavražděného v našem boji za uznání práv jedince a národů. Weissová se ovšem znala s Tomášem Masarykem, Benešem i Štefánikem ještě z prvoválečné Paříže, když pak obsazovala evropský Pantheon, brala za samozřejmé, že tehdejší bloky se svými hranicemi Evropu jako duchovní a politický projekt nijak nerozdělují. Jiří Pelikán jako zřejmě jediný poslanec parlamentů východu i západu studené války byl živým dokladem její politické představivosti.

Český pohled ale nemůže pominout, co zaznamenal právě už v roce 1984 československý spisovatel a nucený exulant Pavel Kohout v několikrát později vydané reportáži z tehdejší Pelikánovy kampaně. „Jiří Pelikán,“ čteme v textu, „se už podruhé dostal do Evropského parlamentu v otevřeném politickém boji, vedeném v cizí krajině a v cizím jazyku. Ať to po něm někdo zkusí.“

Jen uspět s dobrými cíli v politickém boji ve dvou zemích a dvou jazycích je úkol naplňující bohatě úctyhodný život jednoho člověka. Součástí Pelikánova příběhu je ale i válečný odboj, zatčení gestapem a život v ilegalitě, účast na únorovém puči a následných čistkách, což pro něj bylo největším důvodem ke studu, práce v mezinárodních studentských strukturách i podíl na úspěchu československého jara, po němž následoval vynucený exil spojený z velké části s Listy a právě europoslaneckou prací v barvách italských socialistů. Rozbor by si zasloužily jeho politické střety se zastánci Brandtovy východní politiky v barvách německé SPD i podíl na záchraně Čechoslováků unesených v Angole silami UNITA.

Po roce 1989 Jiří Pelikán přenesl Listy do Československa a udržel je jako místo pro politickou a společenskou debatu a hledání nejlepších alternativ. Kdo se nepohyboval v jeho přímočarostí životního osudu utvářeném milieu, mohl ho poznat jako erudovaného častého italského dopisovatele Práva.

Na počátku funkčního období Evropského parlamentu je na místě si přát, abychom na jeho konci měli systematičtější Pelikánův životopis a alespoň pár svazků sebraných projevů a textů. Jen tak totiž lze v příslušných Pantheonech udržet ty osobnosti, které do nich nejvíce patří. Jako Jiří Pelikán patří do Pantheonu demokratické socialistické politiky a žurnalistiky posledního století.

Patrik Eichler (1984) je novinář, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Ať to po něm někdo zkusí!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu