Ondřej Vaculík

To byl den – asi padesátý třetí

Probudil se s pocitem, jako by včerejšího dne ani nebylo. Od užitečnější práce ho odrazovaly pochyby o jejím smyslu. Až bude mít vše nezbytné k životu hotové, co tu v osamění na periferii bude dělat? Zvláště pak v zimě? Boudu zbývá dovybavit kamny. Sám si zhotovil válendu či postel na míru matrace, kterou si koupil. Vedle ní má dřevěnou šatní skříň, způle policovou, tu pořídil v obchodním domě IKEA; na konečnou tramvaje ji v krabici dopravil taxíkem, pak přeložil na svůj vozík a doma sestavil. Chtěl mít v boudě také něco nového, protože stůl a další výbavu sestavil z věcí porůznu vyhozených nebo nalezených, které si opravil a upravil. Tak také do desky staré skříňky vyřezal otvor, a do něj vsadil smaltovaný lavor, čímž mu vznikl mycí kout. Na palubkovou stěnu boudy dokonce instaloval knihovničku, aniž by mu v tu chvíli došlo, že poprvé ve svém životě nemá žádných knih, pouze tu Bibli. A nemá je také proto, aby nemohl číst nic jiného než Písmo svaté. Pokládal se za věřícího, věděl, že Pán Bůh je neoddiskutovatelný, nikoliv jako pouze „nějaká vyšší síla či moc nad námi“, jak se často obezřetně říká, prostě Pán Bůh a basta. Zároveň ale také věděl, že jiného tak pitomého věřícího, jako je on, Církev svatá apoštolská snad ani nemá. Každý večer se odehrává totéž: Ulehne, Rour se okamžitě uvelebí vedle něho, on nalistuje v Písmu svatém něco obzvláště zajímavého, začne nahlas číst; Rour má jeho hlas rád, a tak nastartuje své Bible nerušivé předení, a oběma se začnou klížit oči. A když usínaje stejný odstavec čte už potřetí a furt nic neví, vypadne mu Bible sama z rukou; vzápětí se propadne do hlubokého chrápání, což Rour nesnáší, kousne ho do nosu a uraženě odejde do své postýlky. A tak je to den co den. To by se žádnému věřícímu stávat nemělo. Na druhé straně možná ani není těžšího čtení, než je Bible svatá podle posledního vydání kralického z roku 1613.

Ještě by si k té Bibli mohl někde v antikvariátě koupit Naše stromy a keře nebo Z ptačí říše, jak pro děti v edici Oko dříve vydával Albatros. Aby se mohl dívat také na obrázky. Snad ještě by tuto svou knihovničku mohl doplnit Klíčem k určování dřevin. Čímž by byla knihovnička založena.

Nerad by si boudu příliš zakrámoval. Chtěl by si pořídit na její stěny tak dvě současná plošná výtvarná díla, o jejichž povaze má už mnoho let určitou představu, ale zatím nic takového nikde neviděl. Nejvíce se mu líbily poslední práce Adrieny Šimotové, prostá čára, zdánlivě málem nic, ale na ten její minimalismus, v němž je vše, mohl by se dívat pořád. Je dneska někde něco takového? Neví.

Pyšně, ale úlevně ho napadlo, že k čemu se Šimotová dobírala ve svém díle, k podobné prostotě on došel svým životem. A to by téhle jeho boudě s Rourem nakonec přec jen dávalo vyšší smysl, než je pouhá nuzota.

Dneska máme, Roure, slavnostní den! Jdeme koupit kamna! Aby si pro ně přijel, k tomu ho vyzvala železářka Magda už před třemi, možná čtyřmi dny. Nebude ji poslouchat na slovo. Ostatně už pro ně jednou byl, ale zrovna byla neděle, Magdo. Proto tehdy pobyl chvíli v hospodě, vypil pivo, a mezitím mu ukradli vozík zaparkovaný před hospodou. Na ten slavnostní den nezapomene.

Oblékl si své nejslavnostnější tričko, uchopil vozík a vyrazil. Rour toho využil, vyšel s ním, ale záhy odbočil, aby zmizel ve své tajemné rouře. Chodíval do ní denně.

Železářka Magda dlouze, ale trpělivě odbavovala zákazníka před ním, který ani pořádně nevěděl, co chce. Jemu se vždycky vyplatilo koupit to, co mu Magda doporučila. Například ta ruční vrtačka! Člověk si ji opře o hruď a točí klikou tak dlouho, dokud není vyvrtáno. A má dokonce dvě rychlosti. Zpětný chod je zajištěn otáčením klikou zpět. A při vrtání ten dokonalý ruční stroj dokonce vrčí, jako by byl motorový.

„Věděla jsem, že si dneska přijedete pro kamna,“ vítala ho. „Jak jste to mohla vědět?“ podivil se. „To nevím, ale věděla jsem to. Asi už vás znám.“ A naznačila, že více se o tom bavit nehodlá. „Jsou to klasická kamna, jako bývaly Petry, akorát mají prosklená přikládací dvířka. Mám je ve slevě za dva tisíce pět set.“ „Ano, chápu, to je pět krát pět set korun,“ usmál se, protože v železářství u Magdy vše podstatné, co potřeboval, stálo pět set, i ta ruční vrtačka, a vždy se slevou. „ A pasují na to kouřovodné roury průměru sto dvacet jedna,“ dodala. „Nevím, nebudu-li potřebovat nějakou redukci podle velikosti díry do komína.“ „Nebudete, bude vám to pasovat, zděř do komína máte také sto jednadvacítku.“ „Jak to víte,“ zeptal se s mírnou obavou v hlase. „Nebojte se,“ asi pochopila jeho podezření, „pamatuji se, jakou zděř jsem vám prodávala. Nebojte se, roura k rouře pasuje,“ smála se. A co když se teď Magda zeptá, kde vlastně tu svou slavnou boudu má? Co jí odpoví? Bude jí lhát? Ne, zašmodrchá to tak, aby cestu k ní nepochopila, ale zároveň aby to nebylo v rozporu se skutečností pro případ, že by Magda přec jen věděla, kde s Rourem nyní žijí. A vlastně pokud to ví, ani se takové otázky nemusí obávat.

Instalovat kamna a napojit je do komína pak už bylo dílem okamžiku, jak známe z literatury, protože roura k rouře vskutku pasovala, což Rour pozoroval ze své postýlky. Kdy se ze své tajemné roury vrátil, nikdo neví, a tak je to vždycky. Prostě náhle je tu tak přesvědčivě, jako by ani nemusel přicházet.

Poprvé zatopil! A teplo se vskutku krásně linulo, jak si to vždycky představoval. Lehl si do postele, Rour hned přišel příst, bude se číst. On se ale díval z okna na zapadající slunko. Všiml si, jak na křovinách kolem boudy ubývá listí, okolí se více prosvětluje, a on z boudy vlivem rychle pokračujícího podzimu už může vidět za křovinami starý ořešák nedaleko pramene, kam se chodí umývat a koupat do smaltované vany. Strom má rozsochu, z mocného kmene vyrůstají tři silné větve jako tři sourozenci. Jeden z nich je bohužel už suchý, mrtvý. Kdo ví proč, co se mu to stalo. Ořešák je citlivý na mráz.

Dneska Bibli ani nestihl otevřít, začalo se mu hned usínat s otázkou – je ten ořech královský, nebo černý? Z ořechového dřeva se vyráběla kola a topůrka, různé násady, ba i dřevěné šrouby a matky, to v dobách dávných. Má krásné, ale tvrdé dřevo – dalo by se do něj něco vyřezat, když mu Magda onehdy prodala ve slevě za pět set korun řezbářská dlátka?

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

To byl den – asi padesátý třetí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu