Snaím se soustředit na myšlenku, ale za oknem zase a znovu: ťuk-ťuk-ťuk. Loni rušila kukačka, potom kohout. Kadý rok je to jinak, kosi prý letos pomřeli, zato prosperují strakapoudi.
Na co se chci soustředit, je úkaz zvaný pláč na nesprávném hrobě. Myslím tím vědomé uívání zavádějících argumentů – jen proto, e jsou zrovna po ruce. A vlastně to nebývá ani tak pláč, jako kázání anebo křik. V kadém případě se faleš často vymstí. Třeba po neúspěchu obvinění amerického prezidenta, e se do úřadu dostal spiknutím ruských tajných slueb. Většina soudných snad vidí, jak se Donald Trump chová, co říká a co činí (nepěkné přívlastky by zabraly zbytek strany, tudí je přeskočím). Místo trpělivého boje proti kadé té věci se však jednoduše obviní z vlastizrádné konspirace. A teď to máme: není to hulvát, rasista, politický diletant atd., nýbr nevinná oběť honu na čarodějnice. Původcem jsou Demokrati, liberální média nebo, jak to nedávno pojmenoval Ondřej Neff, tekutá diktatura menšin.
A zas krátká kulometná dávka za oknem. Nahlíím do encyklopedie ptactva, abych si udělal jasno, a hle, překvapení: strakapoudi, luny ani datlové klováním do trouchnivých kmenů neléčí stromy, nedobývají kůrovce, ale předvádějí se před jedinci opačného pohlaví.
Ale zpět k politice: také u nás se pláče na nesprávných hrobech dennodenně. Václav Klaus mladší se prý příměrem projednávání evropských zákonů k holocaustu dopustil antisemitismu. e mu šlo ve skutečnosti o co nejpodlejší uráku Evropské unie, se neprobíralo. Moná proto, e dehonestovat zlořečený Brusel s uitím rovně nepravdivých, jen méně třeskutých argumentů se pokládá nejen za společensky únosné, ale i politicky nosné.
Co se antisemitismu týče, v poslední době se rozmáhají také varování před šířením jeho levicového převtělení. Zde ovšem nejde ani tak o pláč na špatném hrobě, jako spíš o házení do jednoho pytle: antisemitismem je toti údajně jakýkoli nesouhlas se současnou politikou izraelského státu. V příloze Lidových novin Česká pozice o tom vyšla celá strana; uzavíral ji citát z Romana Jocha, podle něj je antisemitismus nejvyšším stadiem levicovosti. – Zde se ale nabízí jistá pochyba jménem Lev Davidovič Trockij.
Ve Slovníku spisovného jazyka českého kupodivu nenajdeme pro typickou činnost datlů a strakapoudů výstinější slovesa ne ťukat, klovat či klepat. Ani Jan Svatopluk Presl, autor tolika pojmenování, zřejmě na strakapouda nepomyslel, take dnes lze datlovat nanejvýš na psacím stroji, a ani to u ne. To takovému kanárkovi jazykotvůrci jinak přáli! Bubláci, dutopěvci, čtu, se projevují takzvanými túrami, je se dělí na role, klokot či rolovaný zvonek. Jene kanárci mi za oknem zatím nepějí.
Aktuálně se pláč na nesprávných hrobech projevuje třeba v britské Dolní sněmovně. Zde dokonce patrně nikdo neví, na jakém to hrobě vlastně roní slzy a proč. Jisté je jen to, e občané rozhodli demokraticky v referendu v pláči nad falešným hrobem britského impéria. A dále zde máme slovenské prezidentské volby. Příznivci opozice vidí zlo v kadém, kdo se nevyjadřuje dosti štítivě o vládnoucí straně, pro její příznivce je zase zvolená prezidentka předem diskvalifikovaná tím, e ji volila pravice. Příznivci protisystémových stran mají jasno: je to temné spiknutí Sorose, Bruselu, vítačů a genderistů.
Ale my neplačme. Vzpomněl jsem si na něco pozitivního: na zpěvník přivezený ze skautského tábora, který je jednak důkazem, e české děti stále ještě zpívají slovensky, a navíc e Slováci si s ptáky rady vědí (i kdy jde o text insitní): Ďube, ó ďube, / ďube ďateľ do kôry. / Červi, ó červi, / červíček mu hovorí: / Neďub, ďateľ do kôry, / vyďubeš tam otvory.
Pátraje po původu pláče na špatném hrobě našel jsem, e se vyskytuje u v Plautově komedii Pseudolus. Zde ovšem doslovně zní: Postěuj si maceše.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.