Blanka Kalinová

Historici (o) Evropě

Ve Francii nedávno vydaná kniha L’Europe – Encyclopédie historique je svým rozsahem a částečně svým obsahem určena spíš odborníkům, ale má rozhodně ambici dostat se do rukou i širší čtenářské obce právě v momentě, kdy Evropa bude nebo by měla být ve středu zájmu. Obdobný cíl měla nedávno i jiná mnohastránková publikace věnovaná francouzským dějinám Histoire mondiale de la France (Světové dějiny Francie) pod vedením Patricka Boucherona, vydaná před francouzskými prezidentskými volbami.

V obou případech nemůže jít jen o nahodilou časovou souhru, přestože oba náročné projekty byly jistě připravovány dlouhodobě. Přinejmenším to ukazuje odhodlání francouzských historiků se nějakým způsobem vyslovit k současnému politickému dění. Publikace o „světových dějinách Francie“ nabízí chronologii francouzských historických dat, ne vždy v souhlase s mezníky učenými ve škole, ve snaze ilustrovat historicky nevyhnutelnou souvislost národních a světových dějin. Tento přístup k francouzským dějinám je jasným stanoviskem v kontextu voleb, kde proti sobě stály na jedné straně upředňostování národních zájmů a na druhé důraz na vnější otevřenost každé národní komunity a výzva k mezinárodní spolupráci. Dnešní napjaté sociální a politické ovzduší ve Francii nenabízí momentálně mnoho pozitivních signálů, ale nedávné nové vydání této čtenářsky náročné publikace snad mezi ně patří.

V podobném duchu je třeba ocenit Historickou encyklopedii Evropy, i když v této oblasti kniha narazí na ve veřejnosti možná ještě rozšířenější předsudky než u francouzské historie. Úkol je navíc složitější vzhledem k rozsahu a rozvětvenosti předmětu samotného, který si vyžádal spolupráci 430 specialistů, z velké části francouzských, pod vedením Christopha Charle a Daniele Roche. Naděje a rozčarování současné Evropy nutně rezonují v tomto „polyfonickém, dynamickém, dokumentovaném a kritickém portrétu civilizace, jež je jednotná a pluralitní a v mnoha ohledech víc sjednocená, než se věří, a jejíž dějiny někdy exaltují, někdy přinášejí ponaučení a někdy hlubokou beznaděj“, jak to shrnuje čtvrtá stránka obálky.

Odkaz titulu knihy na francouzskou encyklopedii není samozřejmě náhodný. Tak jako Diderotovi a d’Alembertovi jde autorům o víc než nabídnout čtenáři výčet a popis věcí, jevů a událostí. Jde jim o pochopení Evropy jakožto civilizace, střetnutí historických, materiálních, filozofických a kulturních aspektů na úrovni kontinentu v jejich rozdílných formách, ať už jde o instituce, osobnosti nebo umělecká či vědecká díla. Tomu odpovídá ne vždy na první pohled evidentní organizace knihy kolem pěti základních os: náboženství, svět poznání, ekonomická a technická sféra, estetický a kulturní vývoj a konečně politický proces. Privilegování kolektivního oproti individuálnímu má být obranou proti pokušení „stavět pomníky“ a vyzvedávat nové svaté, což ale nevylučuje hesla věnovaná politickým, vědeckým a kulturním osobnostem i imaginárním postavám (namátkou Dante, Erasmus, Adam Smith, Darwin či Don Quijote a Don Juan).

Úvodní část Encyklopedie s názvem „Základy a konstanty“ obsahuje hesla komentující obecné pojmy (rasismus, občanství), sociální i imaginativní uspořádání (rodina, buržuazie, vězení, daně či ráj), konkrétní místa (evropské řeky, města, včetně Prahy) a konečně více či méně překvapivě banální věci (chléb, pluh, postel, spodní prádlo). Zbývající tři velké části zhruba respektují historickou chronologii: po středověké a renesanční Evropě následuje kapitola věnovaná Evropě válek, reforem a osvícenství a publikaci uzavírá část o Evropě diskordancí od konce 18. století až po „novou Evropu“. Hesla odvolávající se na konkrétní historické události (třicetiletá válka, Versaillská smlouva, XX. sjezd komunistické strany, květen 68) jsou v menšině i v chronologických částech encyklopedie. Většina hesel se týká různých typů institucionálního uspořádání (nevolnictví, monarchie, občanský zákoník, parlamentní shromáždění, odbory), náboženských a myšlenkových hnutí (benediktinský řád, zednářství, akademie, antiklerikalismus, marxismus, politická ekologie), osobností politického, vědeckého a uměleckého světa (Freud, Max Weber, Verdi), imaginárních postav (Drakula, Tintin) a uměleckých děl (Guernica, balet, surrealismus, kinematografie).

Česká problematika je samostatně zastoupena heslem Praha už v první části knihy a je dílem dnes už zemřelého francouzského bohemisty Bernarda Michela. Poměrně rozsáhlé heslo (str. 236–240) umožňuje přelétnout historii českých zemí od prvního osídlení přes vládu Přemyslovců, husitské války, rozkvět baroka, národní obrození až po zrod první republiky se závěrečnou zmínkou o období pražského jara a následné normalizace, která „paralyzovala intelektuální oživení až do roku 1989 a sametové revoluce“. V duchu orientace knihy „české“ heslo zdůrazňuje ta období, kdy české dějiny zasáhly nebo byly ovlivněny světovým děním (evangelizace, založení Karlovy univerzity, počátek třicetileté války, katolická protiferormace, vývoj politických a kulturních česko-německých vztahů, Mnichov, období komunismu). České reálie a osobnosti jsou ještě zmiňovány v jiných heslech, namátkou: Karel IV. (Relikvie: moc svátosti; Idea císařství: minulost plná budoucnosti), Jan Hus (Svátost: diskutovaná jednota; Antiklerikalismus), Alfons Mucha (Paříž), T. G. Masaryk, Karel Čapek (Národní charaktery: klimatický determinismus a psychologie národů), Václav Havel (Disidenti východu: špatné svědomí Evropy; Intelektuálové), Čechy (Vídeň; Univerzity: nové komunity vědění; Mitteleuropa: sen kosmopolitismu, nebo sen císařství?).

Pojem Evropa jakožto civilizace zavazuje k překročení čistě národního rámce a k pochopení skutečností a fenoménů sdílených napříč kontinentem, aniž by byly opomenuty jejich lokální a národní varianty. Několik hesel se přímo zaobírá geografickým, historickým a politickým vyhraničením Evropy, které zdaleka nebylo a není jednoznačné (kontinent Evropa, kulturní hranice, kartografie Evropy). Autoři rovněž zachycují snahy o sjednocení Evropy v minulosti (Karel Veliký, Napoleon, ale koneckonců i Hitler) a samozřejmě v současnosti (Evropská unie). Jde jim také o to ukázat vztah Evropy k ostatním částem světa (Čína, Indie, Latinská Amerika) a to jak ve smyslu přebírání a integrování vnějších impulsů (Jeruzalém, migrace), tak co se týče jejího kladného i sporného vlivu v jiných zemích (misionářství, kolonialisnus, Ellis Island, Suez).

Tento velmi neúplný výčet hesel jasně ukazuje ambici autorů zahrnout co nejvíce nejrůznějších aspektů vývoje evropského kontinentu, které překračují nejenom jeho geografické hranice, ale zahrnují i skutečnosti a fenomény, jež obvykle nejsou (nebo jen epizodicky) komentovány v dílech historického zaměření. Autorům šlo o to nespokojit se s lineárním popisem a privilegovat fluidní vyprávění bez předem stanovených vyhraničení. Tento přístup, označený autory jako „hierarchizovaná polyfonie“, pomáhá pochopit komplexitu dějin Evropy, její vztah k jiným civilizacím a její vliv na ostatní části světa. Znamená to současně heterogennost ve výběru, pojetí a stylu jednotlivých hesel, k čemuž samozřejmě přispívá i velký počet spolupracujících autorů. Tato určitá nepřehlednost Encyklopedie kontrastuje s jasnou periodizací publikace o mezinárodních dějinách Francie, která staví pouze na datech a kde se podařilo udržet vymezený jednotný čtyřstránkový rozsah pro všechna hesla/data. Autorům obou knih šlo o to podat text co nejméně zatížený četnými poznámkami pod čarou a podrobnými bibliografickými odkazy, aby tak neodradily širší čtenářskou obec. Publikace tím nutně neztrácejí na „vědeckosti“, protože se v obou případech opírají o zavedené i nedávné histografické prameny a jsou doplněny podrobnými indexy.

Je s podivem, i když možná ne zcela neočekávaně vzhledem k převaze francouzských historiků v týmu Encyklopedie, že se tato publikace ani v poznámce neodvolává na monumentální dílo Normana Daviese Europe: A History (Oxford University Press 1996; korigovaná paperbacková verze, Pimlico 1997, 1365 stran). Její autor vidí svůj největsí přínos ne nutně v originalitě obsahu samotného, ale hlavně ve výběru témat, uspořádání a prezentaci existujícího materiálu. Také nezatěžuje samotný text podrobným poznámkovým a bibliografickým aparátem, který je odkázán na konec publikace. I paperbacková verze je doplněna bohatým obrazovým a kartografickým materiálem, spolu s podrobným indexem jmen a míst. Cílem je podat souhrnný pohled na dějiny Evropy, bez nároků na úplnost a zahrnutí specifických detailů, které jsou „z 90 procent pravdivé a ze 100 procent neužitečné“.

Dílo mapuje historii Evropy ve 12 chronologických kapitolách, počínaje prehistorií a konče zánikem Sovětského svazu začátkem 90. let. V závěru každé kapitoly je několikastránková „momentka“ (snapshot) shrnující dané historické období na evropském kontinentě s odkazem na charakteristický nebo symbolický moment. Kniha obsahuje tři stovky tzv. kapslí různé délky vyčleněných rámečky z hlavního textu a prezentovaných kurzívou, jejichž cílem je vyzvednout určité události (inkvizice, hladomory), místa (Slavkov, Osvětim nebo i Konopiště jakožto lovecké sídlo zavražděného Franze Ferdinanda), osobnosti (Komenský, Nobel), hnutí (kabala, levice), pojmy (apokalypsa, trh) či jiné někdy opomíjené detaily (koření, víno, džíny). V úvodu, kde se autor dlouze zamýšlí nad evolucí samotného pojmu Evropa, považuje za nejvýstižnější analogii pro tento kontinent hudbu, konkrétně „komplikovanou partituru s kakofonií zvuků pro orchestr s mnoha nástroji“ a poznamenává, že právě hudební jazyk patří k nejuniverzálnějším rysům evropské civilizace a jejímu jedinečnému dědictví.

Není náhodou, že nakladatelský záměr vydat dějiny Evropy byl svěřen po pádu berlínské zdi, kdy se zdálo, že evropský kontinent je na cestě ke sjednocení, právě Normanu Daviesovi, specialistovi na východní Evropu. Historie a problematika tohoto teritoria hlavně v nedávném období jsou tedy důkladně pokryty, především Polsko, které je původní autorovou specializací, ale i ostatní teritoria východní a střední Evropy. Hlavním mottem knihy je, že pád komunismu konečně otevírá cestu k začlenění dříve západními historiky opomíjené východní Evropy do evropských dějin.

Příklady starší anglické a nedávné francouzské publikace svědčí o trvajícím zájmu historické obce a snad i čtenářů o evropské dějiny. Jsou hlavně pokusem překonat často ideologií poznamenané diskuse a výroky o evropské identitě hlubší sebereflexí o vývoji, přínosech i selháních Evropy. Zůstává ovšem otázkou, zda historiky nastíněné sjednocování Evropy nebude jen „závorkou v dějinách“ a nakolik letošní evropské volby skutečně otevřou cestu k „renesanci Evropy“, jak k tomu vyzývá francouzský prezident Macron ve svém dopise Evropanům z března tohoto roku.

Christophe Charle, Daniel Roche (ed.): L’Europe – Encyclopédie historique, Actes Sud 2018, 2398 s.; Patrick Boucheron: Histoire mondiale de la France, Seuil 2017, 790 s.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kalinová

Historici (o) Evropě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu