Leszek Engelking

Básně na motivy ze slezských dějin

Mirosław Syniawa je významnou osobností slezské literární kultury. Narozen v roce 1958 v hornoslezském městě Chorzów je kromě jiného jedním ze zakladatelů Sdružení pro rozvoj a propagaci slezské řeči Pro Loquela Silesiana a jedním ze spoluautorů prvního slezského slabikáře.

Je třeba napsat, že už nějakou dobu trvají i mezi vědci spory, zda je na místě uznávat slezský etnolekt za samostatný jazyk, nebo ho považovat za dialekt polštiny. Poznamenejme – důležité je to především v textu určeném českým čtenářům –, že slezský jazyk se liší od lašského jazyka, jehož literární formu vytvořil Óndra Łysohorsky, který také pro svou poezii dosáhl mezinárodní pozornosti i uznání.

Zároveň je ale třeba vědět, že běží práce na takové kodifikaci a trvají i snahy o uznání slezštiny za regionální jazyk. V roce 2007 přes dvacet poslanců polského Sejmu podalo příslušný návrh zákona. V roce 2010 byl podán další návrh, ke kterému ale ministerstvo vnitra a administrativy zaujalo negativní stanovisko.

Na místě je také připomenout, že během sčítání lidu v roce 2000 uvedlo slezský jazyk jako jazyk soukromé komunikace padesát šest tisíc lidí a v roce 2011 pět set dvacet devět tisíc. Dodejme také, že slezský jazyk je registrován v Mezinárodní organizaci jazyků a že například Wikipedie má hesla ve slezštině, jakkoli jejich počet není závratný.

V roce 2017 se už počtvrté organizoval Diktát ze slezského jazyka. A nakonec, jedna z důležitých nedávno zrozených postav celopolské politiky Robert Biedroń slibovala uznání slezštiny za jazyk, samozřejmě potom, co jeho formace získá dostatek mandátů v parlamentních volbách. Otázka „jazyk, nebo dialekt se tak může stát jednou z karet v politickém boji.

Americká inspirace

Kromě v polštině napsaného románu Nunquam otiosus, jehož děj se odehrává v roce 1683 a ve kterém najdeme jak dobrodružné prvky, tak efektní ohňostroje vědeckých znalostí, vydal M. Syniawa dvě básnické sbírky – antologii světové poezie Dante i inksi a výbor básní Roberta Burnse – ve vlastním překladu do slezštiny.

Koncem roku 2018 vyšel v nakladatelství Silesia Progress v opolské vesnici Kotórz Mały svazek Syniawových básní ve slezštině nazvaný Cebulowŏ ksiynga umartych.

Svazek je jistě knihou mrtvých, protože jeho hrdiny jsou nežijící lidé. Nabízí se zde srovnání se slavnými epitafy ze Spoon River amerického básníka Edgara Lee Masterse (1868–1950) a otázka po básnické inspiraci (Spoon River Anthology, 1914–1915, knižní vydání 1915, rozšířené vydání 1916; Spoonriverská antologie vyšla v češtině v letech 1957 ve SNKLHU v Praze a v roce 2000 v nakladatelství Cylindr v Hradci Králové, ve slovenštině vyšla Spoonriverská atnológia ve Slovenském spisovateli v Bratislavě v letech 1968 a 1980).

Zásadní podobnost ale nemůže odvracet naši pozornost od významných rozdílů. Masters ve svých epitafech používá verše s nepravidelným rytmem zbavené rýmů, Syniawa používá různé versifikační systémy, ale volných veršů je v jeho knížce pomálu, převažují sylabické útvary s pravidelně rozloženými úplnými (těch je nejvíce) i neúplnými rýmy.

Zdá se, že práce na překladech děl různých básníků z různých literatur a období Syniawovi přinesla velkou uměleckou zručnost. V jeho díle máme dokonce sonet (Johan), ale i báseň o dvanácti slokách postavenou na jednom rýmu, a to ještě navíc mužském (Pierōn Strach).

Masters dává slovo všem svým zemřelým. S výjimkou úvodní básně The Hill (Návrší) jsou jednotlivé básně dramatickými monology, ve kterých promlouvá postava uvedená v titulu. Syniawa v řadě případů postupuje obdobně, ale v jeho svazku jsou i texty, ve kterých o dané postavě mluví jiný lyrický subjekt. Básně z knihy chorzovského autora mají také různé typové charakteristiky, různou dikci a různý tón. U dvou lyrických básní narazíme na podtitul „na Burnsovy motivy, zdá se, že právě ty jsou Syniawovi zvláště blízké, ale nelze mluvit o jejich dominanci v celé sbírce.

Příběh ze slupek cibule

To, co spojuje epitafy postav Spoonriverské antologie, je fakt, že všechny mají ležet na stejném hřbitově položeném na návrší z úvodní básně. Pravidlo, podle kterého jsou vybírány postavy v Cibulové knize mrtvých, je jiné; vysvětlení najdeme v úvodu nazvaném Skōnd ta cebula? (Odkud ta cibule?), který je nedílnou součástí svazku. Syniawa vzpomíná na neobvyklou, až nadpřirozenou zkušenost: „Dal jsem této knížečce titul Cibulová kniha mrtvých, protože vznikla z cibule. Ne z běžné cibule, ale – abych tak řekl – z božské. Z cibule, kterou jsem spatřil‘ před bezmála čtyřiceti lety. Bez významu přitom není fakt, že jsem tehdy měl kontakt s oním světem‘ – maloval jsem právě temperami ilustrace k Danteho Peklu. Byla noc, všude kolem vládlo ticho. Vtom jsem uslyšel hlas, který za mnou něco nezřetelně mumlal. Za chvíli se k němu přidal druhý, pak třetí, čtvrtý, pátý a tak dále, až jsem nakonec slyšel, že mi za zády stojí pořádný zástup. Slyšel jsem v něm ženské i mužské hlasy, pronikavé i tichoulinké, veselé i smutné, a každý vyprávěl o něčem jiném, zdálo se mi, že mi mnoho lidí chce najednou říct svůj příběh. (…) A pak jsem spatřil‘ cibuli, píšu spatřil‘, a ne spatřil, protože nelze vidět něco, co bylo jen v mojí mysli. Protože všechny její vrstvy byly průhledné, vypadala, jako by byla ze skla. Na každé bylo něco napsaného, ale nedalo se to přečíst, protože se písmena pořád pohybovala a měnila. Něco mi ale říkalo, že to, co je napsané na slupkách cibule, není nic jiného než to, co slyším – na povrchu hlasy z nedávné minulosti a za nimi čím dál starší. Pokoušel jsem se porozumět, co říkají, tu jsem zachytil pár slov, tam celou větu, a kousek dál i tři nebo čtyři věty. Bylo toho ale moc, hlasy se navzájem přehlušovaly a nic smysluplného z toho nevznikalo.“

Potom, jak autor říká, se mu ta noc vytratila z paměti a připomněla se mu až ve chvíli, kdy začal sbírat informace o svých předcích, o kterých většinou zjistil jen málo, tak to, co bylo v matrice narozených, a to, co si nějak domýšlel. Básně do sbírky začal psát s myšlenkou na své děti, ale také s myšlenkou na to, aby čtenáře motivoval k podobnému hledání, když přeci slezské dějiny sestávají z příběhů jednotlivých lidí a rodin. A tak je pravidlem výběru postav jejich příslušnost k jednomu rodu nebo několika navzájem spřízněným rodům spojeným – nebo pravděpodobně spojeným – s autorem.

Částí knihy ale není jen její předmluva, něco na pomezí jejího rámce a autotematické historie vzniku knihy, ale jsou jí i prozaické komentáře k některým básním a do deseti generací rozdělený přehled postav společně – pokud byly k disposici – s daty narození a smrti.

O hraběcích pánech

Tam, kde sledujeme dramatické monology, tedy ve velké části knihy, sledujeme plebejský pohled – málo zastoupený v polské literatuře, ale o poznání přítomnější v té české. Není to nic zvláštního, dějiny horních Slezanů jsou dějinami plebejů, levné pracovní síly a potravy pro děla. V jedné z básní, Balada ô klŏtce u bytōńskego drzika (Balada o kamrlíku u bytomského vydřiducha), se objevuje postava hraběte Karla Jozefa VI. Henckel von Donnersmarck, který je „negativní postavou“, když vězní hrdinu, a zároveň lyrický subjekt básně.

Báseň končí charakteristickým distichem: „Lítosti nečekej / od grófa Donnersmarcka. Mimochodem řečeno, jak potvrzuje sám Syniawa, využíval při psaní Chronik der Stadt Beuthen in Ober-Schlesien (1863) Franze Gramera.

Hrabě se dostal do konfliktu s radou města Bytomi; jeden ze sporů se týkal cechu řezníků, šlo o velikost odměny za jejich výrobky. V polském překladu Kroniky, který pořídil Antoni Niemczura, čteme, že hrabě „5. května 1714 nařídil zavřít cechovního mistra Jana Mokrského v takzvané dolní komnatě radnice, protože pobil hraběcího sluhu vyslaného pro maso. 26. května 1716 byli do katovického vězení uvrženi 3 uzenáři, Václav a Kacper Mokrští a Marcin Chmiel za to, že se dopustili hrubství vůči jeho jasnosti, vysoce urozenému panu hraběti“.

Hrabě ale nevedl konflikty jen s uzenáři. Jak píše životopisec rodu (Arkadiusz Kuzio-Podrucki, Henckel von Donnersmarckowie. Kariera i fortuna rodu, 2003), „[z] důvodu hraběcích šikan odešly na dvě třetiny soukeníků. Ve městě jich zůstalo jen dvanáct. Měšťané si stěžovali císaři. (…) Po deseti letech vydaný rozsudek vyzníval ve prospěch bytomských. Nedostatek prostředků v městské pokladně ale nedovolil spor dovést do konce“.

Písně druhého Slezska

Mnoho básní v Syniawově svazku se týká válek, nutnosti vojenské služby, vojenského odloučení a utrpení. Několik textů vypráví o omezování práva mluvit vlastním jazykem, ať už polsky nebo německy (v obou textech se setkáváme s útlakem úřadů kvůli jazyku). Události jako plebiscit z roku 1921 (o polsko-německé hranici v Horním Slezsku – pozn. red.) jsou jedním z hrdinů přijímány neochotně tím spíše, že není s to se ztotožnit s žádnou ze stran a chtěl by na plebiscitním lístku doplnit jako třetí možnost urážlivý výraz nechuti a lhostejnosti. Objevuje se tu také motiv trochu groteskního a jistě matoucího propletence, pro Polsko totiž hlasují mezi jinými Müller a Ertel, pro Německo Wróbel a Sczepański (autor píše v komentáři, že jména – je jich v textu více – vybral ze seznamu přísedících zastupujících obě strany v Královské Huti, tedy v dnešním Chorzówě).

Jedna z básní, Wawrzin (Vavřín), píše o známé historické události z dějin Slezska, selské vzpouře v Tvorkově v roce 1811, což v komentáři potvrzuje sám autor. Někdy se dvě básně týkají té samé události, jen ji nasvěcují z jiné strany, například Szymōnōw Szymōn (Šimon Šimonov) a Trudka ôd Kōniczki (Gerda Koníčková).

Hlas autora slyšíme v úvodu a v komentáři, další hlasy jsou uměleckými výtvory. Autor je dostává ze sebe, bere podněty ze skromných zápisků a z představivosti. Protože je má všechny zpracované, překračuje obzory svých hrdinů. Nejsou mezi nimi intelektuálové, ale erudiční prvky se v nich mohou objevit. Hrdinka básně Rozbarskŏ Niobe (Rozbarská Niobe) patrně neslyšela o stejnojmenné královně Théb, a tím spíše o Tantalově dceři. Ale vedle hlasu hrdinky a zároveň lyrického subjektu se tu objevuje nějaký jiný hlas anebo spíše jiné vědomí, vědomí fikčního autora.

In meiner Heimat

Autor ale, autor z krve a kostí a autor ideální, je vzdělanec, vidí své hrdiny v rozsáhlé kulturní perspektivě. Vybral do své knížky dva výborně zapadající epigrafy, fragment Homérových Mrtvých (Nekyia), jedenácté písně Odyssei (motta jsou i zde ve slezštině) o sestoupení Odyssea do Hádu a setkání s mrtvými, vyvolávání zemřelých. A předkládá nám také úryvky současného eposu, eposu, který si dnešní svět může dovolit, ale také vyprávějícího o katabázi, sestoupení do království mrtvých, fragment The Cantos – Básně (konkrétně Báseň CXV) velkého amerického modernisty Ezry Pounda (významné je tu odvolávání se na rodinné kruhy, malou vlast):

In meiner Heimat
kaj umarci chodziyli
a żywi byli z papyndekla,

čili:

In meiner Heimat
kde se procházeli mrtví
a živí byli z lepenky.

Michail Bachtin si myslel, že próza, zvláště román, je polyfonická a dialogová, a poezie, lyrika – monofonická. Cibulová kniha mrtvých je jeden z básnických svazků svědčících o tom, že v tomto ohledu neměl pravdu. I v doposud ne zcela kodifikovaném jazyku této knihy, který je ale jazykem sebevědomého společenství, zaznívají různé hlasy, a znějí vedle sebe nebo se disharmonicky střetávají různé jazykové prvky. Ten shluk hlasů je neobyčejně zajímavý.

Citáty z knihy přeložil autor do polštiny, odkud jsou přeloženy do českého jazyka. Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Mezititulky redakce.

Mirosław Syniawa, Cybulowŏ ksiynga umartych, Silesia Progress, Kotórz Mały 2018.

Leszek Engelking (1955–2022) byl básník, literární vědec, bohemista a slovakista, překladatel. Dlouholetý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Leszek Engelking

Básně na motivy ze slezských dějin

Americká inspirace

Příběh ze slupek cibule

O hraběcích pánech

Písně druhého Slezska

In meiner Heimat

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu