Petr Kolman

Promaže politické soukolí klouzavý mandát?

Idea klouzavého mandátu se vrací na scénu. A nikoliv poprvé. Pamětníci vzpomenou na aktivity Andreje Babiše v této oblasti. Premiér patřil a patří, z pochopitelných „provozních“ důvodů, k velkým zastáncům této myšlenky. Aktuálně je na stole návrh, nikoliv však od babišovců, ale z legislativní kuchyně Pirátské strany. Hlavní myšlenkou stále ambicióznějších Pirátů je, že by ministři nemohli ze zákona být současně poslanci. Pro informační komplexnost dodejme, že pirátský návrh parafovalo již čtyřicet šest zákonodárců, a to nejen z vod pirátských, ale i z hnutí ANO, SPD anebo STANostů, tedy ze subjektů koaličních i opozičních. Rezervovanější postoj ke klouzavému mandátu mají prozatím poslanci zvolení za KDU-ČSL a drtivá většina těch z ODS. Po instalaci pohyblivého mandátu by se za poslance, jenž se stane vládním ministrem, poslaneckého křesla ujal náhradník. Ne ovšem navždy – pakliže by (dočasně) nahrazený politik ztratil ministerskou židli, vyzískal by svou poslaneckou funkci se všemi požitky z toho plynoucími nazpátek, až do konce volebního období.

Jako vše na světě má i klouzavý mandát pozitivní a negativní stránky. Za neduh označuje oslabení vztahu mezi vládou a sněmovnou, autor tohoto komentáře to však nepokládá za tak velký problém. Naopak, v pevnějším oddělení moci zákono-dárné a výkonné je nutno spatřovat pozitivum. Zastávám názor, že není systematicky správné a právně-filozoficky koherentní, jestliže jedna a tatáž politická postava je zároveň jednou nohou v sektoru moci výkonné (post člena vlády) a druhou setrvává v hájemství moci zákonodárné (myšlen zde mandát poslance). Důležitým kamínkem do mozaiky též je, že vláda je podle naší ústavy odpovědná právě Poslanecké sněmovně. Tudíž není úplně smysluplné, aby někdo byl zodpovědný sám sobě, to je proti principu teorie brzd a rovnovah, na kterém je liberální demokracie postavena. Jiný oříšek plyne z článku 26 Ústavy ČR, v němž je ukotveno, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně. Což dle některých interpretů značí, že libovolné zastupování poslance je vždy nepřípustné. Osobně se k tomuto článku nestavím tak kategoricky, je sice samozřejmě pravda, že poslanci a senátoři musejí ex lege vykonávat mandát osobně, nicméně pokud se poslanec na čas stane ministrem a mandátu pozbude, po tu dobu vlastně z právního hlediska poslancem není. To je podobné, jako bychom po bývalém poslanci chtěli, aby nadále vykonával osobně (!) svůj mandát s tím, že někdy v budoucnu může být opět zvolen. To je právně-logický nesmysl. V drobné nadsázce řečeno: při použití maximalistického algoritmu – že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně – by se de facto ani nemohl nikdo svobodně vzdát poslaneckého či senátorského mandátu, což je samozřejmě taktéž absurdní myšlenková konstrukce.

Stranou nyní ponechme, že změna ústavy je (nejen procesně) komplikovaná věc a k jejímu uskutečnění vede dlouhá a trnitá cesta. Zavedení klouzavého mandátu lze nicméně doporučit. Po pravdě řečeno, většina ministrů-poslanců výkon svého poslaneckého mandátu „fláká“ a upřednostňuje práci ve vládě, resp. na svém ministerstvu. Není tajemstvím, že poslanecká sedadla ministrů v Poslanecké sněmovně jsou často prázdná, což může vést k paralyzování dolní komory. Nadto poslanecká práce v regionech (tedy ve volebních okrscích) také stojí u ministrů-poslanců zpravidla za zlámanou grešli. Vím, že tato slova o kvalitě poslanecké práce znějí drsně, ale většinou je to skutečně tak.

(Autor je právník.)

Petr Kolman

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Kolman

Promaže politické soukolí klouzavý mandát?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu