Jazyk
Kdyby měl někdo problém s wiki definicí anafory, asi se není úplně čemu divit: V textové lingvistice, stylistice a syntaxi je anafora typem endoforické (vnitrotextové) reference. (cs.wikipedia.org/wiki/Anafora) Většinou se o anaforách v jazyce mluví v souvislosti s uitím osobních a jiných zájmen, která právě endoforicky odkazují na totonou mimojazykovou entitu. Jednoduše řečeno: Král měl dceru. Ta měla dlouhé vlasy. Zájmeno ta odkazuje k podstatnému jménu dcera. Obě slova mají stejnou referenci, odkazují k tée osobě, konkrétně ke králově dceři. Král měl syna. Ten měl krátké vlasy. Zájmeno ten se opět zpětně odvolává na syna, je tedy anaforou = řecky znovuuvedením.
Ovšem kdy místo ukazovacího zájmena ten, ta, to pouijeme zájmeno osobní, případně podmět nevyjádříme, můe nastat zmatení posluchače/čtenáře. U dcery není problém: Král měl dceru. Měla dlouhé vlasy./Ona měla dlouhé vlasy. U syna však: Král měl syna. Měl dlouhé vlasy./On měl dlouhé vlasy. Logicky se tedy táe zmatený posluchač: Kdo? Král, nebo syn? Odpověď je v tomto případě král, protoe bylo v minulém odstavci jasně řečeno, e syn vlasy krátké. Ale kdybychom tuto informaci postrádali, logicky bychom nemohli tušit, o kom z nich má být řeč. Anafora i reference je zdvojená.
Problémy s anaforou a deixí jsou jedny z častých potíí v komunikaci. Zatím se chytáte? Pojďme to ještě zkomplikovat. Anafora odkazuje zpět v textu na něco, co u bylo zmíněno. Deixe odkazuje na něco mimo text. Příklad: Maminka sedí na lavičce v parku a čte dítěti pohádku: Král měl dceru. Ta má ale dlouhé vlasy. Dítě, ponořeno v napínavém ději pohádky, logicky myslí, e je řeč o princezně. Maminka ale ji nehledí do Erbena, ale na druhou stranu pískoviště, kde se v písku přehrabuje děvče s vlasy dlouhými a na zem.
Ať u zhlíím večerní zprávy, poslouchám ranní Radiournál nebo načítám svou pravidelnou dávku jazykových perel na internetu, omezují se nejasnosti naštěstí pouze na anafory. Redaktoři většinou nekomentují dění kolem sebe ve studiu jako maminka na pískovišti. Zato jsou však podobné chyby čím dál častější. A nejvíce se vyskytují v názvech článků, co lze jednoduše zdůvodnit: Zaprvé je v současné době běné pouívat dvou- i vícevětné nadpisy, např. Nekonečného našli a tři dny po smrti. Trpěl epilepsií, kterou neléčil. (idnes.cz, 27. března 2019) Zadruhé pak těmto nadpisům chybí kontext, tedy logika, která by vyloučila jednu z interpretací.
Leckdy není dvojí reference problém, poněvad nemění význam. Ústavní soud vydal zlomový verdikt. Zastal se dluníka v exekuci. (idnes.cz, 1. dubna 2019) V tomto případě je jedno, zda pochopíme podmět druhé věty jako soud (logičtější, poněvad je soud původcem aktivního děje), nebo jako verdikt.
Případy, jako jsou ty následující, však vytvářejí pomocí dvojí reference nechtěnou komiku: Mu si koupil nový Peugeot a zemřel. Po devatenácti letech ho našli v garái v úasném stavu. (autoforum.cz, 23. června 2018) Zájmeno ho se logicky vztahuje k vozidlu – ale co kdyby ne? Podobně nás např. překvapí, jak je Karel Gott v Česku neznámý: Přečtěte si příběh německého úspěchu Karla Gotta, o kterém velká část lidí v Česku vlastně téměř nic neví. (facebook Hospodářských novin, 19. srpna 2018) Týdeník Policie hledá: Dvojice muů pomazala policejní vůz MP Heřmanův Městec exkrementy, nepoznáte je? (tydenikpolicie.cz, 16. ledna 2019)
Anafory nefungují pouze u zájmen. Některá příslovce také potřebují předchozí jednoznačnou informaci o lokaci, aby fungovala referenčně správně. Ne jako příslovce uvnitř v případě, kde nám jaksi kolísá informace, uvnitř čeho se nešťastná událost odehrála: V domě na Rychnovsku vzplála myčka nádobí. Mu uvnitř zemřel. (tn.cz, 11. prosince 2017)
Podobné chyby jsou snad nejčastějšími vůbec. V posledním týdnu jsem je v titulcích objevil desetkrát. Ve většině příkladů anafor nakonec naše logické myšlení dojde ke správné interpretaci, i kdy se nejprve patřičně pobavíme. Někdy se to ale opravdu nepodaří: Šéf vysílání TV Barrandov o Okamurovi: Je to zvláštní. (ct24.ceskatelevize.cz, 22. října 2017) Co je to? Kdo je to?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.