Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Elegance molekuly v Dejvicích

Dejvické divadlo je dnes zřejmě nejpopulárnějším divadlem v českých zemích. Jeho herci jsou soustavně obsazováni v českých filmech, televize je využívá pro postavy detektivů nejrůznějších typů, dokonce se v televizi stala tématem sama jejich poetika a balanc mezi skutečnými povahami dejvických herců a charaktery postav, které představují.

Miroslav Krobot, zakladatel i tvůrčí duch souboru, v rozhovoru pro časopis Echo speciál roku 2016 v zajímavé sebereflexivní úvaze řekl, že je nám možná lépe v menších poměrech. Pokud jde o činoherní divadlo, něco na tom bude, a pokud jde o M. Krobota, platí to stoprocentně. Soubor Dejvického divadla ustavil z absolventů svého ročníku na DAMU ve chvíli, kdy skupina, která v tu dobu v Dejvickém divadle působila, odcházela s Janem Bornou do společného projektu s Hanou Burešovou v tehdejším Divadle Labyrint, dnes Švandově, a odtud pak táhli společně do Dlouhé, kde vytvořili další pozoruhodně kompaktní těleso s vlastním uměleckým programem a poetikou. O tom ale jindy. Miroslav Krobot tehdy opustil angažmá v Národním divadle.

Dejvické divadlo získalo na svůj projekt činoherních inscenací pevných textů, v nichž se uplatňuje podíl autorského herectví, osobnosti z velkých divadel (jimž dominuje Ivan Trojan)i absolventy divadelních škol (jako Václav Neužil nebo Jaroslav Plesl). Ale nejen to. Objevili také dramatického autora v Petru Zelenkovi, jehož Příběhy obyčejného šílenství byly jeho prvním textem pro divadlo a také první divadelní režií. Zelenka pak pro Dejvické napsal Dabing Street, hru, jejímž tématem je situace herce mezi komerčním výdělkem a uměleckou ctí (vtipný televizní seriál, který pak Zelenka pro herce z Dejvického divadla napsal, s původním divadelním dramatem zase tolik společného nemá). Umírněná divadelní postmoderna dokonale sedla pražskému publiku a zrodil se velký úspěch. S Dejvickým divadlem si považují za čest spolupracovat herci všech generací a souběžných angažmá, namátkou Nina Divíšková, Táňa Medvecká, Jiří Bartoška, Martin Pechlát... Zkáza Dejvického divadla, která běží v televizi aktuálně, mi připadá už natolik obrácená do sebe (jakkoli sebeironicky), že už to je manýra, alespoň pro ty diváky, kteří nemají možnost znát Dejvické divadlo v jeho živé podobě (což je opravdu obtížné, protože v malém domácím působišti je stále vyprodáno).

Poslední kus, který Petr Zelenka napsal pro Dejvické divadlo, se jmenuje Elegance molekuly. Impuls je lokální, divadlo totiž sousedí s areálem Vysoké školy chemicko technologické, konkrétně s Ústavem organické chemie a biochemie, kde byl ředitelem profesor Antonín Holý, objevitel antivirotik, léků proti AIDS (zjednodušeně řečeno). Ve hře hlavní roli hraje věda, ale také její aplikace, výzkum a jeho financování a na důležitém místě respekt k práci vědeckého kolegy z jiné země a férová spolupráce při jejím prosazení.

Dramatické situace nastávají v okamžicích, kdy se začne hrát o financování testů, které musí předcházet uvedení léku na trh, o překonání konkurenčního boje mezi farmaceutickými firmami, o rozhodnutí vložit do vývoje léku i vlastní prostředky (v případě amerických představitelů firmy Gilead Sciences) a nezpronevěřit se výzkumné spolupráci s kolegou z nepatrné socialistické země, kde nedovedou uvést do praxe objevy vlastních vědeckých kapacit. Zelenkova hra, kromě toho, že představí osobnost vynikajícího vědce (i s jeho podivínskými zálibami a sociálně necitelnými šéfovskými způsoby) naplňuje schéma „jak jeden všechno vsadil na ideál, strašně riskoval, ale nakonec vyhrál, protože kromě vědecké kvalifikace měl také charakter“. Takovou postavou je John C. Martin, Američan, který přilne zvláštním poutem k českému kolegovi, je proto schopen získat i představitele politiky a vysokého byznysu USA (Donalda Rumsfelda) a docílí toho, že lék se začne vyrábět a užitek z patentu má i český výzkumný ústav.

Hra je to výborná, nejen kvůli popularizaci velkého českého vědce (kterého „nikdo nezná“, jak se mnohokrát opakuje), ale i kvůli tematizaci farmaceutického byznysu, jeho fantastických zisků, ovšem také praktik, při kterých je třeba si položit otázku, zda lidský život a zdraví jsou prioritou.

Inscenace už tak skvělá jako hra není. Exceluje v ní Ivan Trojan v roli Johna C. Martina. Hraje umírněně, ukázněně, s velkým soustředěním, které jeho postavě dodává přesvědčivosti. Martin Myšička jako profesor Holý je trochu potrhlý sociopat, který vědeckou práci bere jako samozřejmost a své emoce věnuje drobným soukromým umanutostem (jako je fotografování úplně všeho a promítání diapozitivů rodině bez ohledu na čas a zájem jejích příslušnic). Bezohledná přímočarost postavy je v podání Martina Myšičky odzbrojující, matení mysli v konci života vlivem Parkinsonovy nemoci je dojemné, divák pocítí memento před pýchou intelektu, který se může z neovlivnitelných příčin úplně rozpadnout.

Ostatní postavy už tak zajímavé nejsou, anebo jsou-li, chybí jim něco v hereckém ztvárnění (u postav belgického vědce i českého asistenta). A přiznejme, že ženské postavy jsou ve hře kvůli referenční funkci, o jejich osud se nehraje. S výjimkou mladé žurnalistky, která se snaží z vdovy po profesorovi Ludmily Holé vypáčit „story“. Inscenace je herecky nevyrovnaná, výkony dvou hlavních protagonistů z ní trčí.

Dejvické divadlo v bodě své největší slávy změnilo šéfa, po Miroslavu Krobotovi se jím stal Martin Myšička. Herci se stali největšími hvězdami televize a filmu (bohužel i reklamy). Divadlu nastala nová éra. Elegance molekuly byla vyhlášena v anketě časopisu Svět a divadlo Hrou roku 2018.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Elegance molekuly v Dejvicích

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu