Jaroslav Dvořák

Dvakrát k Listům č. 1/2019

Redakce uvádí Povrchní zprávu z Bratislavy Aleny Wagnerové slovy, že se jedná o padesát let starou reportáž, kterou stojí za to si připomenout. V článku je uvedeno: „,Uráží mě, když mi velí český důstojník,‘ řekl před časem jeden mladý slovenský spisovatel. ,Uráží mě, když mi vůbec někdo velí,‘ řekl jeho český kolega. Tato slova komentovala autorka tak, že je jimi „příznačně vymezena trasa cesty ke svobodě a samostatnosti“. A autorka pokračovala: „Cesta k pochopení slovenské problematiky vede jen skrze neustálou konfrontaci dvou historií, dvou tradic, dvou přítomností.“ Pohlížím na tyto výroky zcela odlišně. V době své patnáctileté služby v ČSLA jsem měl četné kontakty s důstojníky slovenské národnosti. Nevzpomínám si na jediný příklad, který by mne donutil pohlížet na výrok onoho „mladého slovenského spisovatele“ jinak než jako na projev primitivního nacionalismu. Ten rozhodně neinicioval rozhodnutí slovenského národa restartovat svůj stát. Jako důstojník jsem více než čtyři roky byl zástupcem velitele bombardovací letecké divize, národností Slováka, a pokud jsem někdy na některé jeho názory měl odlišný názor, nikdy ne proto, že je pronášel Slovák. Vždy jsem se pokoušel hledat v těchto odlišnostech racionální jádro. Už vůbec nehovořím o tom, že jsem někdy musel provést rozkaz, který mi zrovna „neseděl“. Psal jsem o tom ve své knize Letcem ve studené válce na stranách 125 a 138. Jako vojákovi, který byl vázán přísahou, mi však nikdy nepřišlo na mysl protivit se rozkazu, který vydával Slovák. Také jsem po dobu čtyř roků byl náčelníkem štábu leteckého svazu, jemuž velel rovněž Slovák. A po celé čtyři roky jsem bez odmluv a komentářů plnil rozkazy, které mi jako můj velitel dával. Odvolat se mohu rovněž na stránky 151 a 166 výše uvedené knihy. Když tento muž zemřel, publikoval jsem v roce 1995 v časopise Letectví a kosmonautika vzpomínku, ve které jsem napsal: „Z řad našich letců odešel výborný stíhací pilot, zásadový a pevný velitel, charakterní a čestný člověk, neokázalý vlastenec.“ Tedy vlastenec, nikoliv iredentista. Dovoluji si tvrdit, že trasu Slováků ke „svobodě a k samostatnosti“ nevytyčovali nacionalisté podobní onomu spisovateli Aleny Wagnerové, ale zcela jiní činitelé.

V článku Náš manifest jak zachránit Evropu před sebou samou objasňuje Thomas Piketty, profesor ekonomie na pařížské ekonomické škole, co musí učinit Evropa, aby sama sebe zachránila. Neobtěžuje se, aby čtenářům objasnil, před kým či před čím se má onen nejasně definovaný subjekt, který nazývá Evropa a který má třeba „obnovit solidaritu se svými občany“, zachránit. Pokud by toto jasně definoval, možná by cesty, o kterých hovoří, byly pro čtenáře schůdnější. Nehodlám se podrobně vyjadřovat k otázkám, které jsou v manifestu naznačeny. Jedné si však všimnout musím. Je to „podfinancování oblasti vzdělávání“.Tento fenomén autor považuje za jeden z evropských kritických momentů. Tady by jistě bylo na místě, kdyby se „Evropa“ poučila z té části poválečné historie, která je eufemisticky nazývána „studenou“ válkou. Kolik bylo za výdaje s ní spojené zbytečně utraceno, aby se jich pak nedostávalo třeba na oblast financování vzdělání a výzkumu, asi ještě nikdo nespočítal. Stejně tak ještě asi nikdo alespoň neodhadl, kolik prostředků bude věnováno na „bezpečnost euroatlantické civilizace“, o jejíž potřebě píše třeba jeden z přispěvatelů Listů Antonín Rašek v článku v MF Dnes 4. 4. 2019. Do omrzení se zdůrazňuje požadavek vytýčený Evropě zámořskou velmocí, aby výdaje na tzv. obranu byly ve výši dvou procent HDP. Nikdo ještě nezdůvodnil, proč to musí být právě 2 procenta, nikoliv třeba 1,9 nebo 2,1 %. Prostě někdo ve Washingtonu, D. C., řekl „dvě procenta a šmytec“. V této souvislosti vzpomínám na roky, kdy jsem navštěvoval obecnou školu ve vesničce na moravsko-českém pomezí. Byla to jednotřídka s pěti odděleními, takže – pro vysvětlení dnešní mládeži – v jedné třídě byli žáci prvního až pátého ročníku. Po celých pět let, až do 15. 3. 1939, kdy prošla vesnicí vojska Wehrmachtu, nás učil jeden a týž učitel. Po onom dni byl německým zastupitelstvem – obec byla většinou obývána německým občany republiky – ze školy vypuzen. Z českých spolužáků, kteří v obci bydleli jako já, jsme čtyři vystudovali vysokou školu, jeden dokonce dosáhl titulu profesora na Vysokém učení technickém v Brně. Nevím, jak byl náš učitel Jaroslav Med placen, ale vím, že si moc „vyskakovat“ nemohl. Po celou dobu bydlel v budově školy. Bylo také školství v době první republiky „podfinancovaným“? Myslím, že učitele první republiky motivovalo něco více než pouze peníze. A dedukuji, že současný problém financování vzdělávání není v celkové situaci, ve které se „Evropa“ nachází, řešitelný, jestliže současně nebude řešeno i financování „obrany“ proti nepříteli, který je hledán v oblasti ovládané Chimérou.

Jaroslav Dvořák, Třebíč

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Dvořák

Dvakrát k Listům č. 1/2019

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu