Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 2 > Tomáš Tichák: Apud novercam quaerere

Tomáš Tichák

Apud novercam quaerere

Snažím se soustředit na myšlenku, ale za oknem zase a znovu: „ťuk-ťuk-ťuk“. Loni rušila kukačka, potom kohout. Každý rok je to jinak, kosi prý letos pomřeli, zato prosperují strakapoudi.

Na co se chci soustředit, je úkaz zvaný pláč na nesprávném hrobě. Myslím tím vědomé užívání zavádějících argumentů – jen proto, že jsou zrovna po ruce. A vlastně to nebývá ani tak pláč, jako kázání anebo křik. V každém případě se faleš často vymstí. Třeba po neúspěchu obvinění amerického prezidenta, že se do úřadu dostal spiknutím ruských tajných služeb. Většina soudných snad vidí, jak se Donald Trump chová, co říká a co činí (nepěkné přívlastky by zabraly zbytek strany, tudíž je přeskočím). Místo trpělivého boje proti každé té věci se však jednoduše obviní z vlastizrádné konspirace. A teď to máme: není to hulvát, rasista, politický diletant atd., nýbrž nevinná oběť honu na čarodějnice. Původcem jsou Demokrati, liberální média nebo, jak to nedávno pojmenoval Ondřej Neff, „tekutá diktatura menšin“.

A zas krátká kulometná dávka za oknem. Nahlížím do encyklopedie ptactva, abych si udělal jasno, a hle, překvapení: strakapoudi, žluny ani datlové klováním do trouchnivých kmenů neléčí stromy, nedobývají kůrovce, ale předvádějí se před jedinci opačného pohlaví.

Ale zpět k politice: také u nás se pláče na nesprávných hrobech dennodenně. Václav Klaus mladší se prý příměrem projednávání evropských zákonů k holocaustu dopustil antisemitismu. Že mu šlo ve skutečnosti o co nejpodlejší urážku Evropské unie, se neprobíralo. Možná proto, že dehonestovat zlořečený Brusel s užitím rovněž nepravdivých, jen méně třeskutých argumentů se pokládá nejen za společensky únosné, ale i politicky nosné.

Co se antisemitismu týče, v poslední době se rozmáhají také varování před šířením jeho levicového převtělení. Zde ovšem nejde ani tak o pláč na špatném hrobě, jako spíš o házení do jednoho pytle: antisemitismem je totiž údajně jakýkoli nesouhlas se současnou politikou izraelského státu. V příloze Lidových novin Česká pozice o tom vyšla celá strana; uzavíral ji citát z Romana Jocha, podle nějž je antisemitismus nejvyšším stadiem levicovosti. – Zde se ale nabízí jistá pochyba jménem Lev Davidovič Trockij.

Ve Slovníku spisovného jazyka českého kupodivu nenajdeme pro typickou činnost datlů a strakapoudů výstižnější slovesa než ťukat, klovat či klepat. Ani Jan Svatopluk Presl, autor tolika pojmenování, zřejmě na strakapouda nepomyslel, takže dnes lze datlovat nanejvýš na psacím stroji, a ani to už ne. To takovému kanárkovi jazykotvůrci jinak přáli! Bubláci, dutopěvci, čtu, se projevují takzvanými túrami, jež se dělí na role, klokot či rolovaný zvonek. Jenže kanárci mi za oknem zatím nepějí.

Aktuálně se pláč na nesprávných hrobech projevuje třeba v britské Dolní sněmovně. Zde dokonce patrně nikdo neví, na jakém to hrobě vlastně roní slzy a proč. Jisté je jen to, že občané rozhodli demokraticky v referendu v pláči nad falešným hrobem britského impéria. A dále zde máme slovenské prezidentské volby. Příznivci opozice vidí zlo v každém, kdo se nevyjadřuje dosti štítivě o vládnoucí straně, pro její příznivce je zase zvolená prezidentka předem diskvalifikovaná tím, že ji volila pravice. Příznivci protisystémových stran mají jasno: je to temné spiknutí Sorose, Bruselu, vítačů a genderistů.

Ale my neplačme. Vzpomněl jsem si na něco pozitivního: na zpěvník přivezený ze skautského tábora, který je jednak důkazem, že české děti stále ještě zpívají slovensky, a navíc že Slováci si s ptáky rady vědí (i když jde o text insitní): Ďube, ó ďube, / ďube ďateľ do kôry. / Červi, ó červi, / červíček mu hovorí: / Neďub, ďateľ do kôry, / vyďubeš tam otvory.

Pátraje po původu pláče na špatném hrobě našel jsem, že se vyskytuje už v Plautově komedii Pseudolus. Zde ovšem doslovně zní: Postěžuj si maceše.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.